Regionální pracoviště Střední Čechy >> Péče o vodní režim krajiny >> Ekologická správa vodních toků >> Odborné články k ekologicky zaměřené správě vodních toků

Odborné články k ekologicky zaměřené správě vodních toků

Ekologicky orientovaná správa vodních toků

Článek zveřejněný v roce 2008 v časopisu Vodní hospodářství

Jedním z významných cílů vodního hospodářství je ochrana a zlepšování ekologického stavu vodních toků. Tento cíle vychází mimo jiné z evropské rámcové směrnice o vodní politice. Podstatným aspektem ekologického stavu vodních toků je stav morfologický, který lze charakterizovat prostorovým rozsahem koryt, jejich tvarovou členitostí a členitostí proudění vody. Nejlepší morfologický stav představuje v tom kterém místě přírodní potok nebo řeka, zachovávající si přirozený rozsah a členitost. To jsou i nejlepší podmínky pro bohaté oživení, což je další aspekt příznivého ekologického stavu. V dnešní době je velká část vodních toků morfologicky degradována v důsledku rozsáhlých technických úprav, které redukovaly prostorový rozsah přírodních a přírodě blízkých vodních prvků a omezovaly jejich členitost. Tyto změny poškodily jak biodiverzitu, tak rovněž vodohospodářsky významné vlastnosti vodních toků a niv. Nepříznivě ovlivnily zadržování vody v krajině, provádění povodňových průtoků, procesy změn kvality vody. Pokud má být dnes morfologický stav vodních toků chráněn a zlepšován, úsilí by mělo být zaměřeno na ochranu a obnovování prostorového rozsahu přírodě blízkých koryt a jejich členitosti. Praxe i plánování vodního hospodářství by si měly v tomto směru počínat co nejefektivněji. Bohužel tomu tak není. Praxe správy vodních toků se do značné míry drží starých schémat. Plánování trpí významnými nedostatky, souvisejícími s jistým celkovým znalostním a organizačním zpožděním našeho vodního hospodářství. A konečně - praxe a plánování se zatím dostatečnou mírou nesetkávají a vzájemně neovlivňují.

V praxi, tedy v údržbě toků, v péči o plavební cesty, při řešení povodňových škod nebo v protipovodňové ochraně, se v řadě případů nadále uplatňují staré přístupy, které ekologickému stavu toků nepřiznávají velký význam. Jistěže by nebylo oprávněné a spravedlivé vůči řadě lidí, zabývajících se správou toků, říci, že se v této oblasti nic pozitivního neděje. Nicméně zatím, alespoň v pohledu zvenčí, to vypadá, že pozitivní vývoj je spíš záležitostí jednotlivců, než systémového řízení. Tak se nadále ledaskde opravují i zbytečná a nevhodná opevnění koryt. Bagruje se štěrk i z těch úseků vodních toků, které fakticky trpí nedostatkem splavenin. Splaveninové přehrážky alpského typu se stavějí na lesních potocích vrchovin. V souvislosti s břehovými porosty se zaměňují pojmy „péče“ a „eliminace“. Udržují se i některé příčné stavby, které se již dnes uplatňují hlavně jako migrační a povodňové překážky. Po povodních se v řadě úseků vodních toků organizuje takové „odstraňování škod“, které po přírodovědecké, krajinářské, ale i vodohospodářské stránce dokáže uškodit víc než samotné povodně. Při své administrativní činnosti správci toků někdy nepřiměřeně tolerují či podporují vlivy, poškozující stav vodních toků a niv - umísťování staveb ve vodohospodářsky nevhodných místech, problematické způsoby lokální protipovodňové ochrany, vytváření nových vzdouvacích objektů.

Nově zpracovávané vodohospodářské plánování zná pojem péče o morfologický stav vodních toků. Plány oblastí povodí (POP) reagují na nepříznivý morfologický stav vodních toků návrhy revitalizačních opatření. Nutno však konstatovat závažné problematické okolnosti:

  • POP zatím uvádějí v souvislosti s morfologickým stavem toků pouze návrhy jednotlivých dílčích patření, nedefinují a nestanovují ani postupné, ani rámcové cíle. (Zde by asi praxe příliš neocenila chimerické úvahy o referenčním stavu bioty vodních toků nebo něco podobného. Užitečnější by pro ni bylo i značně zjednodušující, politické rozhodnutí, které by však bylo srozumitelné a prakticky aplikovatelné. Takové rozhodnutí například učinila bavorská vláda, když v roce 2002 do svého Akčního programu protipovodňové ochrany vepsala cíle - do roku 2020 revitalizovat 2500 kilometrů vodních toků a 10.000 hektarů pobřežních ploch.)
  • Místo stanovení cílů a konceptů jejich naplňování nabízí plánování poměrně nepřehledné hrátky s klasifikací stavu vodních útvarů, které mohou budit dojem, zda jejich hlavním účelem není generovat zdůvodnění, proč se vlastně nedá nic moc konkrétního dělat.
  • POP zatím nabízejí jako jediný prostředek zlepšování morfologického stavu vodních toků investiční revitalizační opatření. Taková opatření jsou žádoucí, nicméně jsou poměrně nákladná a jejich prosazování, zejména s ohledem na pozemky, je náročné. Z toho plyne, že konkrétní rozsahy revitalizací jsou plánovány velmi opatrně. Opatření, zatím navrhovaná pro první realizační období, do roku 2015, mohou mít spíše jen symbolický význam a reálný stav vodních toků ovlivní velmi málo.
  • Jestliže je významným důvodem současných obtíží při prosazování revitalizací systémová nepřipravenost sektoru vodního hospodářství (nedostatečné odborné povědomí o problémech a cílech v oblasti morfologie toků a o revitalizacích, správci toků postrádají systém získávání a následné správu pozemků pro revitalizace, sektor projekce nemá dostatek zkušeností, chybí standardní model spolupráce správců toků a obcí,……), pak je chybou, že vodohospodářské plánování neusiluje o to, aby alespoň do příštího realizačního období byly vytvořeny lepší systémové podmínky.
  • POP se vedle investičních revitalizací vůbec nezabývají jinými možnostmi zlepšování morfologického stavu toků, přestože takové možnosti existují a vzhledem k obtížnosti revitalizací mají podstatně větší potenciál skutečně zlepšit stav potoků a řek. Nabízejí se různé přístupy jako pasivní tolerance vůči přirozeným renaturačním procesům, jejich podpora a vhodné usměrňování dílčími revitalizačními opatřeními, využívání povodňových změn….
  • Zlepšování morfologického stavu toků je v POP pojímáno odděleně od protipovodňové ochrany. Tím se ztrácí velký potenciál využití souladnosti cílů a přínosů opatření.
  • POP se ve vztahu k ekologickému stavu toků dostatečně nezabývají říční plavbou a vodní energetikou, přestože z těchto oblastí pocházejí významné degradační vlivy. Příliš se nevěnují ani říčnímu rybářství, které nejen samo ovlivňuje ekologický stav vodních toků, ale také by mělo nárok vznášet i významné požadavky právě v oblasti jejich morfologie.

Bohužel se zdá, že i když v příštích letech bude mít nové plánování vliv na vodohospodářskou praxi, pak pro morfologický stav vodních toků to nebude mnoho znamenat. Dopad plánovaných revitalizačních opatření investičního charakteru na vodopisnou síť bude velmi skromný, a prakticky nic jiného v této oblasti plánování nepřináší. Možnosti, jak i přes tuto nepříznivou situaci udělat více pro stav potoků, řek a niv, spočívají v oblasti průběžné správy toků. Pokud se tam najde dostatek zájmu, lze si představit správu vodních toků, vyvíjející systematičtější úsilí, zahrnující

  • důslednější ochranu dochovaných hodnot před různými degradačními vlivy
  • lepší využívání samovolných renaturačních procesů
  • vhodnou aplikaci dílčích vodohospodářských opatření, podporujících přírodě blízký stav toků.

Tyto směry je možné shrnout v pojem celkové ekologizace správy vodních toků.

Toto téma je široké a snahy o jednoznačné popisy nebo formulování obecně platných pouček ztěžuje to, že každá situace v terénu je vymezena konkrétními podmínkami a souvislostmi, a takto je třeba ji posuzovat. U vědomí toho je v následujícím textu na úrovni námětu do diskuse vyjádřena představa ekologizace správy vodních toků v podobě nesourodého souboru příkladů. S nezbytnou mírou zjednodušení jsou předestřeny určité situace a vyjádřeny názory, jak by měla správa vodních toků postupovat, aby ji bylo možné pokládat za ekologicky orientovanou. (Uváděné příklady vycházejí z reálných situací. Ve skutečnosti správci toků většinou nejednali nebo nejednají tak, jak je dále napsáno.)

Situace:

Řeka je ve většině své délky technicky upravená, ekologicky degradovaná.

Správce toku zpracovává studii ekologické rehabilitace toku a jeho nivy. Studie v rámcové části uceleně definuje problémy, zatěžující daný vodní tok a jeho povodí, a formuluje celkové cíle rehabilitace. Ale zejména komplikovaná pozemková problematika a značná nákladnost nejsou příznivé pro investiční revitalizaci delších souvislých úseků řeky. V úvahu připadá soubor dílčích opatření různých typů. Pro tento účel studie vytipovává různé příležitosti:

  • Úseky toku, kde samovolné renaturace postoupily a mají další perspektivu. V těchto úsecích bude prováděna údržba, cílená k podpoře renaturačních procesů.
  • Plochy pro obnovu ekologické stability - místa na toku a v nivě, která mají jakési dispozice v držbě pozemků, tvarech terénu a charakteru porostů pro to, aby se vyvíjela jako přírodní stanoviště. Nemusí jít pouze o zárodečná místa renaturace samotného vodního toku a nemusí se jednat pouze o pozemky, spravované správce toku. Význam těchto míst může spočívat v obecné podpoře biodiverzity. Správce toku bude hledat různé formy spolupráce s obcemi, vlastníky pozemků a dalšími subjekty, směřující k ochraně těchto míst a k dalšímu posilování jejich ekologické hodnoty.
  • Vlastní pozemky a pozemky relativně dostupné (jiné státní, obecní), na nichž je možné provádět alespoň dílčí revitalizační opatření.

Situace:

Úsek vodního toku je z nějakých důvodů nestabilní, nadměrně se vymílá a napadá břehy.

Správce toku ponejprv zvažuje příčiny a hodnotí míru závadnosti tohoto vývoje. Dospívá k závěru, že vodní tok nejspíše destabilizovaly dílčí technické zásahy pochybné kvality, které již před delší dobou svépomocně provádělo místní JZD - prohlubování a prohrabování koryta do přímějších tvarů. Vliv může mít i to, že o něco výše leží na tomto toku nádrž, která zachycuje splaveniny - voda pod nádrží pak je „lačná“ po splaveninách. Vzhledem k charakteru toku a zemin, kterými tok prochází, lze předpokládat progresívní nepříznivý vývoj, a tedy správce toku přistupuje ke stabilizaci koryta. Ponejprv odmítne projekt postavený na opevňování nárazových břehů v obloucích koryta kamennými rovnaninami. Předkladatel tohoto projektu nepochopil některé podstatné skutečnosti - primárním jevem je zahlubování a omezováním vývoje koryta do stran se může vymílání do hloubky spíše podpořit. Potom správce toku realizuje projekt, podle něhož jsou nosným prvkem stabilizace koryta dnové záhozové pasy. Většina kameniva pasů, které ve dně vytvářejí až mírně sklonité kamenité skluzy, je umístěna ve dně koryta v přechodech mezi oblouky, zatímco do břehů v obloucích je materiál vkládán jenom doplňkově. Vývoj koryta do stran je takto do jisté míry podporován jako hydromorfologicky příznivější alternativa vymílání do hloubky. Toto řešení samozřejmě klade jisté nároky na vypořádání s vlastníky okolních pozemků.

Situace:

Nezastavěnou nivou protéká potok, který byl v minulosti technicky upraven do podoby přímého, hlubokého koryta o lichoběžníkovém průřezu, s opevněním kynety tvarovkami. Tímto potokem prošla povodeň a technickou úpravu dekomponovala.

Správce vodního toku nepřistoupí bezmyšlenkovitě k obnově technické úpravy. Povodeň vnímá jako událost, která jej zbavila problematického hmotného investičního majetku a která vytváří příležitost k postupu, naplňujícímu představy a požadavky Rámcové směrnice o vodní politice - k revitalizaci potoka. Správce toku neprodleně zahájí práce na přípravě revitalizačního projektu, včetně nezbytných jednání s majiteli okolních pozemků.

Situace:

Povodeň vytvořila v korytě říčky velkou nátrž. Z hydromorfologického hlediska tato nátrž vhodně podporuje členitost a prostorový rozsah vodního toku.

V jednání s příslušným vodoprávním úřadem a majitelem zasaženého pozemku navrhuje správce vodního toku uplatnit postup, který umožňuje zákon o vodách v § 45 Změny koryta vodního toku - vykoupení příslušné části pozemku a zachování povodňové změny koryta.

Situace:

Stranové vymílání přírodě blízkého vodního toku atakuje cizí pozemky a situaci není možné řešit jinak než stabilizací koryta.

Správce toku provede stabilizaci koryta, podle podmínek ovšem volí přírodě blízký postup. Preferuje kamenné pohozy a záhozy nebo méně pravidelné rovnaninové figury. Zváží ochranu břehu povrchovou strukturou nebo odklaněči proudění z živé či mrtvé dřevní hmoty.

Situace:

Vodní toky doprovázejí břehové a příbřežní porosty.

Správce vodních toků přistupuje k těmto porostům s úctou a vážností, vědom si toho, že jsou významnou součástí toku a nivy a podstatným faktorem bohatosti jejich oživení. Zejména v nezastavěné krajině mohou tyto porosty, spolu s porosty nivními, významně příznivě ovlivňovat průběh povodní i chod povodňových plavenin („porostní plaveninový filtr“). Cílem správce toku je, aby vodní tok doprovázely bohaté, kvalitní a pokud možno přírodě blízké porosty. Se zřetelem k tomu se již oprostil od praktik z dob, kdy pro něj péče o porosty byla jenom nežádoucí postranní přítěží a kdy ji realizoval tak, že delší období neúdržby prokládal souvislým likvidačním mýcením, kompenzovaným nanejvýš „bezpečnými“ liniovými výsadbami, umístěnými dostatečně daleko vně horní hrany koryta. Pro ekologicky orientovaného správce vodního toku představuje péče o porosty jednu z nosných činností, a proto je vybaven k jejímu řízení kvalifikovaným personálem. Vlastní péče se řídí hledisky dostatečného pokrytí porosty, vhodné druhové skladby a tvarové členitosti porostů. Zahrnuje přiměřenou prevenci nemocí dřevin a potlačování invazních rostlin. V rozumné míře dbá toho, aby v porostech byly přítomny i staré, doupné stromy a aby břehové porosty ve vhodném rozsahu a na vhodných místech doplňovaly zásobu mrtvé dřevní hmoty v samotném toku. Při obnově porostů se snaží co nejvíce využívat přirozené obnovy.

