Doporučení k projektům malých vodních nádrží

Tento materiál vznikl jako poznámky k tématu, na základě dlouholetého působení autorů v administraci dotační podpory „ekologických“ nádrží. Nejedná se o autoritativní výklady podmínek poskytování podpor.

Celý text ke stažení naleznete zde: Doporučení MVN KOMPRIM 08 2017.doc

 

Programy na podporu vodního režimu krajiny ve značném rozsahu dotují obnovy, rekonstrukce a výstavbu malých vodních nádrží, přestože tato opatření přímo nesouvisejí s hlavním úkolem v této oblasti, zlepšováním stavu vodních toků.

Při výstavbě, obnově nebo rekonstrukci malé vodní nádrže se jedná o miliony až o desítky milionů korun. Taková stavba může významně ovlivňovat přírodu a krajinu a může také představovat bezpečnostní riziko. Neplatí, že jakákoliv nádrž, ať už rybník, retenční nádrž nebo nějaká jiná účelová nádrž, je automaticky přínosem pro přírodu a krajinu, naopak některé záměry mohou být z tohoto hlediska problematické. Podstatná je také otázka stavební a vodohospodářské efektivnosti. Rozhodně je tedy třeba přistupovat k projektům malých vodních nádrží velmi uvážlivě a zodpovědně.

 

Malé vodní nádrže

Obr. 1 Malá vodní nádrž po rekonstrukci. Nová spodní výpust – požerák s lávkou, opevnění návodního líce hráze kamenným pohozem, v pozadí rekonstruovaný bezpečnostní přeliv.

 

1. Pojmy

  • Malá vodní nádrž (MVN) – souhrnný pojem ve smyslu ČSN malé vodní nádrže. Existují MVN různých určení – k chovu ryb, ekologické a krajinotvorné, retenční, akumulační, závlahové, rekreační, dočišťovací.
  • Rybník – MVN určená primárně k chovu ryb
  • „Ekologická“, krajinotvorná nádrž – MVN plnící přednostně funkce podpory biodiverzity a další funkce krajinotvorné. Také nádrž, jejíž výstavba, obnova nebo rekonstrukce byla nebo má být podpořena z veřejných prostředků, určených ke zlepšování životního prostředí. Pojem „rybník“, jakkoliv se tak běžně činí, je na tomto místě nevhodné používat, neboť za „ekologickou“ nelze běžně pokládat nádrž, jejímž hlavním účelem je chov ryb. (Zvláštním případem by snad mohla být nádrž určená k účelovému chovu, resp. odchovu druhů ceněných z hlediska ochrany přírody.) Slovo „ekologická“ zde v souvislosti s nádržemi píšeme v úvozovkách, neboť si uvědomujeme, že jde o poněkud vulgární použití tohoto pojmu. 
  • Povodňová (retenční) nádrž – nádrž s velkým retenčním prostorem, tedy prostorem, který je běžně volný a zaplňuje se až za povodňových průtoků. Polosuchá nádrž disponuje trvalým částečným nadržením, suchá nádrž je bez trvalého nadržení. Nádrž je protékána vodním tokem, jehož povodňové průtoky zachycuje.
  • Poldr – zpravidla suchá povodňová nádrž, situovaná vzhledem k vodnímu toku bočně, oddělená od něj hrází. Povodňové průtoky do ní přepadají bočním přelivem a následně odtékají výpustným zařízením. (Lidově se pojmu „poldr“ často nesprávně používá i pro průtočné povodňové nádrže.)  
  • Tůň – vodní plocha, vytvořená hloubením, obvykle bez hráze, bezpečnostního přelivu a spodní výpusti.
  • Mokřad – obvykle členitější kompozice vodních ploch, ploch zamokřených a suchých, umožňující rozvoj mokřadních společenstev

Následující text nepojednává o stabilizačních či biologických nádržích, které jsou zřizovány jako součásti systémů zneškodňování odpadních vod.

Dotační programy resortu životního prostředí mohou podporovat výstavbu, obnovu nebo rekonstrukce jednak „ekologických, krajinotvorných nádrží“ (v roce 2017 osa 4 Operačního programu Životní prostředí - OPŽP), jednak nádrží povodňových (osa 1 OPŽP).

Zde se bude dále hovořit o kategorii „ekologických“, krajinotvorných nádrží.

Jelikož tyto programy nepodporují nádrže, primárně určené k chovu ryb, slovo rybník se v dalším textu nebude běžně vyskytovat, jakkoliv v hovorové mluvě se i zde hovořívá o rybnících.

Rozdíly mezi malými vodními nádržemi, tůněmi a mokřady

Mezi nádržemi na jedné a tůněmi a mokřady na druhé straně jsou nejen věcné odlišnosti, ale také podstatné administrativní rozdíly a rozdíly v podmínkách dotační podpory.

Výstavba tůní a mokřadů (s výjimkou mokřadů vytvářených vzdouváním vody hrází, které jsou z vodoprávního hlediska nádržemi) vyžaduje obvykle jednodušší projekční přípravu a vodoprávní projednání. Nádrže jako technické objekty, které se vždy vypořádávají s rizikem protržení hráze a vzniku tzv. zvláštní nebo též průlomové povodně, vyžadují náročnou přípravu a jejich výstavba je obvykle možná jenom na základě plnohodnotného vodoprávního řízení. Z hlediska administrativních náležitostí a jejich obtížnosti lze dvojici nádrž – tůň (mokřad) zjednodušeně srovnávat s dvojicí automobil – bicykl.

