Regionální pracoviště Střední Čechy >> Péče o vodní režim krajiny >> Břehové porosty >> Zakládání porostů dřevin podél vodních toků

Zakládání porostů dřevin podél vodních toků

K vodním tokům patří břehové a doprovodné porosty stromů a keřů. Rovněž v plochách niv plní porosty dřevin řadu významných funkcí. V některých místech mohou porosty chybět nebo mohou být nedostatečné, a nyní je shledávána jejich potřebnost. Může to být v blízkosti technicky upravených koryt, v důsledku nějakých jiných destruktivních zásahů nebo vlivů, v nivních plochách, které byly dosud zemědělsky využívány nebo podél koryt, která jsou nově vytvářena v rámci vodohospodářských revitalizací. Pak dochází k zakládání nebo k doplňování porostů.

V první řadě je třeba ochránit, využít a podpořit přirozenou obnovu porostů, tedy nálety a náplavy semen, náplavy kořenícího vegetativního materiálu a obrůstání pařezů. Někomu se zdá čekání na nálety pomalé, někdo má pocit, že zeleň z náletů je podřadná, protože nebyla příslušně usměrněna pěstivou lidskou rukou. Někomu vadí, že se přirozená obnova nedá fakturovat. Je ovšem třeba vycházet z toho, že porosty, vznikající přirozenou obnovou, bývají stanovištně vhodnější, vitálnější a odolnější než uměle zakládané výsadby.

Pokud tedy například řešíme ozelenění revitalizační stavby, měli bychom začít těmito body:

  • Pokud stavbě, resp. obnově porostů předcházelo nějaké kácení, snažit se využít pařezovou obnovu, tedy v první řadě neničit zbytečně pařezy, které by mohly obrůstat. Z pařezů jsou schopny obnovovat olše, vrby, jasany a řada dalších dřevin, náležejících do blízkosti vodních toků.
  • Plochy, na nichž jsou během výstavby obnaženy méně úživné zeminy, neošetřovat podle oblíbeného stavařského klišé „ohumusovat a osít“, nýbrž ponechat obnažené a neosívat. Například pro nálety olší bývá příznivé, když se stavební práce ukončí na podzim a nově vytvořené povrchy, dříve než by stačily zarůst bylinami, jsou vystaveny zimnímu náletu olšových semen. Semena dřevin nejspíše uspívají na surových zemních površích, nepokrytých drnem, ale také na površích štěrkových až kamenitých. Naproti tomu podstatně horší podmínky mají na úživných půdních površích, kde je předběhnou traviny. Navíc vyséváním obchodně dodávaných travních směsí často vznikají z botanického hlediska obskurní trávníky, které, mají-li zůstat v dobrém stavu, potřebují příliš náročnou údržbu.
  • Vybrané vhodné plochy v perimetru výstavby, pokryté vrstvou úživných humózních zemin, tohoto pokryvu zbavit, a tím obnažit méně úživný substrát. Tento postup může podpořit - podle místních podmínek - nálety dřevin nebo rozvoj botanicky hodnotnějších bylinných porostů. Ale pozor! Takovouto „bagroterapii“ nelze rozhodně provádět svévolně a amatérsky. Takové počínání by mohlo poškozovat hodnotné části přírody, třeba nějaké cenné luční porosty, mohlo by být hodnoceno jako delikt v oblasti ochrany přírody a krajiny a také jako delikt stavebního charakteru - nepovolená terénní úprava. Musí tedy jít o postup řádně odborně podložený a úředně projednaný. Také musí být vhodným způsobem naloženo se shrnutou zeminou, aby jejím ukládáním nebyly poškozeny nějaké cenné plochy.

Obr.1 Podél tohoto revitalizovaného drobného toku již není potřeba mnoho sázet. V břehových čarách se ujal nálet či náplav olšových semen. Olšový porost sice mohou časem ohrozit nemoci, ale jako první - pionýrská - vlna ozelenění poslouží lépe než nákladná výsadba.