Situace:

Zámožný investor získal pozemky v říční nivě, na dolním okraji města. Přímo v místech, kde před regulací řeky probíhalo jedno její rameno, posléze zavezené, hodlá postavit areál jezdeckých sportů s velkou halou pro koně.

Správce toku při řízení o umístění stavby s tímto záměrem nesouhlasí. Samotný objekt by byl zaplavován a již při Q10 by byl odříznut od přístupu. Dosti velké stavební objekty jezdeckého areálu by v daném místě omezovaly povodňový průtočný průřez řeky a podporovaly zpětné povodňové vzdutí směrem k zástavbě města.

Situace:

Říčka je značně znečištěna odpadky. Přestože správce toku již v minulosti několikrát zajišťoval čištění koryta, situace se opakuje. Každý trochu větší průtok roznáší v korytě další kvanta PET - láhví, igelitů a podobného materiálu.

Správce toku ze znalosti terénu ví, že nejvíce odpadů pochází z drobných skládek, které kolem říčky leží hlavně v obcích a v několika chatových osadách. Jelikož různé předcházející domluvy se minuly účinkem, ohledně skládek v obcích požádá o součinnost Českou inspekci životního prostředí a spolu s ní provádí opakované prověrky stavu břehů. Následuje postup vůči odpovědným majitelům pozemků a obcím dle platných předpisů.

Situace:

Majitel chaty na břehu potoka vznáší vůči správci vodního toku požadavky, které do jisté míry přesahují působnost správce a do jisté míry si protiřečí. Chatař se ponejprv obával povodně a dožadoval se zvětšení koryta podél svojí zahrádky. Když mu v tom správce toku vyhověl, a to vhodně, rozvolněním koryta do příznivých, přírodě blízkých tvarů, pojal chatař obavu, že hlubší koryto není stabilní a mohlo by erodovat směrem do jeho zahrádky, a tedy vznesl požadavek na stabilizaci koryta dlažbou.

Správce toku tento druhý chatařův požadavek odmítne jako nepřiměřený a neoprávněný. Jednak obava z nestability koryta je subjektivní, ve skutečnosti provedené rozvolnění koryta bude spíše podporovat stabilitu jak do hloubky, tak do stran. Jednak dláždění úseku koryta není vhodným ani oprávněným opatřením, protože by nežádoucím způsobem modifikovalo současné přírodě blízké tvary koryta, a tím nepřípustně zhoršovalo jeho ekologický stav. Navíc by se jednalo o nepřiměřené vynakládání státních prostředků k ochraně ne zcela oprávněných zájmů soukromé osoby - při bližším prověření situace se ukázalo, že část chatařovy zahrádky leží na pozemku vodního toku a toto užívání nemá právní oporu.

Situace:

Soukromý subjekt si vyhlédne přírodě blízký, dosud nezavzdutý úsek řeky a pojme záměr v něm postavit jez s malou vodní elektrárnou.

Správce vodního toku pokládá záměr za nevhodný, protože vybudování jezu a provozování malé vodní elektrárny by výrazně nepříznivě ovlivnilo ekologický stav vodního toku, a to i v případě, že by součástí projektu byla výstavba rybího přechodu. Zhoršení stavu by mělo několik aspektů. Postavením jezu by se několik kilometrů dosud proudné řeky změnilo v řeku zavzdutou s negativními změnami, které s tím souvisejí - vymizením biotopů proudné vody, omezením tvarové členitosti toku a omezením členitosti hloubek a rychlostí proudění. V tomto aspektu by bylo silně ovlivněno oživení vodního toku, v daném úseku by bylo poměrně pestré společenstvo proudné vody nahrazeno podstatně chudším společenstvem, odpovídající v podstatě stojatým vodám. V zavzdutém úseku by se významně zmenšil rozsah sklonitých zemních břehů, což by - vedle ztráty lovišť v proudných úsecích řeky - dále postihlo ptáky, sídlícími v březích. Z hlediska migrační prostupnosti řeky pro vodní živočichy by vybudování jezu a elektrárny, i včetně funkčního rybího přechodu, znamenalo zhoršení proti výchozímu stavu. Ani dobře postavený rybí přechod není dokonalou náhradou přirozené prostupnosti, jeho účinnost vždy naráží na určitá omezení. Elektrárna, i když je vhodně vybavena ochrannými prvky, vždy poškodí či usmrtí určitá množství živočichů.

Správce toku vychází z toho, že dle rámcové směrnice o vodní politice je zhoršování ekologického stavu vodních toků nepřípustné a jmenovitě zavzdutí úseku toku pokládá rámcová směrnice za významný tlak, poškozující ekologický stav. Správce toku vyhodnotí, že tento aspekt má podstatně větší váhu než investorem deklarovaný zájem o využití energetického potenciálu řeky (který by se beztak mohl - pro investora efektivně - realizovat nejspíše jen za cenu dotační podpory z veřejných prostředků).

Pokud správce toku spravuje pozemky ve vlastnictví státu, pro daný záměr potřebné, tyto pozemky nedá k dispozici, čímž by měla být záležitost vyřízena. Jinak uplatní negativní stanovisko v rámci řízení o umístění stavby, případně následujícího řízení vodoprávního.

Situace:

Město, ležící na pravém břehu větší řeky, předkládá projekt protipovodňové prevence, podle něhož má být ochrany zástavby dosaženo významným zvýšením úrovně pravého břehu. Tohoto zvýšení bude využito k realizaci dalších staveb, souvisejících s dopravou.

Správce toku upozorní na to, že pokud by toto opatření bylo uskutečněno samo o sobě, zmenšovalo by právě na úrovni města povodňový průtočný průřez řeky. Navrhne tedy rozšířit záměr o kompenzační opatření, které bude mít jak vodohospodářské, tak ekologické efekty. V levobřežním území bude provedeno revitalizačně pojaté rozšíření řečiště. Takto se jednak kompenzuje ztráta průtočného průřezu, jednak se alespoň v dílčím úseku vytvoří říční litorály, které jsou jinak na upraveném toku výrazně nedostatkovým prvkem, a starší technicky pojatá úprava břehu se nahradí rozvolněnými, přírodě blízkými tvary. S ohledem na pozemkové poměry bude též prověřena možnost vytvořit v levobřeží postranní říční rameno přírodě blízkých tvarů.

Situace:

Městem protéká povodňově velmi aktivní říčka. Přestože byla v minulosti technicky upravena, opakovaně způsobuje ve městě škody. I přes to navrhuje radnice v územním plánu vymezit v dosud nezastavěné nivě říčky nad městem rozsáhlou komerčně - průmyslovou zónu.

Správce toku připomínkuje nový územní plán a k zastavění nivy se vyjádří negativně. Zastavění by omezovalo povodňové rozlivy v nivě a v důsledku toho by se zhoršily povodňové podmínky jak v samotném městě, tak v rámci celého povodí. Ochranu města by pak bylo třeba posilovat nákladným zvětšováním kapacity technicky upraveného koryta, zhoršení podmínek v rámci povodí by nebylo možné opatřeními na území města kompenzovat. Správce toku navrhuje uchovat nivu nad městem jako nezastavěné území s tím že současné zemědělské využívání, které není příliš efektivní, by mohlo být nahrazeno například vybudováním dobře průtočného, přírodě blízkého příměstského parku, včetně revitalizace několikakilometrového úseku říčky. Součástí tohoto řešení by mohlo být vyhloubení rozsáhlejších depresí s jistou retenční kapacitou, ve kterých by se běžně uplatnily přírodě blízké rekreační vodní plochy.

Situace:

Město bylo v minulosti opakovaně postiženo velkou vodou. Koryto řeky je i přes dřívější technické úpravy málo kapacitní. Správa města tedy požaduje, aby byl řešen projekt protipovodňové prevence.

Správce toku předkládá návrh, který kombinuje technické a přírodě blízké přístupy. Nakolik to místní podmínky umožňují, povodňové řečiště se rozšiřuje. Pro tento účel jsou získávány navazující pozemky, případně se hledají možnosti rozšíření ve stávajícím korytě - zejména odstraněním zbytečně vyvýšených „jalových“ berem. Po obou stranách povodňového perimetru se k ochraně zástavby navrhují linie, podle místních podmínek kombinující hráze, stěny a mobilní hrazení. Uvnitř povodňového perimetru, zajišťujícího potřebnou průtočnost, pak je navrhováno vytvořit řečiště, které bude v daných podmínkách dosahovat co nejlepšího ekologického stavu. Zjednodušeně lze toto řešení představovat jako vytváření kynety, vhodné pro oživení rybami. Takové řečiště je navrhováno se zřetelem k následujícím zásadám:

  • Co nejméně technicky tvarovaných „jalových“ berem, vyvýšených nad úroveň běžných průtoků.
  • Co nejvíce kynety, protékané běžnými průtoky. Tato kyneta může být prostorem přírodě blízkých tvarů, v této kynetě se bude realizovat „život řeky“.
  • V kynetě žádné překážky pro migrace vodních živočichů. Pakliže dříve řešily spád jezy a stupně, nyní jej budou řešit balvanité skluzy, pasy z kyklopských kamenů a podobné.
  • V kynetě členitost tvarů, hloubek a rychlostí proudění. Detailně by měl být prostor kynety členěn ve sled proudnějších míst a klidnějších tůní. Při realizaci stavby lze například vytvořit základní strukturu kynety jako sled pasů z hrubé rovnaniny (obdoba přírodních brodů) a tůní. V zájmu členitosti a současně přizpůsobivosti nezbytným postupným změnám tvarů kynety se preferují tvárné konstrukční prvky před tuhými.
  • Přírodě vzdálenější konstrukční prvky v kynetě pouze v nejmenší míře, s vhodnými kopenzacemi. Například tam, kde jsou nezbytné břehové zdi, lze k jejich smáčené patě přisadit velké kameny, které již vytvářejí jakousi členitost.

Projekt celkově usiluje o to, aby vodní tok v zástavbě města pěkně vypadal a zvětšoval pobytovou hodnotu městského prostoru. Důležité je napojení na soustavu městské zeleně. Řešení je pojato tak, aby lidé na řeku co nejvíce viděli, slyšeli její libé zvuky, mohli na jejích březích odpočívat. Pro obyvatele a hlavně pro děti je důležité dostat se bezpečným způsobem k (čisté) vodě a moci si sáhnout, že je opravdu mokrá. Břehy řeky jsou pokud možno oboustranně prostupné nejen pro pěší, ale i pro cyklisty.

Situace:

Město předkládá návrh opatření protipovodňové prevence. Cílem je ochrana sportovního areálu, (nevhodně) umístěného nad okrajem města na břehu řeky. Město navrhuje řešit ochranu sportovišť do úrovně Q20 hrází, vedenou po břehu řeky na délce zhruba dvou kilometrů proti proudu od areálu.

Správce vodního toku poukáže na zřetelné nedostatky tohoto návrhu. Opatření, které nesouvisí s ochranou stávající obytné zástavby a týká se soukromého sportovního areálu, by omezilo povodňové rozlivy do rozsáhlého nezastavěného nivního území mimo vlastní areál. To by bylo nežádoucí z hlediska ovlivňování průběhu povodní v rámci povodí a navíc by to mohlo povzbuzovat zájem o zastavění předmětného území. Výstavba hráze by natrvalo znemožnila ekologicky příznivé rozvolnění tvarů říčního břehu a vyžadovala by likvidaci několika stovek vzrostlých stromů.

Správce navrhne jiné řešení - pokud již má být shledáno společensky žádoucím chránit soukromý sportovní areál před povodněmi do Q20, lze vytvořit kombinaci pevných a mobilních liniových hrazení přímo po jeho obvodu.

Situace:

Do obce vtéká potok z poměrně rozsáhlého, převážně lesního povodí. Obec se cítí povodňově ohrožena a požaduje od správce toku opatření. Zástupci obce problematice příliš nerozumějí a z nejasných důvodů se upnou na požadavek, aby byl potok v povodí nad obcí pročištěn a prohlouben, „protože koryto je malé a za povodně se do něj voda nevejde“.

Správce toku vysvětluje, že zvětšování koryta potoka v lesnatém povodí nad městem by jeho ochraně neprospívalo, neboť by zrychlovalo soustřeďování a průběh povodňových vln. Po prošetření situace správce toku navrhne prioritní soubor ochranných opatření na území samotného města. Na prvním místě je prověrka aktivně zaplavovaných území, ze kterých je třeba odstranit především složiště palivového dříví, řeziva, odstavené automobily a karavany a různé snadno odplavitelné stavby, převážně provizorní a postavené načerno. Podle zkušeností z dřívějších povodní právě zde byly hlavní zdroje materiálu, ucpávajícího mosty a propusty. Dále je navržena rekonstrukce několika dosud nekapacitních přemostění vodního toku.

Situace:

Řekou proběhla velká povodeň. Následující rok je velmi suchý a na mnoha místech je vidět rozsáhlé štěrkové lavice. Zástupci obcí vidí v těchto lavicích ohrožení v případě další povodně a žádají, aby byly v co největším rozsahu odstraněny. Argumentují zákonnou povinností správce vodního toku odstraňovat překážky ve vodním toku a pečovat o průtočnost.

Správce toku vyhodnotí vliv štěrkových lavic na průběhy případných povodní různých velikostí. Rovněž vyhodnotí význam těchto lavic pro ekologický stav vodního toku - jako prvků vytvářejících tvarovou členitost koryta a členitost hloubek a rychlostí proudění vody a jako stanovišť rostlin a živočichů, včetně zvláště chráněných druhů. Vysvětluje obcím, že usazeniny, ležící v říční kynetě, která má průtočnou kapacitu do úrovně Q5, mohou výrazněji ovlivnit průběh povodní do této úrovně, zatímco na větší povodně, které pro zástavbu obcí představují skutečné riziko, mají vliv malý až zanedbatelný. (Pokud vůbec nejsou tyto nezpevněné vrstvy za průběhu povodně fluidizovány a na obvyklých místech se neukládají znovu až v opadové fázi, aby pak jenom vytvářely dojem, že během události byly na svém místě a působily jako dnové překážky.) Takto správce toku předloží návrh pouze omezených, dílčích zásahů v místech, kde odstranění usazenin přinese věrohodné ochranné efekty. K těmto zásahům navrhne kompenzační opatření, vyvažující nepříznivé zásahy do ekosystému řeky - například dílčí revitalizace břehů, které byly v daných místech v minulosti technicky upraveny apod. Všechny tyto návrhy správce toku řádně projedná s příslušnými orgány ochrany přírody jakožto zásahy do významného krajinného prvku, vodního toku. Aby předešel kolizím s chráněnými zájmy ochrany přírody, zajistí správce toku kvalitní přírodovědecký průzkum dotčených lokalit a hodnocení navrhovaných záměrů. Pokud by se takto ukázalo, že se záměry mohou dotýkat zvláště chráněných druhů živočichů a rostlin, jedná správce toku s příslušnými orgány o povolení výjimek z podmínek ochrany.