Malé vodní nádrže jsou obvykle vypustitelné a disponují větším rozsahem hluboké vody než nevypustitelné tůně a mokřady. Tím jsou více disponovány k intenzivnějším formám rybářského využívání, které významněji omezují, až zcela znemožňují rozvoj přirozených vodních společenstev. Zejména díky těmto okolnostem krajinotvorné dotační programy vnímají tůně a mokřady jako objekty „bez komplikací“, významně zlepšující ekologické poměry v území, a podporují je velmi vstřícně (v roce 2017 v OPŽP podpora na úrovni 100 % tzv. způsobilých realizačních výdajů). Naproti tomu podpora nádrží je obezřetnější (v roce 2017 podpora běžných malých vodních nádrží na úrovni 60 % dtto) a je spojena s omezujícími podmínkami zejména stran chovu ryb.

Hlavní znaky malé vodní nádrže:

  • Vzdutí je obvykle působeno hrází (jakkoliv se může vyskytnout i nádrž zahloubená do terénu).
  • Nádrž je obvykle vypustitelná spodní výpustí.
  • Nádrž je obvykle vybavena bezpečnostním přelivem. Jeho úkolem je bránit přeteční vody přes neopevněné části hráze, poškození a protržení hráze.

Hlavní znaky tůně:

  • Tůň vzniká hloubením v terénu, tedy nemá hráz. Nejspíše jenom u tůní hloubených ve skonitých terénech může menší část hloubky vody (orientačně ne více než 1/3 celkové hloubky) vytvářet vzdouvací účinek valu z vytěžené zeminy. Takový val není vodoprávním úřadem vnímán jako hráz nádrže.
  • Tůň obvykle nemá spodní výpust.
  • Jelikož nemá hráz, tůň nepotřebuje bezpečnostní přeliv. Přírodě nejbližší tůně mohou zcela postrádat odtokový objekt a voda z nich volně přetéká do okolního terénu (ekologicky příznivý efekt plošného zamokření), jinak může být tůň vybavena pouze jednoduchým odtokovým objektem, stabilizovaným například kamenným záhozem nebo rovnaninou.

Z administrativního hlediska, pro účely vodoprávního pojednání a poskytování dotací, je pro to, zda určitý objekt bude pokládán buď za nádrž, nebo za tůň, rozhodující názor příslušného vodoprávního úřadu. Nepochybně pro to, aby objekt mohl být pokládán za tůň, je nezbytné, aby kdekoliv v projektové dokumentaci a ve všech dalších materiálech byl takto označován. „Tůň“ může být zastoupena i jinými pojmy, například „přírodě blízká vodní plocha“. Nikde by se však nemělo objevovat slovo „nádrž“, protože pak by bylo obtížné objekt pokládat za tůň, a ne za nádrž.

 

Malé vodní nádrže

Obr. 2 Běžná tůň střední velikosti, oblíbené krajinotvorné opatření. Hloubená jáma bez technických objektů, samovolně se plní vodou až po okraj, voda z ní volně přetéká okolním zamokřeným terénem. Zamokření působí žádoucí rozvoj mokřadních porostů. Zde již brzy po dokončení začala tůň zarůstat orobincem.

 

Malé vodní nádrže

Obr. 3 Rozsáhlejší, půdorysně členitá tůň vyhloubená v nivním prostoru. Není vybavena ani spodní výpustí, ani bezpečnostním přelivem. Mírné sklony břehů zapadajících do vody vytvářejí prostor pro rozvoj litorálního (mělkovodního) společenstva.

2. Malá vodní nádrž jako stavební a vodohospodářský objekt

Každá nádrž má zátopu, tedy prostor pro zadržování vody. Většina nádrží je vytvářena vzdouvacím účinkem hráze, tedy má rovněž hráz a k ní příslušející objekty. Zátopa nádrže se člení na prostor běžného nadržení (vymezený tzv. běžnou nebo normální hladinou) a nad ním ležící prostor retenční, který je běžně volný a zaplňuje se až za povodňových průtoků. Retenční prostor je shora vymezen nejvýše přípustnou úrovní nadržení. Ta se stanovuje tak, aby mezi ní a korunou hráze zůstávalo jisté převýšení, vytvářející ochrannou rezervu proti přetečení hráze. Minimální velikost tohoto převýšení vychází z příslušné státní normy. 

Funkční dělení nádržního prostoru se půdorysně promítá do ploch běžného a maximálního nadržení. Zátopa a hráz nádrže jsou obvykle pozemkově vymezeny, katastrální vymezení zátopy nádrže tvořívá funkčně logickou obálku plochy maximálního nadržení. Pozemky nádrže jsou katastrovány jako „vodní plocha“, souhrn plochy těchto pozemků se označuje jako katastrální výměra nádrže.