Problémy ozeleňování výsadbami dřevin

Ozeleňování výsadbami dřevinami u nás nepatří k silným stránkám ani běžné správy vodních toků, ani ekologicky orientovaných krajinotvorných opatření, jako jsou revitalizace. Vysazování dřevin je často formálně pojímaným doplňkem stavebních akcí. Bohužel i při revitalizacích se často projevují některé z následujících problémů:

  • Nejsou ujasněny cíle ozeleňování řešeného prostoru a návazně ani celková koncepce provádění. Zřetelně hlavním cílem je „ostromečkovat stavbu, protože se to žádá“ a protože to bude fakturováno. Často pak má ozelenění nahodilý charakter a neodpovídá dostatečně funkcím a členění daného území. Vídáme například rozmanitou směs druhů středních a větších sazenic, rozhozenou s cílem rovnoměrného pokrytí revitalizované plochy - takovým způsobem sotva vzniká přírodě blízký porost, spíše obtížně udržovatelný útvar, označovaný některými krajináři pojmem „blboháj“.
  • Chybí rozvaha, nakolik jsou potřebné výsadby dřevin, a nakolik a jakými způsoby by bylo v dané situaci možné a vhodné využít a podpořit samovolný rozvoj dřevinné zeleně. Samovolný rozvoj zeleně se ztíží nebo zablokuje zažitým stavařským postupem dokončování ploch staveniště - ohumusováním a osetím travní směsí.
  • Chybí kvalifikovaný návrh ozelenění, včetně specifikace druhů dřevin, typů a velikosti sazenic a způsobů nakládání s nimi. Bohužel u většiny vodohospodářských i revitalizačních projektů stále ještě navrhuje ozelenění sám projektant, stavební vodohospodář, a v řadě případů se spokojí s tím, že do výkresu intuitivně rozmístí určité nákladově únosné množství zelených koleček. Ta opatří těmi několika osvědčenými jmény dřevin, o nichž ví nebo tuší, že označují dřeviny vhodné do blízkosti vodních toků a ploch.
  • Výsadby jsou provedeny v nevyhovujícím množství a struktuře - pravidelné „patníkové“ linie, příliš řídké skupiny v cílových rozestupech vzrostlých stromů, chaotické plošné rozhozy sazenic bez ohledu na druhy. Nevhodná aplikace postupů městského sadovnictví, zahrádkářských, okrašlovacích nebo silničářských metod výsadeb. Opomíjení tradičně dobře vypracovaných lesnických postupů.
  • Vysazování druhů, které nejsou místně vhodné.
  • Malé (lesnické) sazenice bez patřičné péče, živořící v buřeni.
  • Nebo naopak příliš velké sazenice ze školkařské nabídky alejových stromů - jsou drahé, vyvracejí se, ohýbají nebo lámou, jejich tvar zpravidla neodpovídá přirozenému růstu v krajině. Případně velké sazenice, které jsou podvodně vydávány za zapěstované alejové, ale ve skutečnosti jde o přerostlý materiál ze zanedbaných oddělení školek. Někdy se vysloveně falšují kořenové baly (přisypat hlínou a zabalit do kusu hadru….).
  • Nevhodná snaha šetřit peníze vykopáváním sadebního materiálu v přirozených náletech. Jen některé druhy, jako lípy nebo lísky, poměrně dobře snášejí velmi drastické zacházení s kořenovým systémem, nezapěstovaným pro přesazování. Naopak třeba duby, břízy nebo trnky snášejí přesazování z náletů špatně. Většinou se toto šetření nevyplatí.
  • Nevhodně úsporná aplikace prostokořenného materiálu v náročnějších podmínkách, kde by podstatně větší úspěšnost přinášelo použití kontejnerovaných sazenic (ovšem jen kvalitně zapěstovaných!)
  • Nevyužívání možností aplikace vegetativního vrbového materiálu. Při dodržování určitých základních podmínek mohou tyto postupy vést k velmi dobrým výsledkům a ke značné úspoře nákladů.
  • Nekvalitní, zaschlý nebo naopak zahnilý školkařský materiál. Devastační zacházení se sazenicemi na cestě mezi vyzdvižením ze školky po vysazení - jemná kořání zasychají velmi rychle.
  • Špatná technologie výsadby. Sazenice nedbale, mělko zasazené. Mizerné podpěrné kůly, které se po roce zlámou a musejí být naopak podpírány sazenicemi. Nízké uvázání, takže se sazenice ohýbá. Nedostatečná redukce koruny po výsadbě (kde by byla vhodná a potřebná).
  • Nevhodná doba výsadby, mimo jarní nebo podzimní období. Nešťastný důsledek honění termínů dokončování staveb a vyúčtování dotací.
  • Nedostatečná nebo nefunkční ochrana výsadeb před zvěří. Při vysazování dřevin kdekoliv v naší krajině je spolehlivá ochrana před zvěří kategorickou nutností. Při zakládání přírodě blízkých porostů se lépe než individuální ochrana jednotlivých sazenic osvědčuje zakládání porostních skupin v oplocenkách.
  • Nedostatečné následné ošetřování, zejména zálivka.
  • Nedostatečné obžínání tam, kde je potřebné. Nebo naopak příliš horlivě prováděné obžínání tam, kde by se sazenice prosadily i bez něj a naopak vhodně využily ochranných účinků okolní bylinné vegetace. Při každém i pečlivě prováděném obžínání se část sazenic poškodí nebo dočista usekne, obežnete několikrát a z výsadby mnoho nezbývá.