Současně správce vodního toku komplexně prověří povodňovou průtočnost koryta a nivy v perimetrech ohrožených obcí a vytipuje rizikové prvky, jako jsou nevhodně umístěné stavby, skládky, zemní úpravy, jezy a stupně ve vodním toku. Přiměřeně vlivu, který mohou tyto objekty mít na průběh povodní, pak doporučí jejich odstranění.

Pokud jde o zákonné povinnosti, správce vodního toku poukáže na to, že zákon o vodách mu neukládá povinnost odstraňovat jakékoliv překážky ve vodním toku a obecně udržovat jakousi absolutní či maximálně možnou průtočnost. Z dikce zákona plyne celkem jasně povinnost pečovat o průtočnost tak, jak je to v tom kterém místě či úseku vodního toku potřebné.

Situace:

Menším potokem v lesním údolí prošla velká povodeň, blížící se úrovni Q100. V dolní části údolí, kde jsou v těsné blízkosti potoka nahloučeny chatové osady, byly některé chaty a zahrádky zaneseny pískem a kamením, voda odnesla několik automobilů a kůlen. Chataři se dožadují, aby správce toku (nějak) jednal.

Přestože řada poškozených nebo ohrožených chatařských objektů není v právním stavu a v řadě případů chataři neoprávněně užívají pozemku vodního toku, správce toku vyjde lidem vstříc a v chatových osadách v rozumném rozsahu pročistí koryto potoka. Doporučí chatařům, aby propříště v blízkosti potoka nestavěli kůlny, neskládali dříví, neparkovali automobily a obytnými přívěsy, starými drátěnkami a různým odpadem nerozšiřovali na úkor potoka parkovací stání.

Než by správce toku vysílal bagry dál, proti proudu potoka, uvážlivě vyhodnotí stav horní části povodí. Tam velká voda jenom na několika místech podemlela lesní cesty a v korytě potoka vytvořila bariéry z dříví. Horní povodí přiměřeně k velikosti povodni poskytlo splaveninový materiál, který se usazoval v povodí dolním, nicméně nedošlo k destabilizaci koryta potoka. Koryto si zachovalo trasu, rámcově hloubku a průběh podélného sklonu. Jeho změny průběhem povodně lze označit jako detailní modifikaci tvarové členitosti, která není nikterak na závadu ani ekologickému stavu, ani vodohospodářským vlastnostem vodního toku. Na základě tohoto hodnocení nechá správce toku v horní části toku odstranit pomístně naplavené bariéry z dříví a zajistí opravy cest, za něž mu organizačně přísluší odpovědnost. Nepřistoupí však k souvislému strojnímu pročišťování koryta potoka, neboť by tím zcela zbytečně ničil přirozeně členité struktury koryta, podpořené průběhem povodně a stabilizované kořenovými soustavami břehových porostů. Správce toku si je rovněž dobře vědom toho, že strojním pročišťováním, spočívajícím ve vyvrhování hrubšího kameniva ze dna nad břehy, ničením kořenových systémů stromů a prohlubováním a vyhlazováním kynety by jenom nahrával tomu, aby příští povodeň procházela korytem ještě rychleji.

Správce toku v horní části toku ani následně nepřistoupí ke stavebním opatřením z oboru hrazení bystřin, jako je výstavba alpských splaveninových přehrážek a příčných stupňů. Taková opatření nejsou v dané situaci potřebná - lesní potok ve vrchovině, který při průtocích téměř Q100 prodělal pouze nevýznamné tvarové modifikace, není třeba technicky stabilizovat. Opatření tohoto druhu by představovala zbytečné vynakládání prostředků a poškozovala by ekologický stav vodního toku. Toto poškozování by mělo více rozměrů - vytváření migračních překážek, narušováním přirozeného podélného profilu, stírání přirozené členitosti hloubek a rychlostí proudění.

Situace:

Větší řekou prošla velká povodeň. V prostoru památkově chráněného zámeckého parku dekomponovala technickou úpravu břehu z doby předválečné plavební regulace a vytvořila cca půl kilometru dlouhou, až 100 metrů hlubokou nátrž s rozsáhlou vodní lagunou.

Správce vodního toku konstatuje, že vzniklý povodňový tvar odpovídá představě revitalizace dříve nevhodně upraveného vodního toku - v daném úseku řeky významnou měrou zvětšuje prostorový rozsah nyní již přírodě blízkého vodního prvku v krajině a obnovuje tvarovou členitost vodního toku. Vzhledem k objemu odplavených zemin správce toku odhadne, že kdyby se něco podobného provádělo záměrně, jako revitalizační stavba, stála by cca 15 až 20 milionů korun - takový objem práce zde odvedla příroda. Dále správce toku navrhne projekt nezbytné stabilizace a protipovodňového zajištění plavební dráhy a terénu po obvodu, což však bude největší možnou měrou provedeno přírodě blízkými prostředky. Mezi plavební dráhou a lagunou, kde bývala pata odplaveného břehu, bude vytvořen nesouvislý, nad plavební hladiny jen mírně vyčnívající val z kyklopské rovnaniny. Terén po obvodu nátrže bude v přírodě blízkých tvarech dorovnán do úrovně okolního území. Dezorientovaného a sklony k hysterii projevujícího správce památkově chráněného parku přesvědčuje správce toku o tom, že toto řešení je i z jeho hlediska vhodnější než obnova regulačního břehu, která by při dnešních technologiích hloubkového zakládání stála cca 90 milionů korun. Park by byl obohacen o nový, zajímavý vodní prvek. Zatímco dříve byl prudce sklonitým dlážděným břehem geometrických tvarů od řeky v podstatě oddělen, nyní by lagunou a na ní navazujícím mírným štěrkovým svahem s řekou komunikoval, což by návštěvníci kvitovali s povděkem. Památkově chráněný park je rovněž vhodným místem pro památku krajinného formátu, připomínající mimořádnou povodeň.

Situace:

Pro úsek nevhodně technicky upraveného potoka je vypracován a pozemkově připraven solidní revitalizační projekt. Dosavadní přímé, nadměrně hluboké a kapacitní koryto, opevněné dlaždicemi, má být zcela nahrazeno novým korytem, členitým, mělkým a málo kapacitním, doplněným soustavou postranních tůní. Proti projektu vystoupí jménem jakéhosi občanského sdružení aktivistka ze vsi, kterou potok pod uvažovanou revitalizací protéká. Nesouhlasí s tím, že při revitalizaci má dojít k dílčímu kácení v olšových porostech podél potoka. V podáních na četná úřední místa uvádí, že v důsledku uvažované revitalizace vyschnou v obci studny, neboť malým, klikatým korytem voda do obce nedoteče.

Správce toku nadále projekt revitalizace prosazuje. Argumenty odpůrkyně uvádí věcně na pravou míru, doloží hydrologické a hydrogeologické posouzení, podle něhož revitalizace neohrozí zásoby vody v obci například nadměrným odpařováním, naopak zamokření nivy nad obcí může v tomto ohledu spíše prospět. Doloží hydrologicko - hydraulické posouzení, ze kterého plyne, že revitalizace je schopna do jisté míry příznivě ovlivňovat přívalové průtoky v obci.

Aktivistka nebere tyto doklady na vědomí a počne různé pracovníky správy toku obviňovat ze zločinného spiknutí proti obci a proti své osobě. Podobně obviňuje starostu obce a pracovníky několika různých úřadů.

Na to správce toku zjišťuje možnosti vyžádání úředního přezkumu duševního stavu aktivistky a prověření oprávněnosti nároků dotyčného občanského sdružení na účast v řízeních.

Situace:

Sdružení obcí a měst hodlá podél větší řeky vést cyklostezku.

Správce toku se k této iniciativě aktivně připojí. Jeho podpora je významná, neboť spravuje velkou část pozemků, po nichž je možné stezku vést. Požaduje však, aby trasa stezky nekolidovala s uvažovanými záměry revitalizace řeky a její nivy. Usiluje o vhodné zapojení stezky do nivy tak, aby přírodní hodnoty nebyly poškozeny a návštěvníci měli co nejlepší prožitek přírodě se přibližující řeky. Správce toku není nakloněn tomu, aby pro účely cyklostezky byl v nivě podél řeky vytvářen vyvýšený násep, protože jednak cyklostezka nepotřebuje být vyvýšena nad úroveň běžných větších vod (za povodní se prostě pojede jinudy), jednak by tento násep omezoval žádoucí tlumivé rozlivy povodní do nezastavěného nivního území. Správce toku nezneužívá situace a nesnaží se zaměňovat výstavbu cyklostezky s budováním obslužné komunikace, široké i pro těžší techniku. Takovou stavbou a jejím následným vy/zneužíváním pro ježdění motorových vozidel by byl poškozován ekologický stav nivy, výstavba cyklostezky by byla výrazně zdražena. Moderně uvažující správce vodního toku ostatně již nechová představu, že řeka bez obslužné komunikace a bez strojně prováděné údržby je špatná řeka.

Situace:

Řeka je technicky upravena pro účely plavby. Přestože plavba dlouhodobě nevykazuje příznivé ekonomické ukazatele a vzhledem k dimenzím plavební cesty má doplňkový či spíše zbytkový charakter, zájemci o provozování plavby požadují nejen stálou údržbu plavební cesty, ale také další významné investice do plavebních úprav a zařízení.

Přestože zásadnější změny a rozhodnutí v této oblasti jsou mimo jeho přímé kompetence, ekologicky orientovaný správce si je vědom toho, že tato oblast představuje významný soubor problémů, na který by se nejspíš nemělo napořád reagovat jenom financováním údržby předválečné plavební úpravy a občasnými investicemi do zařízení, která čekají na den, kdy (možná) připlují nějaké lodě. Technickou úpravu pro účely plavby vnímá jako významný faktor ekologické degradace vodního toku a zabývá se otázkou, zda je - mimo jiné se zřetelem k existující rentabilitě říční lodní dopravy a zájmu o tuto službu - vhodné, aby tento faktor působil stejně jako doposud. Správce toku je tím údem hospodářského systému společnosti, který byl dosavadními podmínkami nucen směřovat prostředky, získávané především obchodováním s vodou, do ekologicky nepříznivého udržování a rozšiřování plavební cesty. Přestože je tedy pouhou zřizovanou organizací a ne tím, kdo píše zákony a vydává nařízení, je přinejmenším odborně příslušný k tomu, aby popisoval problémy a navrhoval způsoby jejich řešení. Z tohoto titulu požaduje, aby byla činěna rozhodnutí, zda nadále využívat daného vodního toku k plavbě (v opačném případě by měl nastoupit účinný program ekologické a vodohospodářské rekonstrukce toku) a pokud ano, tak za jakých podmínek. Pokud plavební funkce zůstane zachována, není možné zůstat při koncepci z přelomu 19. a 20. století, nýbrž je nutné hledat významné revitalizační úpravy, umožňující podstatně lepší soužití plavebních úprav a plavby s ekosystémem řeky než dosud.

Revitalizace, renaturace a ekologicky zaměřená správa vodních toků

Článek uveřejněný v roce 2009 v časopisu Ochrana přírody

Velká část vodních toků v minulosti prodělala různé technické úpravy, omezující jejich členitost a prostorový rozsah. Takto vzniklá poškození morfologického aspektu ekologického stavu a do značné míry i vodohospodářských vlastností těchto toků jsou dnes pokládána za nadměrná. V souladu s evropskou Rámcovou směrnicí o vodní politice se dnes hledají způsoby, jak morfologický stav vodních toků zlepšit. Příslušná opatření, obnovující přírodě blízký stav vodních toků, se označují jako revitalizace. Mohou být různorodá, naše praxe však spojuje pojem revitalizací se stavebními opatřeními investičního charakteru, od nichž se očekává, že nosné efekty poskytnou v krátkém období, již do kolaudace. Takto vnímá revitalizace i dnešní nové vodohospodářské plánování, které vkládá jejich návrhy do plánů oblastí povodí.

Ovšem zde je problém. Jak v ochraně přírody a krajiny, která v posledních letech projevuje až příliš velké zaujetí usměrňováním investičních dotačních prostředků, tak ve vodním hospodářství, které si příliš neví rady, jak skokem překonat dlouhými léty nahromaděný deficit ekologické orientace, máme tendenci jednostranně se orientovat právě jenom na revitalizace investičního charakteru. Opomíjíme, že k lepšímu stavu potoků a řek vedou i jiné cesty. Ovšem vývoj posledních let by měl vést k zamyšlení. Skončilo aktivní působení Programu revitalizací říčních systémů a v důsledku neujasněných podmínek organizace, financování a pozemkového zabezpečení postihl i tak dost skromné investiční revitalizace útlum. Zpracovatelé vodohospodářských plánů oblastí povodí, resp. jejich zadavatelé, podniky Povodí, formulují návrhy revitalizačních opatření, ale činí tak velmi opatrně. Pro první realizační období plánů, do roku 2015, vytipovávají převážně opatření, kterých může být spolehlivě dosaženo, tedy opatření, která již jsou v podstatě připravena a zabezpečena. Výsledek - plány oblastí povodí pro období do roku 2015 navrhují jenom velmi skromné soubory revitalizačních opatření, které skutečný stav vodních toků ovlivní pouze nepatrně. Pro jistotu ani neformulují rámcové cíle, kterých by mělo být v oblasti morfologického stavu vodních toků dosaženo a jiné prostředky zlepšování morfologického stavu toků než investiční revitalizace neznají. Závažným problémem plánů oblastí povodí je také izolovanost revitalizací a protipovodňové ochrany. Protipovodňová opatření jsou převážně navrhována v jednostranně v technickém pojetí a návrhy revitalizačních opatření postrádají významný pohonný moment, který by jim mohlo dodávat spojení s protipovodňovou ochranou.