Většina nádrží je vybavena spodní výpustí. Samostatnou spodní výpust obvykle tvoří vypouštěcí potrubí, procházející pod hrází, a požerák (kbel) – věžový objekt, obvykle betonový, s jednou nebo dvěma drážkami pro dluže – hradící prkénka, jimiž se nastavuje potřebná úroveň hladiny. Jedna drážka umožňuje pouze odvádět výpustí vodu svrchu nádrže, dvě drážky se dvěma sestavami dluží umožňují odebírat vodu ode dna. Spodní výpust může být kombinována s bezpečnostním přelivem v různých typech tzv. sdružených objektů. Dnes již snad jen při věrných nostalgických rekonstrukcích nejmenších starých nádrží by mohla být zřizována spodní výpust středověkého původu, označovaná jako čep nebo čap – horizontální výpustní potrubí je v zátopě nádrže čelně zaslepeno a nahoře opatřeno otvorem, do kterého se zasazuje dřevěný uzavírací kužel, tedy vlastní čap, upevněný na tyči, která při plné vodě sahá k hladině a může být pro vypuštění nádrže uchopena z lávky nebo z loďky. Vytržením čapu se vlastně nádrž „odzátkovává“ a nejspíše bude vypustitelná jenom po úroveň horního líce výpustní trouby.

Hlavně menší nádrže se v minulosti osazovaly dřevěnými požeráky. V naší době se svého času rovněž objevil trend podporovat dřevěné požeráky jakožto „ekologické“. Takovéto ekologizování se ale často projeví jako neefektivní, když požerák zhruba po patnácti dvaceti letech začne odehnívat a musí být nahrazován. Kvalitně provedený betonový požerák vydrží mnohem déle a není na něm nic moc „neekologického“. Ze železobetonu se vyrábějí příhodné prefabrikované požeráky – s těmi je potřeba opatrně zacházet při dopravě a osazování, aby se poměrně tenká skořepina neodštípla například právě v drážkách, což by objekt znehodnocovalo.

V krajinotvorných programech se také svého času objevovaly snahy „ošklivé“ betonové požeráky, případně i betonové bezpečnostní přelivy, maskovat dřevěnými obklady. Ani tento směr „ekologizace“ se moc neosvědčil – dřevo brzy zchátrá, začne se rozpadat a je spíš pro ostudu.

Zásadním objektem téměř každé MVN je bezpečnostní přeliv (BP). Jeho úkolem je neškodně převést zvětšené průtoky tak, aby se nepřelily přes neopevněná místa hráze, což by mohlo způsobit její poškození až protržení, s fatálními důsledky v podobě vzniku průlomové vlny. Zabezpečení žádné nádrže nemůže být absolutní, každý BP může být postaven jenom s určitou reálnou kapacitou. Stanovení nejmenší potřebné kapacity BP v různých situacích je záležitostí projektanta stavby a vychází z norem a předpisů. Pro návrh kapacity BP je například podstatné, zda se pod nádrží nalézá zástavba – pak je obvykle požadována kapacita nejméně na úrovni Q100 („stoleté vody“). (Programy Ministerstva zemědělství již v dnešní době dotují MVN prakticky výhradně za požadavku kapacity BP na úrovni Q100.)

Bez BP by se teoreticky nebo zdánlivě mohly obejít některé menší postranní nádrže nebo tzv. nebesáky. Při seriozním rozboru místních podmínek se ale téměř vždy projeví, že nádrž se může stát příjemcem srážkových vod z nějakých ploch nebo nějakých i z nečekaných směrů přitékajících povodňových vod, takže BP je potřebný.

Bezpečnostní přelivy mohou být různých konstrukcí. Běžné jsou korunové a kašnové přelivy, hlavně u větších nádrží se mohou uplatnit různě konstruované sdružené objekty, spojující funkci BP a spodní výpusti. Návrh typu, dimenzí a způsobu provedení BP je věcí projektanta stavby nádrže. Při povolování stavby patří BP k prvkům nejpřísněji sledovaným vodoprávním úřadem. Návrh BP by samozřejmě měl být přiměřený podmínkám a úsporný, požadavkům kapacity a odolnosti tohoto objektu však je nutno vždy vyhovět.

Některé MVN mohou být vybaveny vedle hlavního BP ještě přelivem pomocným či nouzovým, zvaným někdy jalový splav. V této funkci se obvykle uplatní průleh v hrázi, jednoduše provedený a navazující na jednoduchý odpadní skluz nebo odvádějící přebytky průtoku někam, kde nezpůsobí velkou škodu, třeba na komunikaci, která nádrž míjí. Obvykle i průleh nouzového přelivu musí být nějak technicky stabilizován.

 

Malé vodní nádrže

Obr. 4 Několik desítek let stará konstrukce sdruženého objektu větší nádrže protékané větším vodním tokem. Dneska by se asi projektant zabýval otázkou, zda by se na jednotku délky přelivné hrany nedalo spotřebovat o něco méně betonu, ale menší délku hrany by s vodoprávním úřadem neusmlouval…spíš naopak.