Prakticky každá z těchto závad je schopna sama o sobě výsadby znehodnotit. Proto pokud již se k výsadbám přikračuje, měly by být prováděny uvážlivě a pečlivě.

Obr. 2 Tato výsadba dřevin podél drobného vodního toku v polích očividně není úspěšná. Důvodů se mohlo sejít víc najednou, například volba nevhodného typu sazenic, nevhodná struktura výsadby, nekvalitní provedení výsadby, nedostatečná následná péče apod...

Do výsadeb v blízkosti vodních toků a v nivách ve volné krajině se nehodí:

  • jehličnaté dřeviny, zvláště v podobě kompaktních „mysliveckých“ remízků;
  • nepůvodní dřeviny, zejména druhy se sklonem k expanzivnímu chování (trnovník akát, javor jasanolistý, pajasan žláznatý,…);
  • nepůvodní kultivary (pyramidální a jiné okrasné formy, topoloví kříženci,……)

Materiál pro výsadby:

Šetření na výsadbovém materiálu se nevyplácí. Nekvalitní nebo nevhodný výsadbový materiál dokáže znehodnotit velký objem dobře míněné lidské práce. Představy, že jakékoliv sazenice se dají nakopat někde u lesa, jsou zcestné. Přesazování stromu nebo keře představuje vždycky zatížení, především v souvislosti s poškozením kořenů. Cílem školkařských postupů je zmenšit rizika konečného vysazení na únosnou míru. Vystavují sazenice jistému zatížení postupně po několik let a kompenzují tento tlak potřebnou zálivkou nebo i vhodnými zásahy do koruny, a tak vytvářejí soustředěnější kořenové systémy, díky nimž dřeviny snášejí cílové vysazování podstatně lépe. Tuto přípravu sazenic je samozřejmě potřeba zaplatit.

Sazenice se prodávají prostokořenné, balové nebo kontejnerované a v různých velikostech. Z dnes již dosti širokého sortimentu školkařských závodů je tedy třeba uvážlivě vybírat to správné. Vhodnost vzhledem k podmínkám konkrétního stanoviště výsadby je zcela zásadní a při výběru typu sazenice by měla mít vždy přednost před hlediskem ceny - zkušenosti přesvědčivě ukazují, že velké šetření se v důsledku nevyplácí.