 

Obr.1 V tomto případě je potřebná radikální revitalizace.

Zamýšlíme tedy stav vodních toků zlepšovat investičními revitalizačními opatřeními, ta jsme však schopni realizovat jenom ve velmi malém rozsahu. Věci nejsou na dobré cestě. Nutno ale říci, že ani v situaci podstatně příznivější pro tento druh investiční činnosti nemohou být revitalizace jedinou cestou k dosažení uspokojivého morfologického stavu vodních toků. Na to budou vždy příliš nákladné, jejich prosazování bude s ohledem na pozemky a další zájmy příliš komplikované a územní dopad jednotlivých akcí bude vždy omezený. Existují však i další cesty. Podstatně větší efekty zlepšování stavu potoků a řek než všechny revitalizace dohromady přináší příroda v podobě samovolných renaturačních procesů. Každým dnem postupuje zanášení a zarůstání nebo naopak vymílání technicky upravených koryt toků, samovolná destrukce nevhodných technických opevnění a rozpad zbytečných technických objektů. Za povodní tyto procesy postupují skokově. Bohužel těchto procesů zatím nedovedeme v dostatečné míře využívat, opomíjíme možnosti jejich usměrňování a podpory a naopak nevhodnými postupy správy a údržby vodních toků jejich výsledky ve velkém rozsahu ničíme. Proč tomu tak je? Naší správě toků chybí komplexnost přístupů a odborná ekologická orientace. Jistou roli hraje nepochybně i to, že zlepšování morfologického stavu toků vhodně prováděnou průběžnou správou nebo „drobnými“ opatřeními na podporu samovolných renaturačních procesů neposkytuje takové fakturační příležitosti, jako stavební investice. Pracoviště ochrany přírody a krajiny, která by v českém modelu vztahů měla být „ekologickým“ partnerem správ toků, jsou poněkud jednostranně zaneprázdněna administrováním investičních dotací a v dostatečné míře si zatím nevybudovala odbornou a organizační pozici, z níž by byla schopna dostatečně účinně ovlivňovat pojetí průběžné správy toků, opatření po povodních nebo protipovodňová opatření.

Než se začne hovořit o představě ekologicky zaměřené správy vodních toků, je vhodné připomenout některé přístupy, které určovaly její staré pojetí:

  • jednostranný koncept rychlého, soustředěného odvádění vody z krajiny - „koryto by mělo být tak velké, aby se do něj voda vešla“, tedy aby se do něj vešlo co nejvíc vody;
  • nedostatečné rozlišování podmínek a vodohospodářských potřeb intravilánů a volné krajiny, nevhodné přenášení přístupů, vhodných v zástavbě, do volné krajiny;
  • upřednostňování místních zájmů před zájmy platnými v povodí - například provádění a udržování technických úprav vodních toků ve volné krajině na ochranu zemědělských ploch před zamokřením a před častějším zaplavováním menšími povodněmi, nehledě k tomu, jak tyto úpravy mohou zhoršovat průběh povodní v povodí;
  • členitost znamená nepořádek, nepřehlednost a nedostatek kontroly - „přírodní stav vodních toků je projevem zanedbané údržby“; technicky upravený vodní tok se liší od přírodního tím, že do něj byla vložena práce, tedy nutně představuje vyšší hodnotu;
  • účelové a schematické vykládání pojmů, souvisejících s povinnostmi správců toků - například zákonnou povinností správce toku udržovat plynulost odtoku se příležitostně zdůvodňují i devastační zásahy, výrazně přesahující meze toho, co je v daném místě nebo úseku vodního toku z hlediska odtokových poměrů účelné a přiměřené.

Šablonovité uplatňování těchto přístupů nezřídka vyvádělo správu vodních toků mimo oblast užitečného, efektivního či rozumného. K tomu třeba přičíst motivace a přístupy, plynoucí z „alternativní racionality“ různých dobových modelů jednání. Za socialismu bylo třeba plnit určité politicko-hospodářské ukazatele, ne vždy zcela související s rozumnými hospodářskými důvody - odvodněné hektary, zmeliorované kilometry. Dnes může podobně působit tendence vytvářet na úkor veřejných prostředků, ale s nedostatečným ohledem na skutečné veřejné potřeby fakturační příležitosti. Některé zásahy, po věcné stránce nepříliš efektivní, se také provádějí z psychologicko - politických důvodů, pro uklidnění potenciálních stěžovatelů a potížistů - „po povodni musí koryto pohrabat bagr, aby občané měli pocit, že se pečuje o jejich blaho a bezpečnost“.

Moderní pojetí správy vodních toků by mělo mimo jiné obsahovat víc racionality. Staré vodohospodářské rituální formule by nebylo šťastné nahrazovat přepjatými ekologistickými hesly typu „Ani jedna žába pod pásy bagrů“ nebo „Ani jeden bagr nevjede do řeky“. Moderní přístupy by měly dobře obstávat v prověřování racionálními otázkami ohledně věcných důvodů a efektů určitého jednání. Když bude člověk třeba dotázán, proč v nějakém místě doporučuje rozšířit kynetu o zatopenou, přírodně členitou bermu, neměl by odpovídat jako nadporučík Mazurek z Černých baronů „Protože tak se to má dělat, tak je to správné a tak to stojí v nějaké brožurce“, pokud může odpovědět, že v daném místě bude z těch a těch důvodů vhodné alespoň částečně zvětšit průtočný průřez kynety a vytvořením bermy se posílí jinak deficitní prvek říčního litorálu.

Model ekologicky zaměřené správy vodních toků mohou tvořit následující přístupy:

Důsledná ochrana dochovaného stavu vodních toků před zhoršováním

Jde ostatně o požadavek Rámcové směrnice o vodní politice. Samozřejmostí by měla být ochrana úseků vodních toků, které se dochovaly v přírodním nebo v přírodě blízkém stavu, bez ohledu na to, zda jsou či nejsou součástí zvláště chráněných území přírody. Ani stav technicky upravených toků by neměl být dál zhoršován. Neměly by být například prováděny dodatečné technické úpravy nebo rekonstrukce starých úprav, které by ještě více omezovaly členitost tvarů koryt toků a členitost proudění. Dnes již příliš nehrozí provádění nových podélných technických úprav toků, aktuálním ohrožením však mohou být záměry výstavby nových nádrží nebo nových vzdouvacích stupňů s vodními elektrárnami. Zde je třeba uplatňovat přístup, plynoucí z Rámcové směrnice - zavzdutí přírodního nebo přírodě blízkého vodního toku je „tlakem“, zhoršujícím ekologický stav, tedy „tlakem“, který obecně nemá být připuštěn. (Zde by měl i správce toku vnímat, že nové zavzdutí úseku vodního toku pro výstavbu jezu s MVE může způsobit velké škody i v případě výstavby rybího přechodu a že například ochrana několika kilometrů řeky s přirozenými tvary koryta, včetně přirozeného podélného profilu, může mít přednost před požadavkem využití lokálního energetického potenciálu vodního toku.) Správce, pokud je to jeho snahou, je schopen velmi účinně chránit vodní toky před nepříznivými záměry ve třech pozicích. Za prvé sám nepříznivé záměry negeneruje. Za druhé jiným subjektům, které přicházejí s nepříznivými záměry, nedá k dispozici pozemky ve vlastnictví státu, které spravuje. Za třetí usměrňuje problematické záměry jako účastník správních řízení. Pokud správce ve všech těchto pozicích vystupuje konzistentně, pravděpodobnost uskutečnění nějakého nepříznivého záměru je velmi malá.

 

Obr. 2 Ochrana dochovaných přírodních a přírodě blízkých úseků potoků a řek je prioritou rozumně vedené správy vodních toků.

Nezbytné nepříznivé zásahy je třeba provádět rozumně a s přiměřenými kompenzacemi

Mohou se samozřejmě vyskytnout případy, kdy jakási převaha společenského zájmu činí nezbytným určitý technický zásah, poškozující ekologický stav vodního toku. Například stabilizace břehu, jehož vývoj by ohrožoval nějakou část zástavby, silnici apod. Takové zásahy by měly být prováděny vzhledem k místním podmínkám co nejšetrnějším, přírodě nejbližším způsobem. Například pokud je to vhodné a přiměřené, měla by být při stabilizaci břehu dána přednost tvárné konstrukci z kamenných záhozů nebo rovnaniny před tuhou zděnou konstrukcí. To ostatně může být příznivé i z hlediska trvanlivosti dané konstrukce, která by měla mít jistou schopnost přizpůsobovat se relativně proměnlivému prostředí vodního toku. Nezbytné či neodvratitelné negativní zásahy do vodních toků a jejich niv by také měly být přiměřeně kompenzovány. (Naše vodní právo je v této oblasti poněkud pozadu, ale můžeme se přiučit v Německu. Tam se kompenzačních opatření používá ve velkém rozsahu, často dokáže vodní hospodářství profitovat i z kompenzací za škody, působené v jiných oblastech životního prostředí. Řada revitalizací toků se například dělá jako kompenzace za silniční výstavbu.) Použijme ještě onen případ stabilizace břehu kvůli ochraně komunikace: Kompenzací za to, že kus břehu bude tvarově zjednodušen opevněním, by třeba mohly být dílčí úpravy, které by naopak podpořily tvarovou a hydraulickou členitost dna koryta přímo v daném místě nebo také o kus dál. Třeba by nemuselo jít o nic náročného ani nápadného - několik členících figur z velkých kamenů, členitá úkrytová přirovnávka velkých kamenů k patě svahu, dílčí přírodě blízké rozšíření kynety koryta o ten kus, který umožňuje pozemek správce toku,…. Dobrý, ekologicky kvalifikovaný projektant by měl mít navrhování takových kompenzací v krvi a měl by s nimi pracovat téměř automaticky. Samozřejmě s vědomím, co kde může být vhodné a přiměřené a že ne všude lze účelně navrhovat cokoliv.

Respektování samovolného vývoje přírodních a přírodě blízkých úseků toků

Vývoj koryta, včetně unášení a ukládání splavenin a plavenin, je přirozeným projevem vodního toku. K úlohám správců vodních toků by tedy měla patřit ochrana podmínek pro takový vývoj. To samozřejmě v kulturní krajině nelze vykládat absolutně - u nás se musíme spokojit s přiměřenou ochranou vývoje toků, v rámci možností daných různými omezujícími podmínkami. I tak je zde vyslovený požadavek na správce toků dost náročný. Nejméně po celé „vodohospodářské“ století, začínající povodní roku 1890, působili systémově opačně, jako potlačovatelé přirozených projevů vodních toků. Hodně při tomto působení překročili meze vhodnosti a přiměřenosti, a tím v mnohém ublížili krajině a jejímu vodnímu režimu. Jiné přístupy sami dlouho vnímali převážně negativně, jako „zanedbávání údržby“. V zájmu spravedlnosti je třeba říct, že přinejmenším v posledních letech se sami správci toků v této oblasti dost posunuli správným směrem. Deklarují snahu co nejméně technicky zasahovat do přírodních a přírodě blízkých úseků toků. Již jim v tomto ohledu zbývá posunout vodohospodářské paradigma jenom o kousek dál - je třeba, aby se stali v rozumném a přiměřeném rozsahu aktivními ochraniteli a podpůrci přirozeného vývoje vodních toků. Tato pozice může být poněkud náročnější. Kromě jiného bude potřeba ve větší míře řešit kolize vývoje toků s jinými zájmy. Zde čeká správce toků, jakož i vodoprávní úřady, aby se naučili ve větší míře využívat možností, které dává i stávající zákon o vodách - například §45, který vytváří prostor pro vykupování pozemků potřebných pro udržení povodňových změn koryt vodních toků.

Obr. 3 Živá i mrtvá dřevní hmota omezuje průtočnost koryta. Pakliže jsou okolo extenzivně využívané mokré louky a další kilometry říčky jsou přírodní, není třeba vnímat tento stav jako závadu. Dřevní hmota zvětšuje členitost prostředí vodního toku a svědčí jeho ekologickému stavu.

V kulturní krajině se žádný vodní tok nechová úplně přirozeně, přinejmenším vzhledem k průtokovému režimu, určovanému celou plochou povodí. Proto se ani správa, vhodně směřovaná k ochraně a podpoře přirozeného vývoje vodních toků, úplně neobejde bez korekčních zásahů například k udržování stability koryt. Ovšem zatímco tradiční správa toků vnímala stabilitu koryt schematicky a málo diferencovaně, ekologicky zaměřená správa by měla rozpoznávat různou míru potřebnosti stability v různých místech vodních toků a měla by rozlišovat nestabilitu koryta stranovou a hloubkovou. V důsledku to znamená rozlišovat ty aspekty nestability koryt, na které je vhodné reagovat nějakými korekčními zásahy, od těch, kterým lze ponechat volný průběh, a volit skutečně vhodné korekční zásahy. Například v nadměrně se zahlubujícím korytě nemusí být příliš účelné „vyvložkovávat“ nějakým opevněním nárazové břehy, když vhodným opatřením by bylo vytvoření záhozových pasů v brodových místech dna koryta. Pokud to pozemková situace dovoluje, vymílání koryta do stran by se nemělo bránit, naopak by mělo být podporováno jakožto příznivější alternativa zahlubování.