 

Technicky pojednané bezpečnostní přelivy nejspíš nebudou pokládány za okrasy přírody a krajiny. Jistě také nestojíme o nějaká nepřiměřená, předimenzovaná betonová nebo zděná monstra. Ale pokud již hodláme i v rámci „ekologických“ dotačních programů podporovat malé vodní nádrže, měli bychom přijmout to, že ve většině situací vyhovuje požadavkům kapacity, odolnosti a efektivnosti některý z konstrukčních typů, využívajících beton a zdivo. Vyskytují se aktivistické snahy vyhnout se budování „neekologických betonových“ bezpečnostních přelivů, a tím výstavbu malých vodních nádrží „ekologizovat“. Ekologické blouznivce, hýčkající ideál nádrže, která je nejen rybníkem bez ryb, ale také technickým objektem bez betonu a bez železa, zaujala mimo jiné představa jednoduchého „přírodě blízkého průlehu v hrázi“. V krajní poloze se nejspíš míní zemní průleh, opevněný snad nějakým vhodně nařezaným a v duchu krajových tradic svázaným roštím. Takový objekt, v reálném vodním stavitelství použitelný v pozici nouzového přelivu menší nádrže, by rádi viděli jako alternativu „neekologických“ kašnových přelivů, technicky stabilizovaných korunových přelivů nebo sdružených objektů. Tyto snahy ovšem jednak postrádají přesvědčivé vysvětlení, v čem vlastně jsou ony rozdíly v „ekologičnosti“, jednak viditelně vycházejí z elementární neznalosti problematiky vodohospodářských staveb. Patří do podobného okruhu pseudoekologických snah, jako třeba přeškolování psů na vegetariány, v souvislosti s BP vodních nádrží by ale mohly být podstatně společensky nebezpečnější. BP brání destrukci nádrží, která by mohla ohrožovat životy lidí.

Objevují se také snahy zkrášlovat BP třeba dřevěnými obklady, ale ty se většinou ukázaly jako neefektivní. Obložení se začne brzy rozpadat a vzhled objektů spíš zhoršuje. Ani zvelebování betonových BP kamennými obkladovými dlažbami nebývá nejlepší cestou. Zdražuje výstavbu, málo kvalitní provedení může být zdrojem technických poruch. Poměrně rizikové mohou být objekty BP, které vyhlížejí jako zděné z kamenů, ale ve skutečnosti jsou tvořeny neprovázanými lícovými vrstvami kamenů, s často nekvalitní betonovou výplní v meziprostoru. Vcelku rozumným se zdá být doporučení, aby tam, kde je efektivní provést BP z betonu, bylo toto provedení i plně přiznáno a hlavní pozornost věnována kvalitě konstrukce. Dnešní stavebnictví má obecně problém provádět kvalitní, provázaná kamenná zdiva, zatímco s betonem si obvykle poradí.  Vhodně navržená a kvalitně provedené betonová konstrukce nemusí být vnímána jako méně vzhledná než třeba konstrukce ze dřeva nebo zdiva. Vnímání vzhledu se možná nikoliv prvoplánově, rozhodně však podstatným způsobem odvíjí také od kvality a funkčnosti, což by mělo platit i pro betonové konstrukce.

Rybářskému využívání nádrží mohou sloužit další typy objektů, jako schodiště, loviště a kádiště. „Ekologické“ nádrže však neslouží primárně chovu ryb a zřizování těchto objektů u nich obvykle není podporováno.

Součástí nádrže mohou být dále ostrovy, přítokové tůně, předřazené sedimentační prostory nebo liniové prvky (hrázky, palisády, plovoucí a různě kotvené stěny,…), oddělující různé funkční části zátopy. Tyto objekty budou zmíněny samostatně.

 

Malé vodní nádrže

Obr. 5 Pokud z výpočtů a podle norem vychází, že bezpečnostní přeliv nádrže musí mít kapacitu třeba několik desítek metrů krychlových za vteřinu, stavba se neobejde bez mohutného, technicky řešeného objektu. Pro první orientační odhad lze obvykle uvažovat na jeden krychlový metr za vteřinu průtoku potřebu jednoho metru délky přelivné hrany.

Malé vodní nádrže

Obr. 6 Má někdo nějaký kloudný nápad, jak se v tomto případě místo rekonstrukce starého zděného objektu mohl postavit nějaký nový, přírodě blízký bezpečnostní přeliv? Těžko…. Hydrotechnik, dbalý povodňové průtočné kapacity a bezpečnosti objektu, se asi pozastaví nad obvodovým brlením, případně bychom se mohli ptát, zda je u „ekologické“ nádrže vůbec potřeba bránit vyplavování ryb….ale to je jiná otázka.

 3. Účely a odůvodnění výstavby, obnovy nebo rekonstrukce „ekologické“ nádrže

„Ekologickou“ dotační podporu lze žádat pro nádrže, sloužící zejména udržení a podpoře přírodě blízkých vodních stanovišť, ochraně a posilování biodiverzity, vázané na vodu.

V případě výstavby nové nádrže se jedná o vytváření nových stanovišť, nových ekologických příležitostí. V případě rekonstrukce již existující nádrže jde o udržení existujících vodních prvků v krajině. V řadě praktických situací obnovy nebo rekonstrukce staré nádrže nemusí být rozhodování úplně jednoduché, zvažují se pro a proti a hledají se přiměřeně citlivé, ale stále ještě technicky efektivní postupy – nedělat nic může znamenat zánik vodního prvku, naproti tomu třeba odbahňování, prováděné v rozsahu, kdy je technicky a vodohospodářsky efektivní, nejspíše bude znamenat přinejmenším dočasné nepříznivé ovlivnění ekologických funkcí nádrže. (Prostorem pro řešení těchto otázek je mimo jiné přírodovědecký posudek, který je v současné době povinnou přílohou žádosti o dotační podporu v rámci OPŽP.)