  • Prostokořenné sazenice jsou nejlacinější a pro řadu revitalizačních úloh při správném zacházení a následné údržbě vyhovují. Nejvíce se uplatní prostokořenné sazenice lesnického typu, vysoké několik decimetrů až cca 80 cm, které se hodí pro souvislé plošné nebo skupinové výsadby, zakládané ve vlhčích stanovištích v blízkosti vodního toku. Výška sazenic a vitalita buřeně v místě výsadby rozhodnou o tom, zda bude třeba výsadby obžínat - menší sazenice se lépe ujímají, naopak vyšší se snáze obejdou bez obžínání. Použitelnost větších prostokořenných sazenic do výšky cca 1,5 m již je omezenější - jsou použitelné pro jednotlivé výsadby, jsou však citlivé na postup výsadby a v sušších místech vyžadují dostatečnou následnou zálivku. Pokud jim v těchto náležitostech nebude možné dostatečně vyhovět, je lepší větší prostokořenné sazenice nesázet.
  • Balové sazenice: s kořenovým systémem zapěstovaným do přepravitelného balu se zpravidla prodávají větší sazenice určené pro jednotlivé výsadby. Ve středních velikostech jsou dražší a těžší než odpovídající sazenice prostokořenné, lépe se však ujímají. Pro většinu revitalizačních úloh jsou vhodné. Velké balové sazenice alejových apod. typů jsou obvyklé v městském sadovnictví, při výsadbách v krajině však je jejich použitelnost omezená. Vzhledem k nákladnosti a značným nárokům na údržbu jich lze použít spíše jednotlivě jako výrazných dominant. Pozor na falšované baly!
  • Kontejnerové sazenice: podsadité sazenice výšky cca 0,5 až 2 m (keře přiměřeně menší), zapěstované v kontejnerech (=květináčích), obstávají v nepříznivých poměrech podstatně lépe než sazenice prostokořenné, jsou méně náročné na následnou péči a mohou být sázeny po větší část roku. Větší cena je dostatečně vyvážena větší spolehlivostí. Jejich nabídka se dnes rozšiřuje, pro snazší technologii výroby a lepší manipulovatelnost proti balovým sazenicím dnes v řadě školek ovládají kategorii středních a větších velikostí. Pro výsadby v sušších místech a vůbec náročnějších podmínkách jsou kontejnerové sazenice zřejmě nejvhodnější.

Struktury výsadeb dřevin ve volné krajině:

Rozmístění sazenic v řešeném prostoru významnou měrou rozhoduje o vzhledu a funkčnosti ozelenění a také o jeho nárocích na další údržbu.

Kolem technicky upravených toků a melioračních kanálů se v minulosti vysazovaly dřeviny, často nepůvodní nebo stanovištně nevhodné, v liniích s pravidelnými rozestupy mezi sazenicemi. Rozestupy počítaly s cílovými velikostmi stromů, takže tyto výsadby byly velmi řídké. U menších toků se často sázelo vždycky jenom po jedné straně, kvůli snadnému strojnímu čištění koryta. Sazenice se neumísťovaly do břehů koryta, ale až za jeho horní hranu, aby neomezovaly průtočnost. Těmito způsoby ozeleňování vznikaly řídké „patníkové“ struktury dřevin, které funkčně ani vzhledově nemají mnoho společného s přirozenými břehovými a doprovodnými porosty. Při revitalizacích nebo v rámci ekologicky orientované správy vodních toků je dnes na místě požadovat řešení podstatně hodnotnější, bližší přírodě. Nakolik je pro to k dispozici pás území podél vodního toku, měly by být zakládány členitější porostní struktury, v nichž se v některých částech budou moci jednotlivé stromy nebo keře zapojit a působit jako plošný nebo skupinový porost. Jelikož ve volné krajině neusilujeme o nepřirozeně velkou průtočnou kapacitu koryt a naopak máme zájem využívat tlumivé rozlivy povodní v nivách, měli bychom se i při výsadbách snažit dostat dřeviny do nejtěsnější blízkosti vodní hladiny, tedy sázet třeba i přímo do břehové čáry. V této pozici jsou stromy nebo keře velmi důležité z řady hledisek - tlumení povodní, stability koryta, vzniku kořenových úkrytů pro vodní živočichy.