Rozumné provádění běžné údržby vodních toků

Mnohé již dnes správci toků dělají lépe než dříve. Ale i v dnešní době někdy dochází na pročišťování koryt, odstraňování štěrkových lavic a naplaveného dříví nebo samoúčelné opravování břehových nátrží v rozsahu nebo v místech, kde to není nutné a kde to zbytečně škodí ekologickému stavu potoka nebo řeky. Při těchto příležitostech pak slýcháme odkazy na povinnosti správců vodních toků, stanovené zákonem o vodách. Tyto povinnosti jsou někdy vykládány účelově. Kde zákon hovoří o odstraňování překážek a udržování průtočnosti, bývá podsouváno odstraňování jakýchkoliv překážek a udržování jakési maximální možné průtočnosti. Což neodpovídá ani realitě, ani vlastní dikci zákona. Je zřejmé, že zákon požaduje, aby se odstraňovaly ty překážky, které něčemu skutečně vadí nebo něco ohrožují a byla udržována taková průtočnost, jaká je v určitém místě vodního toku objektivně potřebná. A to jak v přírodních, tak v technicky upravených úsecích. Například údržba úseku potoka v luční nivě by neměla být šablonovitým plněním příkazů typu: usazenina - odtěžit, břehová nátrž - zasypat a opevnit, nahnutý strom - pokácet. Náplň údržby by měla vycházet z dobrého hodnocení stavu jednotlivých úseků vodního toku a jejich vzájemných souvislostí a ze stanovení cílů, které je účelné v jednotlivých úsecích naplňovat. Pak se nejspíše projeví, že třeba právě ve významné pasáži potoka v lukách, pastvinách nebo plochách, které nejsou hospodářsky využívány, je prioritou přírodní stav a vývoj vodního toku a nivy, který mimo jiné umožňuje tlumivé rozlévání povodňových průtoků z koryta do nivy. Než by se v takovém úseku přistoupilo například k odstraňování usazenin, opravování nátrží a odklízení dřeva, je nezbytné zvážit, že tyto prvky patří k přirozenému stavu a vývoji vodního toku a vytvářejí jeho členitost. Jejich odstraňování, které také něco stojí, by mohlo zhoršovat i vodohospodářské vlastnosti toku - zmenšovat drsnost koryta, zrychlovat proudění a omezovat tlumivé povodňové rozlivy mimo koryto. Se zřetelem k těmto okolnostem by měl být každý uvažovaný dílčí zásah prověřován kontrolními otázkami:

  • „Jaké ohrožení představuje tato štěrková lavice?“ V našem lučním úseku můžeme dospět třeba k tomu, že orientačně do úrovně „pětileté“ vody může omezovat průtočnost koryta a podporovat rozlévání povodňových průtoků do nivy, které to nevadí, a při větší povodni už je její význam vzhledem k rozměrům nepatrný a navíc se materiál lavice beztak fluidizuje a znovu se usazuje na stejném místě až v opadové fázi povodně. Štěrková lavice je navíc cenným stanovištěm řady druhů živočichů.
  • „Čemu vadí tato břehová nátrž?“ Potok se zde zvolna posouvá do extenzivně využívaných nebo nevyužívaných pozemků, jejichž rozumní majitelé tento vývoj po léta bez výhrad akceptují, protože je zcela přirozený. Díky zapojenému pásu břehového porostu lze očekávat, že ani v delším čase nebudou pozemkové změny příliš dramatické, protože dynamika nátrží a naplavenin se projevuje převážně oscilací koryta kolem tohoto pásu. Pak není důvod nátrž zasypávat, zarovnávat kamenivem, natož pak dláždit. Pokud ale nátrž podemílá používanou cestu, je to důvod k opravě. Pokud nátrž ohrožuje pozemky nesmlouvavého majitele, který je ochoten jít k soudu pro decimetr úhoru, správce toku nátrž nejspíš opraví - ale provede to pokud možno způsobem úsporným a přírodě blízkým, třeba nepravidelným kamenným záhozem.
  • „Jaké riziko představuje tento starý strom, který se nahnul do koryta nebo do něj spadl? Nakolik je nebezpečná tato skrumáž kmenů a větví? Čemu vadí kořeny toho starého pařezu v břehu potoka?“ Kořeny starého pařezu většinou v přírodním úseku toku opravdu nevadí vůbec ničemu, naopak stabilizují koryto a vytvářejí nejlepší úkryty pro ryby a jiné živočichy. O vytrhávání pařezu a jeho kořenů bagrem uvažuje spíš nerozumný člověk, příliš zatížený planýrovacím pudem. Nahnutý nebo spadlý strom nutno hodnotit individuálně, podle místních podmínek. Každopádně z ekologického hlediska je jeho působení příznivé. Omezováním průtočnosti koryta také podporuje rozlévání povodňových průtoků do nivy, což je ve volné krajině žádoucí. Na druhou stranu je pravda, že povodeň může takový strom odplavit a ten pak někde níž třeba ucpe mostek. Nutno vzít v úvahu, jak vypadají další kilometry toku.

Pokud se bude takto uvažovat, k řadě zásahů nedojde a ty nutné budou provedeny převážně v „měkké“ a úsporné podobě. V úseku toku, doprovázeném intenzivněji využívanými zemědělskými plochami, bude správce toku hledat přístupy, často kompromisní, které budou přijatelné pro obhospodařovatele pozemků, které ale současně umožní udržovat tok v relativně přírodním stavu. To může mít charakter dílčích, převážně „měkkých“ údržbových zásahů do toku - pokud spravovat nátrže břehů, tak kamennými záhozy, nikoliv dlažbami apod. Vodohospodáři by v zájmu ochrany zastavěných území obcí měli podporovat tlumivé rozlivy povodní i do zemědělsky využívaných ploch, a zde je nutné se zemědělci hledat vhodnou polohu kompromisu.

Obr.4 Přiměřený zásah správce vodního toku. Břehová nátrž ohrožovala užívanou místní cestu, správce provedl v ohrožené partii kamenný zához.

Podpora renaturací technicky upravených úseků

Na degradaci technických úprav koryt a jejich renaturaci se podílí hlavně zanášení a zarůstání koryt, rozpad technického opevnění a vymílání břehů. Hlavně v úsecích ve volné krajině, mimo zástavbu obcí, mohou tyto změny z velké části vyznívat jako příznivé, zlepšující ekologické a často i vodohospodářské vlastnosti toků. Toto konstatování samozřejmě nelze absolutizovat, každý případ je třeba hodnotit vzhledem k místním podmínkám. Celkově však jsou renaturace v rámci povodí toků mimořádně významným pozitivním jevem. Působí vpodstatě zadarmo, převážně jenom za „cenu času“ a jejich přínosy ke zlepšování ekologického i vodohospodářského stavu vodních toků jsou o řády větší než přínosy záměrně prováděných revitalizačních akcí, které jsou nákladné a mohou ovlivnit jenom malou část hydrografické sítě. Správa vodních toků ve starém pojetí však vnímá renaturační změny obecně nepříznivě, jako nežádoucí degradaci vodních děl. Má pak jednostrannou tendenci jim čelit, opět bez dostatečného rozlišování specifik jednotlivých úseků toků. Tak velmi často v rámci jak běžné údržby, tak oprav a investičních zásahů, ničí i ty efekty, kterých mohlo být naopak dobře využito. Tyto postupy určují pravidla, ukládajícími správci pečovat o svěřený majetek, z čehož se vyvozuje požadavek udržovat pokud možno „kolaudační stav“ technických úprav toků. A to i v případě úprav, které lze v dnešní době pokládat za evidentně zbytečné nebo nevhodné. Uskutečňování administrativních požadavků i rozdělování omezených prostředků na údržbu, opravy a investice je ale vždycky záležitostí rozhodování příslušných pracovníků správ vodních toků, dílem také vodoprávních úřadů. Ti rozumnější a moderněji uvažující již dnes přistupují k renaturačním procesům příznivěji. Dovedou využívat stávajících právních možností, jako je rušení hmotného investičního majetku staré technické úpravy, která přestala plnit účel. Pravdou ale je, že by jim bylo ku pomoci, kdyby využívání renaturací mělo silnější oporu v právní úpravě. Správce toku, který z věcného hlediska zcela správně nechává degradovat nadbytečnou, přírodě i vodnímu režimu neprospěšnou úpravu koryta, by neměl být v pozici toho, kdo neplní řádné povinnosti správce svěřeného majetku. Něco na způsob právního institutu „technické úpravy toku bez údržby, s postupným odezníváním kolaudačních parametrů“ by v těchto případech jistě správcům toků pomohlo.

Potom by bylo možné s renaturacemi více pracovat i ve vodohospodářském plánování. (Pakliže jsou pro mnohé úseky toků registrovány návrhy revitalizačních opatření, byť ne pro toto, ale pro následující realizační období (po roce 2015), snad těžce přežívající Bůh Rozumu nedopustí, aby v těchto úsecích, dříve než dojde na jejich revitalizaci, někdo vdával peníze za opravování starých opevnění.) Úseky upravených toků, vyžadující zlepšení ekologického stavu, by pak mohly být v plánech oblastí povodí oficiálně děleny na ty, které budou vyžadovat radikálnější řešení v podobě revitalizace, a na ty, u nichž postačí využívat a doplňkově podporovat samovolnou renaturaci. I kdyby samotné renaturační procesy měly trvat déle, správci by nebyli nuceni uvažovat o tom, že by v těchto úsecích opravovali nebo rekonstruovali staré technické úpravy.

Aktivní podpora renaturací technicky upravených potoků a řek může nabývat velmi rozmanitých podob, od nedestruktivních zásahů opatrně zvětšujících členitost koryta po částečná revitalizační opatření. Některé příklady:

  • Modifikovaná údržba upravených koryt. V plochých, vlhkých oblastech severního Německa, Dánska a Holandska naleznete místo přirozených vodních toků spíše soustavy odvodňovacích kanálů. Pravidelně se provádí údržba těchto kanálů sečením a odbahňováním. Novodobá ekologická modifikace údržby může spočívat například v tom, že se přestane kanál vyžínat souvisle, po obou březích, a nadále se vyžíná střídavě z jedné a z druhé strany. Postupně tak dochází k rozvlnění proudnice. (Majitelé okolních pozemků snášejí újmu, kterou jim tyto novoty přinášejí, i díky tomu, že jsou pod poměrně silným tlakem environmentální agitace, který jim vnuká správný pocit, že obětováním decimetrů podél kanálů vykupují svoje hříchy. Bez významu není ani, že i tito majitelé se dnes více bojí sucha, a tak mají větší porozumění pro omezování funkčnosti odvodňovacích kanálů.)
  • Plíživé rozvlňování koryt střídavými výsadbami dřevin. Aplikuje se rovněž v kanálových soustavách severozápadní Evropy. Opět se souhlasem příslušných majitelů pozemků se podél technicky upraveného koryta, resp. přímo v něm vysazují stromy a keře tak, aby postupně rozvlňovaly jeho kynetu. Je zřejmé, že tuto funkci by neplnilo krotké vysazování jednotlivých stromů v patníkových sponech, tři metry od vnější hrany koryta, jaké někdy provádějí naši správci toků jakožto „vysazování dřevin, neohrožující průtočnost“. Hustší, kompaktní skupiny dřevin, velmi často třeba keřových vrb, musejí být zakládány přímo v korytě, v břehové čáře. Tato metoda by byla dobře použitelná také u nás, zejména na neopevněných melioračních kanálech.
  • Změlčování, rozvlňování a substrátová rehabilitace dna toku vkládáním štěrkových záhozů. Opět praxe, rozšířená v severozápadní Evropě. Kromě standardní tvarové a hydraulické degradace tam četné upravené vodní toky trpí ztrátou štěrkových pasáží dna a jeho zapískováním, což je nepříznivé hlavně pro rozmnožování ryb. (Tamní věda doložila, že zapískování je převážně sekundární degradační jev, vyvolaný technickými úpravami koryt a metodami plošného zemědělského hospodaření, způsobujícími nadměrný odnos pískových frakcí do vodních toků.) Opět hlavně střídavě, zprava a zleva, se do postižených potoků a říček vsypává štěrk, kamení z polí a podobný materiál. Cílem je alespoň o něco zvýšit úroveň dna, rozvlinit proudnici, vytvořit brodová místa, v nichž rychlejší proudění neumožní další rychlé zanesení pískem, a vytvořit štěrková trdliště. Metoda je dobře použitelná také u nás, bez ohledu na to, že problém zapískování nás tolik netrápí.
  • Budování stanovišť a úkrytů pro živočichy vod a břehů. Od vkládání jednotlivých větších kamenů do koryta, přes různé stanovištní a úkrytové aplikace živé a mrtvé dřevní hmoty po konstrukčně náročnější břehové úkryty z plochých kamenů. (K různým konstrukcím umělých hnízd z trubek, pneumatik atp. je lepší přistupovat zdrženlivě, jejich účinnost nemusí být zcela přesvědčivá a snadno se mění ve „fyzikální znečištění vodního toku“.)
  • Konstrukce z kamenů a dřeva, chránící určité pasáže břehů před vymíláním vodou. Konstrukce z kamenů a dřeva - velmi podobné - naopak vhodně usměrňující proudění tak, aby modifikovalo tvary technicky upraveného koryta vymíláním. Krása je v jednoduchosti, vhodně ukotvený celý neodvětvený strom může posloužit lépe než velmi pracná srubová konstrukce. Je nasnadě, že tyto prvky současně slouží jako stanoviště a úkryty živočichů.

Iniciační narušení technického opevnění koryta. Takové opatření ale je třeba činit s vědomím, že opevnění nebývá primárním problémem technicky upraveného koryta. Tím je napřímení, zahloubení a nadměrná kapacita. Destrukce opevnění by sama o sobě mohla vést k nežádoucímu zahlubování koryta. Renaturační proces je tedy nutné zvláště v tomto případě dále sledovat a korigovat.

Obr.5 Rozpad této zhruba čtvrt století staré technické úpravy potoka již utěšeně pokročil, z hlediska členitosti nabývá koryto uspokojivých parametrů. Ovšem kriteria vzhledu a přírodní autentičnosti napovídají, že polovegetační tvárnice by měly být odstraněny.

Obr.6 Opevnění žlabovkami se rozpadlo a potůčku se nic zlého neděje - to svědčí o tom, že někdejší technická úprava byla zbytečná. Po vysbírání žlabovek bude vhodné potok sledovat a v případě, že by se začal zahlubovat, provést korekční záhozy kamenivem.

Obr.7 V tomto potoce se rozpadlo technické opevnění. Celkově však je koryto, postižené nejdříve technickou úpravou a potom silným vymíláním, příliš hluboké. Bude potřebná revitalizace, která se zaměří na změlčení a hloubkovou stabilizaci koryta.

Uvážlivá opatření po povodních a přiměřené využívání pozitivních povodňových změn

Po povodních je vhodné postupovat tak, aby se tak zvaným odstraňováním škod nenadělalo ještě víc škod a naopak aby se využilo to dobré, co i povodeň může znamenat. Předně povodňové změny by se měly hodnotit jednotlivě a vzhledem k vlastnostem každého konkrétního úseku toku. Rozlišování toho, co je akceptovatelná změna a co je škoda, na kterou nutno reagovat nějakým zásahem, by mělo přihlížet k tomu, zda se jedná o vodní tok ve volné krajině, nebo v blízkosti zástavby. Ve volné krajině, kde je obecně vhodné preferovat přírodě blízký stav a vývoj potoků a řek, lze i ve větší míře využívat morfologického potenciálu povodňových změn. Pokud povodeň rozbije zbytečnou nebo nevhodnou technickou úpravu koryta, může to znamenat, že živelně proběhla revitalizace, jaká by stála velké peníze, kdyby se prováděla záměrně. Samozřejmě ne vždy je výsledek povodňové renaturace bezprostředně uspokojivý. Odhlédneme-li nyní od toho, že je takovou renaturaci třeba vyřešit z hlediska pozemkového a vodoprávního, bývají nejčastěji problémy se zbytky znehodnoceného technického opevnění nebo s nadměrným zahloubením koryta. V některých případech jsou pak potřebné i dost významné následné korekce.