Pokud jde o tvarování nádrže a jejího okolí, hlavními předpoklady „ekologičnosti“ jsou:

  • citlivé zasazení nádrže do terénu s přiměřeným využitím jeho přirozených tvarů
  • přírodě blízké tvarování břehů a příbřeží
  • přiměřeně velký rozsah litorálu (mělkovodí = část nádrže s běžnou hloubkou vody do cca 0,6 metru)

přírodě blízké pojednání ploch po obvodu nádrže, dostatečná ochrana prostoru nádrže před nepříznivými vlivy okolí (například přírodě blízký vegetační obal nádrže a účinná protierozní opatření na okolních zemědělských plochách).

 

Malé vodní nádrže

Obr. 7 Ekologicky nejcennější částí malé vodní nádrže jsou litorály – mělkovodí. Běžná hloubka vody do 50 až 60 cm umožňuje kořenění vodních rostlin, mohou se zde rozvíjet bohatá společenstva rostlin a živočichů. Dostatečně velký rozsah litorálu je základním znakem „ekologické“ nádrže.

Malé vodní nádrže

Obr. 8 Čerstvě odbahněná a celkově rekonstruovaná malá vodní nádrž. Mírné sklony svahů omožní rozvoj rozsáhlého mělkovodí. V pozadí rekonstruované těleso hráze s opevněním návodního líce kamenným pohozem.

„Ekologické“ nádrže obvykle jistou měrou plní i veřejné vodohospodářské funkce. Těmi jsou zejména:

  • Akumulace vody v krajině. Jako akumulace se označuje dlouhodobé zadržování, bilancované primárně vzhledem k běžným a k malým průtoků. Je významné zvláště pro udržení přijatelných vodních poměrů v povodí a zajištění odběrů vody v době sucha. Akumulaci slouží v nádrži prostor běžného nadržení.
  • Povodňová retence vody. V nádržích se odehrává v tzv. retenčním prostoru nad hladinou běžného nadržení. Povodňové nadržení nesmí v nádrži nastoupat výše než po úroveň maximálního přípustného nadržení, která je stanovena s ohledem na konstrukci nádrže a obecné normatické požadavky tak, aby nedošlo k přelití hráze.
  • Zlepšování kvality vody. „Ekologické“ malé vodní nádrže obvykle nejsou navrhovány pro dočišťování nebo samočištění vody cíleně, nicméně jisté zlepšování kvality protékající vody bývá jejich spontánním účinkem. (Tento účinek by však byl znehodnocován intenzivnějšími formani chovu ryb v nádrži.)

S výše uvedenými hlavními funkcemi bývají slučitelné některá další využívání, pokud jsou realizována vhodnými způsoby a v míře únosné. Může jít o:

  • Extenzivní, neorganizované rekreační využívání nádrže, pro něž nejsou zřizovány zvláštní stavební objekty, příjezdy nebo parkoviště.
  • Odběry vody pro závlahy, pro požární účely apod. v přiměřeném rozsahu, jaký nepříznivě neovlivňuje ekologické poměry v nádrži.
  • Extenzivní chov ryb nastavený s ohledem na udržení příznivých ekologických funkcí. Zcela vyloučeny bývají intenzivní formy chovu ryb, využívající krmení a hnojení, významnou měrou je omezen například chov kaprů. Jakýkoliv chov drůbeže nejspíš není s představami o „ekologické“ nádrži vůbec slučitelný.

Jako „ekologické“ nelze podporovat zejména tyto typy nádrží:

  • rybníky pro intenzivní chov ryb
  • nádrže pro chov drůbeže prakticky v jakékoliv podobě
  • účelové nádrže sloužící primárně závlahám a zásobování jiných odběrů
  • koupaliště
  • nádrže sloužící zadržování vody pro energetické využití.

Stavebník by měl nejen pro jednání se všemi, s nimiž bude mít v této věci co do činění, ale též sám pro sebe dobře a věrohodně identifikovat důvody, proč chce nádrž stavět. Odůvodnění typu „Chceme mít pěkný rybník“, „Chceme odbahnit rybník, protože je to tak správné“ nebo „Chceme postavit rybník, protože se na to dávají dotace a my chceme touto cestou zvětšit rodové jmění“ nebývají pokládána za uspokojivá. Zřetelná formulace efektů, které se od vodního díla očekávají, přispívá k racionálnímu provedení projektu a umožňuje posuzovat vhodnost a efektivnost záměru.

Staré rybníky, v minulosti zaniklé, jistě nemusejí být obnovovány za každou cenu. V těchto případech naopak bývá dobré vědět, proč a jak ta která nádrž zanikla. Důvody, pro které kdysi pozbyla své funkce, mohou v některých případech působit trvale a měly by být i dnes brány v úvahu. Staří rybnikáři se velmi neradi vraceli k profilům  dříve protržených nádrží, pokládali je za prokleté. Pověra tu mohla mít reálný základ – protržení nádrže mohly způsobit objektivní okolnosti, jako charakter údolního profilu, zeminové podloží apod. Mnoho starých rybníků zaniklo poté, co byly zaneseny sedimenty a pro jejich majitele nebylo rentabilní je obnovovat. Tu je třeba brát v úvahu i to, že v dnešní době jsou erozní odnosy z  povodí a následné ukládání sedimentů podstatně silnější než v minulosti. Životnost rybníka tak dneska může být vyčerpána podstatně dříve, než tomu bylo v případě jeho historického předchůdce. 