Při vysazování členitějších porostních struktur se často dělá jedna velká chyba. Malé sazenice se vysazují řídce, v hustotách či kompozicích, odpovídajících vzrostlým stromům. To je způsob, používaný v městském okrasném sadovnictví a vycházející rovněž ze snahy neutrácet za sazenice, které by v hustších porostech za pár let podlehly v konkurenčním boji nebo byly odstraněny při probírkách. Ve volné krajině je však tento způsob málo vhodný, nevyhovuje podmínkám, kdy výsadby musejí odolávat silným zátěžovým vlivům a netěší se soustavné pravidelné péči. Zapojení pokryvu plochy dřevinami při tomto postupu nabíhá pomalu a je oddalován ztrátami, za které není v řídké struktuře porostu náhrada. Každá sazenice je po dlouhou dobu osamoceným bojovníkem se zvěří, s buření, s povětrnostními vlivy, s vandaly apod. a velmi často prohrává. Mnohdy také výsadby tohoto druhu končí celkovým neúspěchem, zánikem.

Při ozeleňování ve volné krajině je dobré více přihlížet ke způsobům, jakými ozeleňuje sama příroda prostřednictvím náletů. Semenáče vytvářejí souvislejší plošné pokryvy nebo alespoň skupiny, v nichž sice mezi sebou vedou konkurenční boj, ale také si velmi brzy v hustém zapojení vzájemně pomáhají proti buřeni, nadměrnému vysychání půdy a dalším nepříznivým vlivům. Jednotlivé ztráty, ke kterým vždy dochází, nemají vliv na funkčnost celku. Proto se i výsadby vyplatí provádět ve větších hustotách, jak je to obvyklé v lesnictví. Po čase pak je možné některé pasáže výsadeb ošetřovat probírkami.

Podle charakteru ozeleňovaného území lze vhodně kombinovat tyto prvky:

  • Souvislé lesnické ozelenění větších ploch. Malé, nejčastěji prostokořenné sazenice v pravidelných malých rozponech, 0,5 až 1 metr, celá osázená plocha je chráněna oplocenkou. V plochách s vitálnější buření bude třeba tyto výsadby obvyklým lesnickým způsobem obžínat. Na rozdíl od čistě lesnických výsadeb však tyto, krajinářské, mohou být pestřeji členěny v druzích dřevin. Pak ovšem není vhodným řešením dokonalé rozmíchání sazenic různých druhů po celé ploše. Lepší je vytvářet druhové shluky, rozmísťované podle detailního členění místních podmínek - shluky například olší do vlhčích míst plochy, duby do sušších, jednodruhové shluky keřů třeba do osluněných obvodů plochy apod.
  • Výsadby oplocených skupin sazenic, mezi nimiž jsou nechávány průchody pro zvěř i větší zatravněné plochy. Při ozeleňování v okolí vodních toků se dobře uplatní menší skupiny, jejichž rozměry činí několik metrů, nebo pásové skupiny, které s potřebnými přerušeními pro průchod zvěře stabilizují okraje potočních a říčních pásů. Skupiny jsou buď jednodruhové, nebo s druhovými shluky, jak popsáno výše. Podle místních podmínek se uplatní malé až střední sazenice, prostokořenné nebo kontejnerové.
  • Výsadby malých, neoplocených skupin, které představují přechod mezi skupinovými a jednotlivými výsadbami. Jako nejmenší výsadbová skupina se osvědčila „akční devítka“ - 3 x 3 sazenice stromů nebo keřů v hustém sponu. Použít lze malých sazenic lesnických, pak spon bude obvykle 0,5 metru, nebo sazenic středních, se sponem přiměřeně větším. Každá sazenice v devítce je opatřena kůlem a chráničkou proti zvěři, celou devítku zpravidla tvoří jeden druh dřeviny. Pravidelný geometrický půdorys devítky sice není přírodní, ale bude se velmi hodit tam, kde bude potřeba skupinu obžínat - kdyby devítku tvořil nepravidelný shluk sazenic, ztráty při obžínání by byly podstatně větší. Za pár let si pravidelnosti ve skupince mladých stromků nebo keřů nikdo nevšimne.
  • Jednotlivé výsadby středních a větších sazenic stromů. (Keře by se měly vysazovat vpodstatě pouze ve skupinách.) Každá střední nebo velká sazenice je opatřena solidním kůlem, a pokud není umísťována do oplocenky k nějaké skupinové nebo plošné výsadbě, musí být individuálně chráněna proti zvěři. Jak už bylo uvedeno, výsadby ve volné krajině by neměly být pojímány jako vytváření cílových kompozic z velkých sazenic, jako je tomu v okrasném sadovnictví. Jednotlivé sazenice se při ozeleňování ploch v blízkosti vodních toků uplatní v kombinaci s plošnými nebo skupinovými výsadbami nebo jako jejich zpestřující doplněk. Ze samostatných větších sazenic lze například vytvářet kostru podélných struktur porostů přímo v břehových čarách vodního toku a v důležitých terénních liniích, jako jsou třeba meze, terénní lomy, rozhraní porostů nebo průchozí trasy. Větší sazenice také lze pro tvarové zpestření nebo pro vypíchnutí některých zajímavých míst a linií vmísit do skupinových nebo plošných výsadeb menších sazenic - ale často se pak nestačíme divit, když velké sazenice řadu let po vysazení „sedí“ a okolní malé, ale vitálnější stromky je doženou. Sem tam, do nějakého pohledově významného místa, lze také umístit nákladnou sazenici největší velikosti jako dominantu. Taková sazenice ale musí být opravdu kvalitní a po vysazení o ni musí být přiměřeně dobře pečováno.