Individuální hodnocení povodňových změn by mělo probíhat ve sledu důležitých otázek:

  • Jaké závady povodňová změna (splaveninová lavice, břehová nátrž, povodňové přeložení koryta, plaveninová bariéra, naplavené dřevo, vývrat stromu,…) přináší? Čemu nebo komu tato změna skutečně vadí? Ve vztahu k jakému konkrétnímu zájmu je nepříznivé například omezení průtočnosti?
  • Které závadové aspekty povodňové změny jsou takového charakteru, že je nutné řešit je technickými opatřeními?
  • Jaké přínosy naopak povodňová změna přináší? Může jít o různé aspekty zlepšení ekologického stavu - posílení členitosti koryta, zlepšení morfologického stavu, renaturace nepotřebné nebo nežádoucí technické úpravy. Může jít o zlepšení vodohospodářských parametrů vodního toku - například zmenšení průtočné kapacity, podporující žádoucí tlumivé rozlivy do nezastavěné nivy.
  • Jaký je cílový stav daného úseku toku? Má smysl obnovovat starší technickou úpravu, nebo by bylo vhodnější podporovat přírodě blízký stav?
  • Jaký další postup je možný, resp. vhodný na základě porovnání negativ a přínosů povodňové změny? Rozumné je nezapomínat na variantu nulovou - bez zásahu - a na minimalistickou variantu, kdy se v řešené lokalitě pouze vysbírají naplavené odpadky lidského původu. V případě, že povodňová změna významnějším způsobem atakuje cizí pozemky a tyto vlivy nejsou ze strany majitelů akceptovatelné, nemělo by mezi variantami dalšího postupu chybět jednání s majiteli těchto pozemků o výkupu, jak to umožňuje vodní právo.
  • Jak provést konkrétní kroky nápravných opatření tak, aby byly účinné, co nejméně nákladné, co nejvíce šetřily ekologický stav vodního toku a co nejvíce podporovaly ty jeho vodohospodářské vlastnosti, které jsou právě v daném místě žádoucí?

V této osnově by měla probíhat popovodňová jednání za účasti angažovaných stran, včetně orgánů a odborných pracovišť ochrany přírody a krajiny. Navrhovaná opatření by měla být alespoň velmi jednoduše projekčně zpracována, protože jinak jsou podmínky pro jejich provádění, usměrňování, kontrolu i financování velmi vratké. Opatření je vhodné provádět ekologicky šetrně, jako například:

  • Usazeniny odstraňovat hlavně ze středu koryta a šetřit při tom břehy - stabilizované přírodní pasáže břehů zbytečně nepoškozovat, nestrhávat jejich drnový pokryv a neničit kořenové systémy dřevin.
  • Pro nezbytnou sanaci nátrží a výmolů preferovat přírodě blízké kamenné záhozy. V upravených úsecích vodních toků, kde je zájem o renaturaci, používat záhozů i k opravě porušených starých dlažeb nebo rovnanin.
  • Pokud možno nevytvářet v korytě spádové stupně, nanejvýše nízké prahy a skluzy.

Obr.8 Rozpad starého, nevyužívaného a neudržovaného jezu rovněž náleží k renaturačním procesům. Pokud bude objekt ponechán tomuto vývoji, přestane záhy působit jako migrační i jako povodňová překážka v korytě řeky. Procesu je zde asi zbytečné pomáhat, příroda se prosadí a romantická troska jezu může být esteticky přijatelná.

Propojení péče o morfologický stav vodních toků a niv s protipovodňovou ochranou

Izolovanost těchto dvou oblastí ve vodohospodářské praxi, v plánování, v dotačních programech a celkově v působnosti dvou angažovaných ministerstev patří k největším bolestem současného vodního hospodářství v České republice. Významně omezuje efektivnost opatření, činěných v obou oblastech. Pro to, aby se správa vodních toků účinně ekologicky orientovala, je nutné nalézt co největší soulad cílů, prováděných opatření a dosahovaných efektů - což je ostatně jeden z nosných principů dnešního vodního hospodářství v pokročilejších zemích Evropské unie. Je třeba prosadit tyto zásady:

  • K základům protipovodňové ochrany patří ochrana a podpora přirozených povodňových rozlivů, což znamená péči jednak o rozlivové plochy, jednak o (přírodě blízké) tvary koryt, pro rozlivy příznivé.
  • Protipovodňová ochrana se buduje účelným propojením technických a přírodě blízkých opatření (například hrázová ochrana zastavěných území se buduje současně s revitalizací toku ve volné krajině, podporující tlumivé rozlivy v nivě).
  • I při provádění primárně protipovodňových opatření technického rázu (např. výstavba hrází nebo poldrů) se hledají možnosti ke zlepšení ekologického stavu toků a niv (například přírodě blízké provedení říčního perimetru mezi hrázemi nebo přírodě blízké pojednání zátopové plochy poldru).
  • Nezbytná technická opatření se provádějí tak, aby měla co nejmenší nepříznivé ekologické dopady (například hráze se budují tak, aby chránily jenom skutečně zastavěné plochy). Nevyhnutelné nepříznivé dopady technických opatření se kompenzují (například náhradou za zábor ploch zastavěných nezbytnými hrázemi se vytvářejí kompenzační mokřady atp.).

Správce toku se angažuje také v ekologicky orientované péči o nivy

Zatím se správci převážně brání nabírání dalších závazků mimo vlastní koryta toků. Tento přístup má sice dobře pochopitelné důvody, ale není perspektivní. Výrazné funkční souvislosti, vodohospodářské i ekologické, činí působnost správce toku v nivě těžko nahraditelnou. Měly by být vytvářeny organizační, finanční a metodické podmínky pro to, aby správci toků mohli bez dosavadních obtíží například získávat pozemky v nivách, v nich provádět revitalizační opatření a následně je spravovat souběžně se správou vlastního vodního toku. Správa vodních toků by se měla starat o nivy zejména v těchto aspektech:

  • Niva jako prostor pro průtok a přirozenou retenci vody. I tady je třeba uplatňovat princip diferenciace. V některých částech niv, v blízkosti zastavěných území, je potřebná jistá povodňová průtočnost. Naopak v nezastavěných úsecích niv jsou zpravidla žádoucí přirozené rozlivy povodní. Těm může napomáhat odstraňování nebo odsazování různých objektů, bránících rozlivu, nejčastěji starých a dnešním požadavkům již nevyhovujících ochranných hrází. V zaplavovaných nivách by měla být omezována orba a nahrazována zatravněním nebo přírodě blízkým zalesněním, aby se omezilo splavování nivní půdy do vodního toku a aby nevznikaly velké škody na kulturách.
  • Niva jako prostor pro přírodu. Výše zmiňované vodohospodářské funkce niv jsou velmi dobře sladitelné s funkcemi přírodními. I tam, kde zatím není možné rehabilitovat ucelenější části niv, může moderně pojatá správa vodních toků začít od obnovy dílčích stanovišť - biocenter, v neformálním smyslu toho slova. I podél technicky upraveného toku lze najít pozemky, vhodné a dostupné pro dílčí krajinotvorná opatření - snížení a rozvolnění břehu, vyhloubení postranního zálivu, vyhloubení postranní tůně, založení lužního háje. I drobná zlepšení prospějí nejen přírodě, ale také rybářství a myslivosti - na kterýchžto stranách lze pro tato opatření nacházet užitečnou podporu.
  • Niva a vodní tok jako prostor pro lidi. Ve starém pojetí, kdy vodní toky byly v první řadě recipienty, odvádějícími někam pryč cosi nežádoucího, nedbalo se příliš jejich pobytové a rekreační hodnoty. Moderní pojetí, běžné v pokročilejších zemích EU, je hodně odlišné. Správce musí s vodním tokem celkově zacházet tak, aby se nemusel bát kontroly ze strany lidí, kteří se kolem potoka či řeky pohybují. Mnohé je samozřejmě otázkou peněz, ale ještě důležitější jsou pozitivní přístupy a invence. Standardem se stávají kvalitní stezky pro pěší a cyklisty podél řek, včetně bezpečnostních podjezdů pod mosty a podobných opatření. K tomu odpočinková místa, informační zařízení, rekreační palouky, výhledy na vodu a sestupy k vodě nebo přímo do vody (která by měla být tak čistá, aby se nebylo co bát někoho k ní pouštět).

Potřebnost přehodnocení přístupů k říční plavbě

Trochu jako kolem horké kaše se u nás chodí kolem toho, že naše největší řeky jsou technicky upraveny pro účely plavby a v tomto stavu nadále udržovány, přičemž jejich plavební využití je velmi slabé a zřejmě ani do budoucna nemá valné perspektivy (nehledě k tomu, s jakou vehemencí se představitelé plavby domáhají různých podpor z veřejné oblasti, včetně podpor na výstavbu nových vodních děl). Údržba a provoz vodních cest spotřebovávají nezanedbatelný díl prostředků správců vodních toků, které pak nemohou být využity jinde, ale tento stav má také aspekt ekologický. Plavební technické úpravy, dláždění břehů, vzdutí zdymadly, udržování plavební dráhy, eliminace břehové zeleně apod. jsou významnými faktory ekologické degradace splavných úseků Labe a Vltavy - byť plavba samozřejmě není jediným důvodem těchto úprav. Pokud má být správa těchto vodních toků seriozně založená a ekologicky orientovaná, nevyhne se závažným rozhodnutím. Jistěže na nějaké vyšší úrovni než u správců vodních toků by mělo dojít k politickému rozhodnutí, zda má plavba na těchto řekách vůbec místo, či nikoliv. Pokud nikoliv, pokud by měla zůstat třeba jenom v podobě několika izolovaných krátkých úseků pro vyhlídkové parníky, mělo by se přistoupit k programu celkové rehabilitace řek. Pokud by měla plavba zůstat, pak musí najít kvalitativně nový vztah k dotčeným řekám. V takovém případě bude nutný program zásadnější revitalizační konverze plavebních cest (členité břehové linie i ve splavných úsecích, komunikace mezi řekou a postranními vodními prvky, obnova přírodě blízkého, povodňově zaplavitelného říčního pásu v nivě,….)

Obr. 9 Labe u Kolína, zdroj snímku Google. Předválečná plavební úprava řeky zanechala ostře vymezené, technicky řešené břehové linie. Zbytky starých postranních ramen jsou od řeky odděleny, mohou s ní komunikovat převážně jen trubními propusty. Zazemňují se a postupně vytrácejí. Tento zastaralý koncept plavební úpravy je na českém Labi nadále důsledně uchováván.

Obr. 10 Jeden z lepších úseků plavebního kanálu Dunaj – Mohan v Bavorsku. Otevřenou hladinou komunikují s kanálem postranní vodní plochy – zbytky dřívějšího říčního koryta i produkty revitalizačních kompenzačních opatření. I když výstavba kanálu znamenala brutální zásah do přírody a do krajiny, přeci jen je tento obrázek ukázkou, že plavební trasu lze řešit o něco lépe, než je tomu na českém Labi.

Zlepšení péče o břehové a doprovodné porosty

Starý koncept správy toků, úzce zaměřený na jejich užitkové technické funkce, přiznával malý prostor porostům dřevin podél toků. Vnímal je spíše jako něco obtížného, co je vhodné eliminovat. Podle toho vypadalo organizační, personální a finanční zajištění péče o porosty ve správcovských organizacích. Pokud má být správa vodních toků ekologicky orientována, je třeba tyto přístupy změnit. Porosty je třeba pokládat za důležitou součást vodních toků a niv a péči o ně za jednu z nosných součástí správy toků, pro niž budou správci dobře vybaveni. Role příležitostného dřevorubce by měla být nahrazena rolí kvalifikovaného pečovatele. Cíle péče o porosty je samozřejmě třeba diferencovat podle konkrétních podmínek v jednotlivých úsecích toků. V blízkosti zástavby je na místě vegetační doprovod, který výrazněji nekomplikuje protipovodňovou ochranu, ale vhodně doplňuje navazujcí plochy parků a veřejně přístupných prostor. Ve volné krajině, kde je vhodné podporovat přírodní a přírodě blízké tvary koryt a niv vodních toků, mají své místo přírodě blízké porostní formace.

Osvětová funkce správců toků

Správci toků často svoje problémové počiny odůvodňují požadavky měst, obcí, občanů apod. Nepochybně z těchto stran mohou vznikat různé požadavky, nicméně je chybou správce toků, pokud není dostatečně odborně fundován a v důsledku toho není schopen prosadit se jako vodohospodářská autorita a problematické požadavky uvádět na pravou míru. Správce toku by měl vystupovat jako odborné pracoviště. Měl by plnit vpodstatě i jakousi osvětovou funkci a v rámci vzájemné spolupráce doporučovat subjektům působícím v blízkosti vodních toků správné postupy jejich chování i radit správné požadavky ve vodohospodářské oblasti.

Obr.11 Velmi výkonným revitalizátorem může být bobr. Dřívější lesní odvodňovací kanál na Záhoří, Slovensko.

Ekologicky orientovaná správa vodních toků - nástroj posilování přirozených protipovodňových mechanismů a renaturace

Článek zveřejněný v roce 2007 v časopisu Veřejná správa

Od správy toků se většinou očekávají dobře udržovaná, pročištěná koryta, plnící co nejlépe funkci odvodnění území jak za běžných, tak za povodňových průtoků. Toto pojetí nepochybně platí v zastavěných územích a v jejich blízkosti. Dosud bylo převážně uplatňováno i ve volné krajině. Avšak současný trend ekologizace vodního hospodářství, který také nese prvky obecné racionalizace, přináší změny. Především se začíná více rozlišovat mezi tvary, funkcemi a způsoby spravování vodních toků podle toho, zda se nalézají v zástavbě, nebo ve volné krajině. Proti dřívějšku se hlavně ve volné krajině začíná více oceňovat přírodní charakter potoků a řek a jejich přirozených funkcí. Z těchto funkcí vodohospodářsky nejdůležitější jsou tlumivé rozlivy povodní v nivách. Nastává doba cílevědomé péče o přírodní charakter těchto toků a také aktivních opatření, napravujících pochybení, k nimž v této oblasti došlo v dřívějšku.

Obr. 1 Přírodní potok v lukách. Malá průtočná kapacita je zde příznivá, neboť podporuje tlumivé rozlévání povodňových průtoků do nivy. Nebylo by účelné snažit se toto koryto pročišťovat nebo jinak zprůtočňovat. Tento úsek by se měl v podstatě obejít bez vodohospodářské údržby.