V dnešní době jsou výstavba, obnova nebo rekonstrukce MVN často podporovány jako opatření proti suchu a proti povodním. Jak bylo uvedeno výše, akumulace a retence vody jsou standardními funkcemi mimo jiné i nádrží „ekologických“. Je však třeba reálně hodnotit skutečný význam těchto funkcí, nepřeceňovat je, při zdůvodňování nenadužívat a nezneužívat k získávání nepřiměřených či neodůvodněných podpor. Uplatnění běžných malých vodních nádrží, jaké jsme v dnešní době obvykle schopni stavět nebo jaké rekonstruujeme či obnovujeme, vůči suchu nebo povodním, totiž není neomezené.

Stručné komentáře k uplatnění MVN vzhledem k suchu a k povodním:

Malé vodní nádrže proti suchu

Jako opatření proti dopadům sucha bývají MVN zmiňovány hlavně v těchto možných aspektech:

  • zásoby vody, které výparem ovlivňují místní mikroklima a pomáhají sytit malý vodní oběh
  • zásoby vody pro závlahy a jiné způsoby přímého využívání
  • zásoby, z nichž může být prováděno nadlepšování průtoků v níže ležících korytech vodních toků.

Politické autority v povodí, občané, zemědělci a v podstatě i vodohospodáři v boji proti suchu často vnímají právě výstavbu rybníků jako opatření první volby. Úvahy často ani dál než k rybníkům nedojdou. Bohužel podrobná analýza účinnosti a efektivnosti bývá slabou stránkou i některých profesionálních studií, investičních záměrů či projektů, týkajících se nádrží. Není vždy dostatečně vnímáno, že zadržování vody v krajině a zajišťování průtoků v určitých výstupních profilech povodí není totéž a že opatření proti suchu mohou být v některých aspektech protichůdná (např. voda pro závlahy versus zajištění průtoků v korytech toků).

Je zřejmé, že technická opatření proti suchu mají především kompenzovat úbytky akumulační a retenční schopnosti vegetačních, půdních a zeminových povrchů v povodí. Pak by analýza efektivnosti měla začínat otázkou, jaký je v povodích v naší běžné krajině reálně dosažitelný poměr mezi akumulačními a retenčními objemy nádrží (takových nádrží, jaké si dnes obvykle můžeme dovolit stavět) a deficitem zadržovací schopnosti ploch v povodí. Lze se obávat zjištění, že vytvořitelné objemy MVN mohou být v rámci povodí, ve srovnání s deficity zadržovací schopnosti ploch, respektive půd a zemin, velmi malé až nepatrné.  

Pokud jde o dílčí aspekty očekávaného působení nádrží proti suchu:

Výpar z nádrže obohacující malý oběh vody a zlepšující místní mikroklima – příspěvek tohoto efektu je v rámci místa i dílčího povodí nutně nejistý. Bude, ostatně, výpar z hladiny nádrže nutně větší, než by byl například výpar z vegetačního povrchu přírodního nivního území nezastavěného nádrží? Pokud bude větší, nemohou nádrže nepříznivě zvětšovat deficity odtoků z povodí v suchých obdobích? Nepochybně je obtížné nějak vyčíslovat efekty této funkce a porovnávat je s náklady na vytváření a provozování nádrží.

Zdroj vody pro závlahy – t uto úlohu nádrž neplní jenom sama o sobě, musí být napojena na nějakou závlahovou soustavu, jejíž funkčnost je zajištěna technicky, provozně a ekonomicky a která se nalézá v přijatelné vzdálenosti od nádrže. Kapacita nádrže musí být v odpovídajícím poměru k reálné poptávce po závlahové vodě, efektivnost fungování takové soustavy se bude posuzovat porovnáním vyčíslitelných užitků z dodávky této vody a nákladů soustavy.  Obecné zdůvodnění, že nějaká nádrž má být postavena jako zdroj závlahové vody, se dá do projektu napsat celkem snadno a budí tam dobrý dojem. Ke skutečně efektivní využitelnosti nádrže v rámci funkční závlahové soustavy však může být od takové deklarace ještě daleko. Odběr vody pro závlahy může v suchém období jít proti dalšímu cíli snah na ochranu před suchem – udržení příjatelných průtokových a ekologických poměrů ve vodního toku, na němž nádrž leží. 