Pro krajinářské výsadby ovšem nejsou obecně příliš vhodné tzv. alejové sazenice, které jsou pěstovány speciálně pro výsadby u komunikací nebo v okrasném sadovnictví. Jsou nepřiměřeně drahé, náročné na zacházení, při jejich výsadbách ve volné krajině bývají velké ztráty. Pokud již se uchytí, často se z nich vyvíjejí v důsledku specifického školkařského zapěstování nepřirozené růstové formy. Nezřídka se také stává, že za alejové sazenice je vydáván nekvalitní materiál, pocházející z přerostlých a přehuštěných školek. Od těchto stožárů, které mají nedostatečný a vykopáváním poškozený kořenový systém a místo koruny jakýsi smutný štět, nelze mnoho očekávat. Kvalitní sazenice vyššího vzrůstu může být vhodné v krajinářské výsadbě použít doplňkově – rozmístit je jako jednotlivé dominanty do významnějších míst řešeného území.

Při ozeleňování pásů podél vodních toků a ploch v nivách je třeba také pamatovat na to, že není cílem pokrýt stromky nebo keři každý čtverečný metr. Prostor by měly vhodně členit luční nebo i neudržované travní plochy. Velmi cenné je, když se některé plochy podaří vysloveně zamokřit - ty není potřebné ani příliš vhodné osazovat dřevinami, neboť se jich většinou spolehlivě a z ekologického hlediska zcela uspokojivě ujímá mokřadní vegetace, nevyžadující další údržbu. Ani hladinu vodních toků není z ekologických důvodů vhodné zcela zastínit, proto jsou vhodné proluky ve výsadbách. Drobné vodní plochy charakteru tůní jsou nejvíce ceněny jako prosluněná stanoviště obojživelníků, vodního hmyzu a bylin, a tedy není vhodné jejich břehy příliš osazovat dřevinami, případně jenom na straně odvrácené od slunce.