Obce si na správu vodních toků na svém území často stěžují. Zpravidla jí vytýkají nedostatečné čištění koryta, nedostatečnou péči o průtočnost. Mají většinou na mysli úseky toků v zástavbě nebo v její blízkosti, ale tyto požadavky většinou formulují obecně. V dnešní době by však měly také obce svoje požadavky diferencovat, a to v první řadě ve vlastním zájmu. Maximální průtočnost a stabilitu koryt samozřejmě potřebují. Naopak ve volné krajině jim je v mnoha případech prospěšnější přírodě blízký stav vodních toků a jejich niv, s nímž je spojeno co nejlepší uplatnění přirozených mechanismů, tlumících jak vznik a průběh povodní, tak případné dopady sucha. V tomto smyslu by se také měly modifikovat požadavky obcí na správu toků.

Obr. 2 Přírodní koryto potoka po povodni. Detailní tvary se dna a břehů se pozměnily, celkovému charakteru, členitosti a funkčnosti koryta však povodeň nijak neuškodila. V tomto úseku není důvodu provádět nějaké technické popovodňové zásahy.

Staré pojetí správy vodních toků

Dožívající staré pojetí správy vodních toků bylo jednostranně založeno na koncepci rychlého, soustředěného odvádění vody z krajiny. V duchu této koncepce u nás také od konce devatenáctého století až do nedávné doby probíhaly rozsáhlé technické úpravy vodních toků a jejich niv, a to jak v intravilánech, tak mimo ně. Ve volné krajině byly zaměřeny hlavně na ochranu zemědělských ploch před zamokřením a před častějším zaplavováním menšími povodněmi. Odpovídající správa toků pak v první řadě udržovala tyto technické úpravy. Základní přístupy ale přenášela také na neupravené úseky potoků a řek, aby alespoň údržbou vylepšovala jejich „zanedbaný stav“. Klíčové pojmy správy toků, kterými jsou udržování plynulosti odtoku, kapacity a stability koryt, jsou v tomto pojetí vykládány do jisté míry schématicky, bez dostatečného rozlišování skutečných potřeb v tom kterém úseku toku, tedy především bez rozlišování, zda se jedná o úseky v zástavbě, nebo ve volné krajině. Mezi technicky orientovanými vodohospodáři se vyvinul až jakýsi "světonázor", podle kterého technicky upravené koryto představuje obecně vyšší hodnotu než koryto přírodní, a když už nemůže být technicky upraveno, tak má být alespoň co nejlépe „uklizeno“. Za obecně příznivé se rovněž pokládá, když se "voda vejde do koryta", zatímco stav, kdy se voda vylévá do okolí, třebas by to bylo v extenzivních lukách, je vnímán přinejmenším jako podezřelý. Proto se také místo průtočnosti koryta, která je v tom kterém úseku toku odůvodněně potřebná, často zjednodušeně uvažuje o průtočnosti maximálně dosažitelné. Pokud jde o tak zvané překážky v průtoku, za obecné optimum se pokládá stav bez jakýchkoliv překážek. V tomto smyslu jsou pak často deformovaně vykládána ustanovení zákona o vodách - správcům toků je přisuzována povinnost absolutního odstraňování překážek a udržování maximální možné průtočnosti vodních toků. Přitom zákon takto striktně neformuluje, naopak celkem jednoznačně se z něj dá odvozovat, že jde o průtočnost, jaká je v tom kterém místě odůvodněná a potřebná. A mnohde je fakticky potřebná spíše menší průtočná kapacita.

Správa toků ve starém pojetí chybovala (a mnohde dosud chybuje) v tom, že schémata, odpovídající potřebám zastavěných území, šablonovitě přenášela do volné krajiny, tedy do situací, kde již dneska začínáme zřetelně vnímat potřebu jiných přístupů a řešení. Jednostranná technická schémata uplatňovala i na potocích a řekách v lučních nivách nebo dokonce v horských a podhorských lukách a pastvinách. Staré pojetí i ve volné krajině jednostranně preferovalo recipienční funkce (recipient = „odvaděč“) vodních toků. Odpovídající údržba pak přispívala k ekologické degradaci toků, neboť nadměrné „uklízení“ koryta, tedy každé i dílčí narovnávání, zahloubování nebo vyhlazování, znamená zjednodušování, a tedy ochuzování prostředí. Taková "nadměrná údržba" vodních toků se ovšem také, pro někoho možná paradoxně, obrací proti vodohospodářským zájmům. Hydralické vyhlazování koryt a zvětšování jejich průtočnosti může v krajině působit nepříznivě, neboť přispívá k soustřeďování a zrychlování povodňových průtoků.

Obr. 3 Technická úprava potoka v nevyužívané nivě nejen že postrádá významu, ale naopak působí negativně. Z ekologického hlediska potok i nivu degraduje. Soustřeďuje a zrychluje postup povodňových vln a omezuje využití nivy pro tlumivé rozlivy. Není účelné o tuto úpravu pečovat a udržovat ji. Naopak jsou zde vhodná buď opatření, podporující renaturaci koryta, nebo jeho přímá revitalizace.

Obr. 4 Objektivním potřebám zcela neodpovídající technická úprava vodního toku v lesním úseku. Hladké, přímé a velmi kapacitní koryto může významně urychlovat postup povodňových vln. Rovněž v této situaci není účelné technickou úpravu udržovat, naopak je vhodné hledat možnosti jejího odstranění.

Obr. 5 Bagr pročišťuje zanesený a zarostlý meliorační hlavník, který byl kdysi vlásečnicovým potokem. Rutinní činnost správce drobných vodních toků. Nalézáme se mezi poli v rozsáhlé planině na okraji Českého krasu, asi kilometr nad vesnicí. Po většinu roku je tu spíš sucho, když však spadne dešťový příval, postupuje na vesnici značnou silou. Čemu pomůže pročištění hlavníku? Za sucha bude planina ještě více odvodněná a za přívalu poběží voda na vesnici rychleji. Nebylo by vhodnější nechat příkop dál zarůstat?

Správa vodních toků se vyvíjí

V předcházejícím příspěvku o ochraně přírodních potoků, na který nyní volně navazujeme, jsme uvedli kritické výhrady k jednostranně pojímaným a v nadměrném rozsahu aplikovaným technickým úpravám vodních toků, které nejen vedou k ekologické degradaci potenciálně nejhodnotnějších částí naší krajiny, ale také mohou zhoršovat průběh povodní a dopady sucha. Dospěli jsme k doporučení diferencovaných přístupů, kdy zejména ve volné krajině bude preferován přírodní nebo přírodě blízký stav vodních toků. Takový stav mimo jiné podporuje tlumivé rozlivy povodní v nezastavěných nivách, a tím přispívá k lepší protipovodňové ochraně území zastavěných. Tyto posuny v přístupech k vodnímu hospodářství se samozřejmě promítnou i do oblasti běžné správy vodních toků.

Ekologizace správy vodních toků se u nás začíná v posledních letech prosazovat sice zvolna, ale přeci jen. Postupně i do praxe pronikají nové ekologické, hydrologické a hydraulické poznatky. Působí na nás příklady vodohospodářsky pokročilejších zemí Evropské unie, například sousedního Bavorska, kde je dneska ekologická orientace jedním ze základních rysů správy vodního hospodářství. Přistoupením k Evropské unii jsme se mimo jiné zavázali respektovat její vodohospodářské požadavky, které na nejvyšší úrovni formuluje tak zvaná Rámcová směrnice o vodní politice. Tato směrnice vyžaduje zejména zlepšování stavu vodních toků, čímž se rozumí jejich přibližování přírodnímu stavu. Z toho se odvíjejí také požadavky na ekologizaci správy vodních tok. Ta se ovšem neomezuje jenom na podporu biologických složek vodního prostředí. Snaží se také obnovovat přírodě blízké průtokové poměry. To znamená především korigovat dopady dřívějších nevhodných, jednostranně technicky orientovaných úprav, které zrychlovaly běžné i povodňové odtoky a zbytečně odvodňovaly krajinu. Moderní správa toků má ovšem také výraznou snahu zlepšovat vzhled potoků, řek a jejich niv a ve vhodných jejich částech podporovat pobytové a rekreační funkce.

Náš postup k plnění požadavků evropské Rámcové směrnice není jednoduchý a někdy se zdá, že se zatím odbývá a ještě dlouho bude odbývat hlavně v teoretické oblasti přestavby vodohospodářského plánování. (I když i tam se nám do „evropského procesu“ někdy provalí dědictví minulých přístupů a invenční chudoby, jako třeba návrhy výstavby přehrad, situovaných bez ohledu na obce nebo na přírodně nejcennější části naší vodní sítě i celé krajiny.) Ale ve skutečnosti nastávají posuny i v praktické činnosti správců vodních toků. Lze říci, že velké povodně nedávné doby u nich obnažily jakousi krizi orientace na jednostranně technické přístupy k vodním tokům a ukázaly nezbytnost nových přístupů. Posuny správným směrem také začíná přinášet generační obměna kádrů a možná poněkud paradoxně působí příznivě i horší dostupnost finančních prostředků - která vyvolává nutnost lépe zvažovat vhodnost a účelnost jejich vynakládání. Nicméně jde o proces, který bude ještě nějakou dobu trvat.

Ekologicky orientovaná údržba neupravených vodních toků ve volné krajině

Koncepce údržby třeba úseku potoka v luční nivě by neměla začínat a končit šabonovitým plněním příkazů typu: usazenina - odtěžit, břehová nátrž - zasypat a opevnit, nahnutý strom - pokácet. Náplň údržby by měla vycházet z dobrého hodnocení stavu jednotlivých úseků vodního toku a jejich vzájemných souvislostí a ze stanovení cílů, které chceme v jednotlivých úsecích naplňovat. Pak se nejspíše projeví, že třeba právě ve významné pasáži potoka v lukách, pastvinách nebo plochách, které vůbec nejsou hospodářsky využívány, je prioritou přírodní stav a vývoj vodního toku a nivy, který mimo jiné umožňuje tlumivé rozlévání povodňových průtoků z koryta do nivy. Než by se v takovém úseku přistoupilo například k odstraňování usazenin, opravování nátrží a odklízení dřeva, je nezbytné zvážit tyto obecné okolnosti:

  • Usazeniny, nátrže i dřevo v toku patří k jeho přírodnímu stavu a vývoji.
  • Jejich odstraňování by zhoršovalo ekologický stav toku, protože by potlačovalo jeho tvarovou členitost, a tím poškozovalo oživení.
  • Jejich odstraňování by rovněž mohlo zhoršovat vodohospodářské vlastnosti toku - zásahy by omezovaly drsnost koryta a v důsledku zrychlovaly odtok vody a omezovaly tlumivé povodňové rozlivy mimo koryto.
  • Všechny technické zásahy něco stojí.

Se zřetelem k těmto skutečnostem by měl být každý uvažovaný dílčí zásah prověřován nejen z hlediska ekologické vhodnosti, ale také z hlediska účelnosti a efektivnosti:

  • „Jaké ohrožení představuje tato štěrková lavice?“ V našem lučním úseku můžeme dospět třeba k tomu, že orientačně do úrovně „pětileté“ vody může omezovat průtočnost koryta a podporovat rozlévání povodňových průtoků do nivy, které to nevadí, a při větší povodni už je její význam vzhledem k rozměrům nepatrný a navíc se většina materiálu lavice beztak dává do pohybu. Potom by bylo spíše nevhodné do lavice nějak zasahovat. Takové rozhodnutí podporuje i skutečnost, že štěrková lavice představuje ve vodním toku cenné stanoviště řady druhů živočichů.
  • „Čemu vadí tato břehová nátrž?“ Potok se zde zvolna posouvá do extenzivně využívaných nebo nevyužívaných pozemků, jejichž rozumní majitelé tento přístup po léta bez výhrad akceptují, protože je zcela přirozený - a třeba díky zapojenému pásu břehového porostu se lze spolehnout na to, že ani dlouhodobě nedojde k významnějším pozemkovým změnám, protože dynamika nátrží a naplavenin se projevuje převážně oscilací kolem tohoto pásu. Pak není důvod nátrž zasypávat, zarovnávat kamenivem, natož pak dláždit. Jednak to stojí peníze, které lze vynaložit jinde účelněji, jednak by to mohlo potok opět ekologicky i vodohospodářsky poškodit. V úvahu je také třeba brát jemnou dialekticko - hydraulickou hru, kterou mezi sebou v korytě vodního toku vedou vymílání do stran a vymílání do hloubky. Vodní proud v každém případě vynakládá na vymílání a unášení splavenin určitou část svojí energie, a když je tato jeho tendence v některých směrech omezována, o to silněji se může vymílání projevovat ve směrech jiných. Tak v některých situacích může omezování stranové eroze opevňováním břehů koryta posilovat erozi do hloubky - po důsledné stabilizaci břehových nátrží bychom mohli být i nepříjemně překvapeni vývojem, který nám bude vyhovovat ještě méně než ten předcházející. Jestliže ovšem nátrž podemílá používanou cestu, je to důvod k opravě. Pokud nátrž ohrožuje pozemky nesmlouvavého majitele, který je ochoten jít k soudu pro decimetr úhoru, správce toku nátrž opraví - ale provede to pokud možno způsobem úsporným a přírodě blízkým, třeba nepravidelným kamenným záhozem.
  • „Jaké riziko představuje tento starý strom, který se nahnul do koryta nebo do něj spadl? Nakolik je nebezpečná tato skrumáž kmenů a větví? Čemu vadí kořeny toho starého pařezu v břehu potoka?“ Kořeny starého pařezu většinou v přírodním úseku toku opravdu nevadí vůbec ničemu, naopak stabilizují koryto a vytvářejí nejlepší úkryty pro ryby a jiné živočichy. O vytrhávání pařezu a jeho kořenů bagrem uvažuje jenom nerozumný člověk, příliš zatížený planýrovacím pudem. Nahnutý nebo spadlý strom nutno hodnotit individuálně, podle místních podmínek. Každopádně z ekologického hlediska je jeho působení příznivé. Omezováním průtočnosti koryta také podporuje rozlévání povodňových průtoků do nivy, což je ve volné krajině žádoucí. Na druhou stranu je pravda, že povodeň může takový strom odplavit a ten pak někde níž třeba ucpe mostek. To je nutné posuzovat jednotlivě, podle charakteru stromu a podle toho, jestli pod ním prochází potok další kilometry volnou krajinou, nebo už na dohled je vesnice s evidentně nevhodně provedeným mostkem.