Nadlepšovací vypouštění: Vypouštění vody s cílem zlepšovat za suchého období poměry v níže ležícím vodním toku je také někdy slibováno při zdůvodňování záměrů výstavby nádrží. Bohužel někdy jde až o vysloveně nepodložené a neprověřené úvahy a sliby. Otázku nadlepšování by bylo třeba prověřovat ve více aspektech, což by mimo jiné brzy vedlo ke zjištění, že manipulační modely, uplatňované u nádrží přehradních typů nejsou snadno přenositelné na malé vodní nádrže. Nedořešeny bývají již základní vodohospodářské a provozní aspekty:

  • Jak velká nádrž by byla potřebná k zadržení takových objemů vody, z nichž by bylo možné daný vodní tok nějak opravdu efektivně podporovat nadlepšováním? Lze se obávat, že malé vodní nádrže těch velikostí, jejichž výstavba v dnešní době, v dnešní krajině připadá v úvahu, budou pro účely nadlepšování v relacích povodí často "velmi malé".
  • Jak by nádrž musela být pro nadlepšovací vypouštění vybavena (běžný rybník pro nějakou plynulou, natož pak automatickou regulaci odtoku vybaven není, občas by k němu musel někdo přijít a vyndat dluž z požeráku…..) a jak by bylo nadlepšovací vypouštění organizováno jednak z hlediska vodohospodářského, jednak provozního?
  • V čem by vlastně byly shledávány efekty nadlepšovacího vypouštění, jak by byly vyčíslovány pro účely porovnání s náklady na pořizování a provoz nádrží? (To se týká hlavně nadlepšování pro účely udržování přijatelných ekologických poměrů v toku, nadlepšování na podporu nějakých níže prováděných účelových odběrů vody by se asi dalo lépe oceňovat.)
  • Kdo by měl „nadlepšovací“ nádrž optimálně vlastnit a provozovat? Když to bude nějaký veřejný subjekt, třeba správce vodního toku, z čeho bude hradit náklady, potřebné k dosahování asi dost obtížně vyčíslovatelných efektů? Když to bude nějaký jiný subjekt, který bude nepochybně chtít nádrž využívat i pro jiné účely, zvláště pro chov ryb, co bude potřeba dělat pro to, jak to všechno organizačně, administračně a finančně nastavit, aby právě v nejsušším období svým rybám odpouštěl vodu?

Často chybějí odpovědi na to, čeho vlastně by mělo a mohlo být nadlepšováním dosahováno ve vodním toku pod nádrží, a to jak po stránce množství, tak kvality vody. Vyhovovala by dotace vodního toku eutrofizovanou vodou z nádrže požadavkům na odběry vody pro vodárenské, průmyslové a podobné účely, uskutečňované níže po toku?  Přinášela by žádoucí dopady na ekologický stav vodního toku? Splňovalo by protékání „rybniční hrachovky“ očekávání obyvatel, kteří se pozastavují nad vysycháním vodního toku a kvůli jejichž spokojenosti se mimo jiné také nadlepšování navrhuje?

Pokud je vodní tok, který trpí nedostatkem vody, technicky upravený, pak případné dopady sucha na jeho ekologický stav, na přežívání bioty, významně zhoršuje právě technická úprava. Ta zbavila koryto tvarové a hydraulické členitosti, včetně přežívacích stanovišť a úkrytů pro dobu sucha. Významně zmenšila množství vody, běžně - a také za sucha – zadržovaná v délkové jednotce koryta. V řadě situací by bylo pro stav vodního toku za sucha podstatně účinnější provést revitalizaci jeho koryta, vykopat do dna koryta přesvědčivý sled tůní a doplnit dynamické vzdouvání stabilizačními a rozčleňujícími pasy z kameniva, než vymýšlet nějaké realizačně a provozně neujasněné modely nadlepšovacího vypouštění z nádrží.

Mimo zájem jak obecné veřejnosti, tak hydrotechniků obvykle zůstávají otázky, co by nadlepšovací vypouštění dělalo se samotnou nádrží, tedy s jejím oživením, kvalitou vody, vzhledem, zápachem,…. Eutrofizace, kyslíkový režim........usušení zvláště chráněných druhů živočichů..…zásah České inspekce životního prostředí a tak dále.

Troufneme-li si pokládat nadlepšovací režim malých vodních nádrží za poněkud nepravděpodobný a vyloučíme-li nádrže netěsné, tedy sice schopné efektivně nadlepšovat průtoky v níže ležícím vodním toku, ovšem technicky, bezpečnostně a vodoprávně defektní, musíme konstatovat, že voda v nádržích představuje v rámci povodí spíše pasivní zásobu. Ta může těžko nahrazovat deficit aktivní, dynamické zásoby v půdách a zeminách v ploše povodí. Nádrž lze modelově představovat jako KBELÍK, vodonosné půdy a zeminy v povodí jako HOUBU.

Malé vodní nádrže proti povodním

Jako protipovodňové opatření se nádrž uplatňuje tou částí svého objemu, která běžně není naplněna vodou. Tedy hned na začátku stojí rozpor s ochranou proti suchu (o chovu ryb nemluvě) a náznak toho, že v řadě situací bude nutno volit mezi cíli a tato volba nemusí být snadná.

Podporu protipovodňové ochrany dnes mezi očekávanými efekty uvádí řada projektů MVN. Zvykli jsme si nad tím souhlasně pokyvovat a většinou moc nerozebíráme reálně dosažitelnou úroveň efektů, ani vznikající rizika.