Provádění výsadeb:

O úspěchu výsadby hodně rozhoduje doba a kvalita provedení. Sází se na podzim do zamrznutí nebo na jaře do vyrašení, kontejnerové sazenice jsou na dobu vysazování méně citlivé. Při podzimní výsadbě se kořeny stromků usadí a začnou dřív pracovat, sazenice také lépe přečkají jarní přísušky, ovšem sazenice je třeba na zimu dobře zalít a případně zamulčovat proti vymrznutí, resp. vyschnutí. Výsadby mohou být neúspěšné, pokud prostokořenné sazenice na cestě mezi školkou a místem použití zaschnou. Jemné kořenové vlášení prostokořenných sazenic uvadá na vzduchu a hlavně na slunci velmi rychle. Meziskladování sazenic je nejlepší ve vlhké zemině, ze dne na den lze použít třeba vlhkých pilin, hoblin nebo listí. Uchovávání sazenic ve vodě není vhodné.

Solidní zasazení je velmi důležité. Než aby nějaký lajdák sazenici jenom lehce zamáčkl do mělkého dolíčku, to už radši vůbec nesázet. Jáma se kope o něco větší než je kořenový systém, resp. bal stromu. Poctivě a na svislo se zatluče kůl, který by měl být nad zemí tak vysoký, aby byl účinnou oporou koruně stromku. Prostokořenné sazenici se zastříhají usekané konce kořenů na čistý řez do zdravého dřeva. Sazenice by měla sedět v jámě tak, aby jí povrch zeminy sahal tak vysoko, jako když rostla ve školce. Kořeny se solidně zasypou a zemina sešlápne, aby stromek dobře seděl. Pro efektivní zalévání je potřeba kolem stromku vytvořit zemní mísu, v níž se bude držet voda. Stromek se přiváže ke kůlu popruhem nebo tkalounem; stromek není úplně přitažen (ostatně bude si ještě trochu sedat), ale úvaz po kůlu nesjíždí. Úvaz možno ke kůlu přitlouct lepenkovým hřebíkem. Vydatné úvodní zalití je podmínkou. Výrazným zástřihem se zredukuje koruna, a to i u balové nebo kontejnerované sazenice, aby ji narušený kořenový systém stačil zásobovat. S výjimkou ovocných stromů se však neřeže terminální výhon (hlavní výhon, budoucí kmen stromu) a pečlivě se před poškozením chrání terminální pupen. Terminál je přípustné seříznout jenom pokud je nenapravitelně poškozený nebo nějak vadný. U podzimních výsadeb se ovšem řez koruny nechává na jaro, aby stromky řeznými místy přes zimu nevysychaly. Nakonec je vhodné sazenici zamulčovat – obložit organickou hmotou, která bude zadržovat vlhkost a tlumit buřeň.

Během května zarostou sazenice na některých stanovištích buření a ty menší je třeba obžínat. Obžínání je nutné zvláště v agresívní buřeni, která by mohla sazenici porůst a ohnout. Posekaný materiál lze namulčovat ke stromkům. Právě kvůli obžínání je třeba husté výsadby menších sazenic zakládat v pravidelné pravoúhlé síti. Pokud to ovšem charakter stanoviště a jeho bylinný porost umožňuje, je příznivé se bez obžínání. Při každém obžínání se totiž část sazenic zničí nebo poškodí, navíc obžínání je velmi pracné.

Využívání úsporných metod ozeleňování vegetativním materiálem:

Vrby – s výjimkou vrby jívy - lze ve vlhkých a slunných místech velmi efektivně šířit vegetativně. Vhodné je nařezat větve a kmeny vrb v předjaří a potom aplikovat na jaře před vypučením. S úspěchem se používá různých metod a velikostí materiálu:

  • Tenké řízky, tloušťky zhruba jeden centimetr a dlouhé nejméně 20 cm, se zapichují do hustých hnízd tak, že vršky jen mírně vyčnívají nad povrch.
  • Silnější pruty, asi dvoucentimetrové, se mohou řezat zhruba na metrovou délku, a pak se rovněž ve skupinách zapichují dostatečně hluboko, aby držely v zemi a dosáhly na vodu.
  • Otepi větví se zakládají do rýh, vyhloubených v terénu, a částečně zasypávají.
  • Kůly různých tlouštěk a délek, daných dostupností materiálu a potřebami té které lokality, se zapouštějí a zahutňují do dostatečně hlubokých předražených nebo vykopaných děr. (Zatloukání bez předražení děr je méně vhodné, protože vrbové dřevo je křehké, snadno se poškozuje a poškozenými místy pak vysychá a infikuje se hnilobami. Když už se zatlouká bez předrážení děr, je třeba aspoň následně odřezat poškozené hlavy kůlů.) Kůl je třeba zapustit tak hluboko, aby jednak pevně stál, jednak dosahoval do vlhkých nebo přímo zvodnělých spodních vrstev. Velkou předností výsadby vrbových kůlů je to, že prakticky již v první vegetační sezóně naroste slušná hlavová vrba.
  • Kůly jako součásti různých konstrukcí v korytech a březích. Osvědčuje se například zpevňující probíjení různých konstrukcí z obecné kulatiny, kamene a drnů ujímajícími se vrbovými kůly.
  • Kůlové konstrukce k zahrazování koryt melioračních kanálů – například brlení nebo ježek z vrbových kůlů.
  • Kmeny kladené na terén nebo do mělkých rýh a částečně přehrnuté zeminou – mohou se různými způsoby uplatnit jako stabilizace břehů a svahů.
  • Netříděné vrbové větve a odpadní drtě z větví, které vznikají třeba jako odpad z probírek porostů, se mohou používat rovněž různými způsoby. Lze je klást do vhodně vyhloubených zářezů nebo přímo na terén a částečně zasypávat zeminou. Tímto způsobem lze docílit i plošného ozelenění keřovými vrbami – po terénu se nejdříve rozloží odpadní větve, a přes ty se pak přehrne slabší vrstva zeminy.
  • Účelové vrbové konstrukce - například provázané válce z vrbových větví se mohou klást do pat břehů.
  • Vrbové pařezy, které musely být vytrhány ze země při nějaké stavební činnosti, včetně opravdu velkých pařezů, je škoda vyvážet na skládku. Usazeny na vhodném místě do půdy, s velkou pravděpodobností se rovněž ujmou. Lze je zasazovat do břehů revitalizačních koryt, a tak dosahovat velmi rychle vazného efektu kořenových systémů.

Obr.3 Ozelenění břehu tůně vrbovým kůlem. Důležité je při zapouštění do zeminy nepoškodit hlavu kůlu. (Pro biotopní funkce tůní je většinou vhodné ponechat jejich hladiny osluněné. Výsadba kolem tůně se tedy nezakládá souvisle, může se omezit na stranu tůně odvrácenou od slunce.)

 

Obr.4 Ozeleňování vrbovými pruty je vhodné provádět ve skupinách - "ježcích". Pruty zapichované jednotlivě by nejspíš zničila zvěř.

Vodohospodáři někdy přičítají vitálním vrbám schopnost příliš omezovat kapacitu potočních nebo říčních průtočných profilů. Tato námitka však může být platná pouze v některých situacích. V řadě případů se může i z vodohospodářského hlediska velmi dobře uplatnit porost vrb keřového vzrůstu, který za větších průtoků poléhá. U koryt ve volné krajině, kde je vhodné podporovat rozlévání povodní do niv, je omezování průtočného profilu naopak žádoucí.

Při větších ozeleňovacích akcích nemusí být jednoduché zajistit ve správnou dobu dostatek kvalitního vrbového materiálu. Záměrné pěstování ve vrbnících není u nás pro tyto účely zatím zavedeno a z hlediska ochrany přírody není možné jen tak v předjaří vpadnout do nějakého vrbového porostu a vyplundrovat jej. Vyplatí se tedy dopředu zdroje a spotřebu vrbového materiálu plánovat a spojovat tento způsob ozeleňování například s nějakými vhodně prováděnými probírkami břehových porostů.

 Autor textu: Just Tomáš

Regionální pracoviště Střední Čechy

Vyhledávání

Regionální pracoviště

Regionální pracoviště
Resort životního prostředí další instituce resortu ŽP
Skrýt