Pokud se bude takto uvažovat, nutné zásahy budou po zralém uvážení provedeny, k mnohým však nedojde nebo proběhnou jenom v „měkké“ a úsporné podobě. Jistě se bude i ve volné krajině poněkud lišit intenzita technických zásahů podle toho, jak intenzivně využívané plochy se budou nalézat v okolí toku. V intenzivněji využívaných zemědělských plochách je třeba brát hospodářské zájmy v úvahu, i když i v této pozici má přednost přírodní režim vodního toku, což v případě neupraveného toku plyne i z jeho vodoprávního statutu. Správce vodního toku by měl i tady volit takové postupy údržby, kterými nebude zbytečně poškozovat ekologický stav toku a nebude působit proti přirozeným povodňovým rozlivům do nivy - již z toho důvodu, že by se to obracelo proti ochraně níže ležících obcí. Nicméně bude hledat způsoby rozumného soužití s majiteli okolních pozemků. To může mít charakter dílčích, převážně „měkkých“ údržbových zásahů do toku (například pokud spravovat nátrže břehů, tak kamennými záhozy, nikoliv dlažbami apod.).

V mnoha případech by mohly být rozdílné zájmy správy toků a využívání okolních pozemků řešeny jejich výkupem či směnami do vlastnictví státu nebo obcí. Bohužel je neblahou skutečností, že stát v uplynulých letech udělal hodně pro to, aby se zbavil pozemků, vhodných pro výměny ve veřejném zájmu. Jeho organizace, zde správci toků, také zatím nejsou celkově příliš motivováni k tomu, aby vstupovali do náročných jednání s majiteli, jejichž nadějnost do značné míry omezuje obtížnost vykupování pozemků za jiné ceny, než jaké vycházejí z úředních odhadů. Správci rovněž postrádají nástroje k zabezpečování dalších ploch, které by získali (i když zatím v tomto ohledu převážně nedoceňují efektivnost samovolného vývoje přírodě blízkých ploch). Plošná obnova potočních a říčních pásů však má zcela zásadní význam pro zlepšování ekologického i vodohospodářského stavu vodních toků, takže je nutné hledat cesty, jak tyto problémy překonávat. Včetně usilování o úpravy v předpisech o majetku státu a vnitřních dispozic správců toků. Nejde o žádné fantazie. Například praxe sousedního Bavorska nás musí přesvědčit o tom, jak významným prostředkem uplatňování moderní správy vodních toků je obnovování potočních a říčních pásů. Bavorská vláda vydala v roce 2002 Akční program protipovodňové ochrany do roku 2020, který předpokládá v tomto období revitalizovat nejen 2500 kilometrů vodních toků, ale také 10 000 hektarů pozemků v pobřežních plochách!

Více úsilí než dosud by se mělo věnovat ochraně vodních toků před „fyzikálním znečištěním“, jak se někdy učeně říká odpadkům a podobným nepořádkům lidského původu. Kusy igelitů, petláhve, pneumatiky a jiné podobné dary civilizace spíše než přírodě škodí lidem. Prostě a jednoduše jim kazí radost z potoků a řek, což vůbec není podružná záležitost. Vodní tok s odpadky působí na lidi nedůvěryhodně a odpudivě a oni se pak podle toho k němu chovají. Nestačí však sbírat odpadky, nanesené vodou. Nejvíc nepořádků se do potoků a řek dostává ze skládek a znečištěných břehů, a to převážně v zástavbě obcí. Fyzikáním znečištěním toků se také stávají různé předměty, které mají lidé nevhodně uloženy v dosahu velkých vod. Eliminaci těchto zdrojů by se měli více věnovat nejen správci toků, vodoprávní úřady nebo Česká inspekce životního prostředí, ale také obce.

Vhodná správa technicky upravených úseků toků podporuje jejich renaturaci

Na degradaci technických úprav koryt a jejich renaturaci se podílí hlavně zanášení a zarůstání koryt, rozpad technického opevnění a vymílání břehů. Hlavně v úsecích ve volné krajině, mimo zástavbu obcí, mohou tyto změny z velké části vyznívat jako příznivé, zlepšující ekologické a často i vodohospodářské vlastnosti toků. Toto konstatování samozřejmě nelze absolutizovat, každý případ je třeba hodnotit vzhledem k místním podmínkám. Celkově však jsou renaturace v rámci povodí toků mimořádně významným pozitivním jevem. Působí v podstatě zadarmo, převážně jenom za „cenu času“ a jejich přínosy ke zlepšování ekologického i vodohospodářského stavu vodních toků jsou o řády větší než přínosy záměrně prováděných revitalizačních akcí, které jsou nákladné a mohou ovlivnit jenom malou část hydrografické sítě.

Obr. 6 Technická úprava říčního břehu dlážděním se pozvolna i za přispění povodní rozpadá, je zanášena usazeninami a zarůstá. Jedná se o úsek ve volné krajině, kde dláždění břehů ničemu neslouží. (Kdysi tu bylo provedeno kvůli voroplavbě, ale to je minulost.) Rozpadu dlažby a celkové renaturaci břehu, která posiluje ekologickou hodnotu vodního toku, by nebylo rozumné bránit.

Obr. 7 Tento vlásečnicový potok byl v minulosti technicky upraven. Později se však zanesl usazeninami a zarostl, okolní plocha, o jejíž obhospodařování beztak není zájem, se zamokřila. Ekologický a vodohospodářský stav potoka se takto zlepšuje samovolně a zadarmo.

Správa vodních toků ve starém pojetí však vnímá renaturační změny obecně nepříznivě. Pro ni jde jenom o nežádoucí degradaci vodních děl. Má pak jednostrannou tendenci jim čelit, opět bez dostatečného rozlišování specifik jednotlivých úseků toků. Tak velmi často v rámci jak běžné údržby, tak oprav a investičních zásahů, ničila a bohužel dosud ničí i ty efekty, kterých mohlo být naopak dobře využito. K tomuto počínání je vedena předpisy, ukládajícími správci pečovat o svěřený majetek, z čehož se vyvozuje požadavek udržovat pokud možno „kolaudační stav“ technických úprav toků. A to i v případě úprav, které lze v dnešní době pokládat za evidentně zbytečné nebo nevhodné. Uskutečňování administrativních požadavků i rozdělování omezených prostředků na údržbu, opravy a investice je ale vždycky záležitostí rozhodování příslušných pracovníků správ vodních toků, dílem také vodoprávních úřadů. Ti, kteří jsou seznámeni s aktuálními trendy vodního hospodářství, včetně možností přirozených mechanismů tlumení vzniku a průběhu povodní, přistupují dnes k renaturačním procesům rozumně a snaží se jich využívat. Naopak informační deficit, překlenovaný bezmyšlenkovitým naplňováním úředních šablon nebo podléháním subjektivnímu planýrovacímu pudu, nahrává provádění zbytečných zásahů, udržování nevhodných úprav a ničení efektů renaturace.

Moderní, ekologicky orientovaná správa pak v těch úsecích toků ve volné krajině, kde je obnova přírodě blízkého stavu shledána žádoucí, provádí jen velmi úspornou údržbu technických úprav, případně dílčími opatřeními podporuje jejich renaturaci. Omezuje se na odstraňování jenom výslovných závad (například když vývoj toku ohrožuje komunikaci) a nakolik to jde, ponechává přírodě volnou ruku. Nezbytné zásahy provádí v nejnutnější míře přírodě blízkými způsoby (například stabilizace kamennými záhozy, namísto dlažeb) a bodově, pouze v místě poruch, které musejí být řešeny.

Renaturace samozřejmě narážejí na administrativní i věcná omezení. Administrativním limitem je právní existence technické úpravy, o kterou by měl správce vodního toku pečovat. Použitelnou, byť ne vždy jednoduchou cestou je zrušení hmotného investičního majetku úpravy, která přestala plnit účel. V řadě případů by bylo vhodnější rekolaudovat starou technickou úpravu do stavu dožívání přirozenou nebo vhodně usměrňovanou renaturací s předpokladem postupného odeznívání původních technických parametrů vodního díla. Pro takový postup však bude ještě zřejmě potřebné vytvořit podmínky v právní úpravě.

Na věcná omezení renaturací se bohužel nedá vyzrát úředním postupem. Těmito limity bývají nadměrné zahloubení a kvalitní, příliš trvanlivé opevnění technicky upraveného koryta. Koryto s velmi hlubokým lichoběžníkovým průřezem, opevněné třeba polovegetačními tvárnicemi, může často - když je z technického hlediska dobře provedeno - odolávat renaturaci po desetiletí. V takových případechm pokud má být dosaženo významného zlepšení ekologického stavu vodního toku, je potřebná záměrná revitalizace, zjednodušeně řečeno „zpřírodnění bagrem“. Možné jsou také zásahy na přechodu mezi renaturacemi a revitalizacemi, kdy jsou využívány velkou měrou přirozené procesy, avšak různými dílčími opatřeními jsou usměrňována a je jim napomáháno. O těchto přístupech, spadajících do oblasti tak zvaného přírodě blízkého vodního stavitelství, se zmíníme v samostatném příspěvku, věnovaném revitalizacím.

K vodnímu toku nepatří jen koryto, ale také niva

Moderně pojatá správa vodního toku také rozšiřuje svůj zájem od samotného koryta k celé nivě. Niva je plochá část údolního dna, zaplavovaná a formovaná vodami toku. Za velkých vod se niva stává korytem v širším smyslu a její tvary a rozměry mají na průběh povodní zásadní vliv. Správa vodních toků by se měla starat o nivy zejména v těchto třech aspektech:

  • Niva jako prostor pro průtok a přirozenou retenci vody. I tady je třeba uplatňovat princip diferenciace. V některých částech niv, v blízkosti zastavěných území, je potřebná plynulá povodňová průtočnost. Hlavním zájmem vodního hospodářství pak je, aby v těchto místech nebyly překážky, jako třeba nevhodně umístěné stavby, skládky nebo navážky. Naopak v nezastavěných úsecích niv jsou zpravidla žádoucí přirozené rozlivy povodní. Těm může napomáhat odstraňování různých objektů, bránících rozlivu, nejčastěji starých a dnešním požadavkům již nevyhovujících ochranných hrází. (Příklady takových opatření lze již najít v některých lokalitách na německém Labi nebo Rýně. Rozšiřování říčních povodňových koridorů se tam provádí odsazováním ochranných hrází dál od řeky.) Ze zaplavovaných niv by měla být postupně vytlačována orba a nahrazována zatravněním nebo přírodě blízkým zalesněním, aby se omezilo splavování nivní půdy do vodního toku a aby nevznikaly velké škody na kulturách. Zakládání lesních porostů lužního charakteru mimo jiné obnovuje hydraulickou drsnost nivního terénu, a tak zpomaluje povodňové proudění. Někde může být prioritou obnova porostů přírodního charakteru, někde se může najít příležitost třeba pro pěstování rychle rostoucích energetických dřevin.
  • Niva jako prostor pro přírodu. Výše zmiňované vodohospodářské funkce niv jsou velmi dobře sladitelné s funkcemi přírodními. I tam, kde zatím není možné rehabilitovat ucelenější části niv, může moderně pojatá správa vodních toků začít od obnovy dílčích stanovišť. I podél technicky upraveného toku lze najít pozemky, vhodné a dostupné pro dílčí krajinotvorná opatření - snížení a rozvolnění břehu, vyhloubení postranního zálivu, vyhloubení postranní tůně, založení lužního háje. Když se hledá a je dobrá vůle, najdou se takové pozemky, které patří přímo správci toku (často to jsou dnes již zapomenuté zbytky dávného řečiště), jinému státnímu subjektu, obci nebo rozumnému soukromníkovi, se kterým je řeč o koupi nebo o výměně. I drobná zlepšení ekologického stavu vodního toku a jeho blízkého okolí prospějí nejen přírodě, ale také rybářství a myslivosti.
  • Niva a vodní tok jako prostor pro lidi. Ve starém pojetí, kdy vodní toky byly v první řadě kanály, odvádějícími někam pryč cosi nežádoucího, nedbalo se příliš jejich pobytové a rekreační hodnoty. Na otázku, zda by třeba neměli podporovat výstavbu cyklistických stezek podél řek, odpovídali pracovníci Povodí, že to není v náplni jejich organizace. Moderní pojetí je i v těchto záležitostech hodně odlišné. I to můžeme vidět v sousedním Německu. Dobrá cyklostezka je standardem podél skoro každé řeky, pro bezpečnost cyklistů jsou zřizovány samostatné podjezdy pod mosty. V blízkosti sídel také samostatné stezky pro pěší a pro rekreační běžce. K tomu odpočinková místa, informační zařízení, rekreační palouky, výhledy na vodu a sestupy k vodě nebo přímo do vody (která by měla být tak čistá, aby se nebylo co bát někoho k ní pouštět). Správce musí s vodním tokem celkově zacházet tak, aby se nemusel bát kontroly ze strany lidí, kteří se kolem potoka či řeky pohybují. Mnohé je samozřejmě otázkou peněz, ale ještě důležitější jsou pozitivní přístupy a invence.

Zlepšování stavu a využití niv je velkým námětem pro úzkou spolupráci správců vodních toků a obcí.

Obr. 8 Jestliže se chceme pokládat za civilizovaný národ, musíme dosáhnout toho, aby naše toky nebyly tolik znečištěny odpadky, jako dosud jsou. Největší část tohoto znečištění pochází ze skládek v obcích, je tedy také úkolem obcí, tento problém řešit.

Obr. 9 Niva Litavky nad Berounem. Technicky upravené, ekologicky znehodnocené koryto, soustřeďující povodňové průtoky. Vedle něj pole, které by však podnikatelé rádi zastavěli. Jestliže se tak stane, již dnes velké povodňové ohrožení Berouna ještě vzroste. Z hlediska evropského pojetí vodního hospodářství je zastavění nivy zcela nepřijatelné. Naopak by mělo dojít k revitalizaci toku a k opatřením, podporujícím tlumivé povodňové rozlivy v nivě.

Obr. 10 Největší revitalizovanou řekou v Evropě je Isara, a to přímo v Mnichově. Současná správa této řeky má tři nosná témata - provádění velkých vod městem, obnovu přírodního charakteru řečiště a vytvoření rekreačního prostoru pro lidi. České a moravské řeky jsou jiné než alpská Isara, ale základními přístupy ekologicky orientované správy tohoto toku se můžeme nechat inspirovat.

 

Autor textu: Just Tomáš

Regionální pracoviště Střední Čechy

Vyhledávání

Regionální pracoviště

Regionální pracoviště
Resort životního prostředí další instituce resortu ŽP
Skrýt