Jako příklad toho, jak jsou rybníky užitečné proti povodním, se často uvádí Rožmberk. Ovšem to je příklad značně problematický. Rožmberk ve smyslu příslušné technické normy vlastně není malou vodní nádrží, navíc je dnes nastaven na podstatně nižší běžnou hladinu, než na jakou jej kdysi stavěli, tedy má neobvykle velkou hloubku pro retenci. Rožmberk kdysi stavěli v několikanásobně větším rozsahu proti dnešní běžné zátopě…za kteréžto velikášství je stavitel pan Krčín dle lidové tradice trestán tím, že musí tahat pluh, kterým čert oře hladinu tohoto „rybníka“. Za povodně roku 2002 měl přes korunu bezpečnostního přelivu Rožmberka jít vodní paprsek vysoký téměř tři metry. Malé vodní nádrže, o jejichž výstavbě lze dnes v naší krajině obvykle uvažovat, budou nejen plochou, ale hlavně přípustnou hloubkou retenčního prostoru, což je v těchto souvislostech hlavní parametr, Rožmberku značně vzdálené. Kolik z nich – zde nemluvíme o protipovodňových suchých nebo polosuchých nádržích – bude mít retenční prostor hlubší než jeden metr?

Podstatná otázka zní: Které dnes budované MVN umožní retenované povodňové vodě nastoupat na větší hloubku, než na jakou by v daném místě nastoupala, kdyby tam nebyl žádný rybník, ale třeba jen obyčejná, povodní zaplavitelná nivní louka? Neboli kolik budeme schopni postavit malých vodních nádrží, které budou schopny poskytnout větší protipovodňovou službu, než obyčejná zaplavitelná niva? Ta obyčejná niva má proti nádrži nejméně tři podstatné výhody: žádná investice, žádné riziko zvláštní povodně v důsledku protržení hráze a žádné zničení cenných biotopů trvalým hlubokým zatopením.

V dnešní době obvykle nacházíme podmínky pro výstavbu malých vodních nádrží, které jsou malé, velmi malé až nepatrné z hlediska velikosti povodňových vln, jaké jsou povodí nad nimi schopna produkovat. Nádrže se také stavějí především podle zájmu a pozemkových možností investorů, mnohé z nich tedy vznikají s vysloveně malými dispozicemi pro povodňovou retenci – relativně malé nádrže v poměrně sklonitých a sevřených údolích, na poměrně vodných potocích. Znaky (ne)způsobilosti k povodňové retenci se pochopitelně setkávají se znaky obecné vodohospodářské (ne)efektivnosti vodního díla. Řadu nádrží staví investoři jako boční, jednak třeba vlastní jenom jednu půlku údolí, jednak takové nádrže jsou vhodnější pro rybářské využívání než nádrže průtočné. Pak ovšem rozhodně není pravidlem, že by taková nádrž efektivně plnila funkci postranního retenčního prostoru, tedy poldru – pokud takovou funkci plní, tak často spíše nechtěně a s riziky.

 

Malé vodní nádrže

Obr. 9 Nesnadné dilema zacházení se starým rybníkem, proměňujícím se v mokřad. Odbahnění je dlouhodobě potřebné pro to, aby vodní prvek v krajině nezanikl. Aktuálně však tento zásah ekologické funkce nádrže výrazně poškodí, ekosystém se z něj bude delší dobu vzpamatovávat. Přiznejme si, představě „ekologické nádrže“ odpovídá současný stav, kdežto rekonstrukce nejspíš vytvoří prostředí mnohem chudší. Odbahnění také může nádrž opět zatraktivnit pro intenzivnější formy chovu ryb, což pro přirozené oživení vodní plochy může znamenat zkázu. Závažné otázky by mělo zodpovídat mimo jiné přírodovědecké posouzení prostoru a případného záměru.

Malé vodní nádrže

Obr. 10 Dnes běžně postavitelné malé vodní nádrže obvykle nevynikají jako efektivní opatření pro retenci povodní. Zvláště v hydraulicky méně vhodných profilech (větší sklon poměrně sevřeného údolí s relativně vodným tokem) nebude poměr mezi mohutností a nákladností hráze a bezpečnostního přelivu na jedné a zadržitelnými objemy vody na druhé straně příliš příznivý. Nivní prostor před postavením takovéto nádrže měl nejspíš větší povodňovou retenční kapacitu (za povodně mohla voda neškodně nastoupat do větší výšky než v retenčním prostoru nádrže), ta byla zadarmo a nehrozilo žádné protržení hráze.

 

Obvykle klamavé zdůvodnění: Protipovodňové odbahňování malých vodních nádrží

Někdy se objevuje snaha zdůvodňovat odbahňování nádrží zvětšováním jejich povodňové retenční schopnosti. Svého času dokonce resort zemědělství na protipovodňové odbahňování nádrží nabízel dotační podporu.

Tu je třeba otevřeně říct, že pokud se z nádrže odstraní sedimenty, které se nacházely pod úrovní běžné hladiny, povodňovou retenční schopnost nádrže to nezvětší. Ta je vázána na volný prostor nad hladinou běžného nadržení – lidově řečeno „povodni je jedno, jestli se pod úrovní běžné hladiny nalézá voda, nebo sediment“. Povodňovou retenční kapacitu nádrže by mohlo zvětšit jenom odstraňování materiálů, ležících v zátopě nad úrovní běžného nadržení, to ale není obvyklá situace našeho odbahňování rybníků.

Naopak i v nedávné minulosti se odehrály případy, kdy odbahnění, deklarované jako "protipovodňové", proběhlo pouhým přehrnutím sedimentů v rámci zátopy nádrže a části objemu sedimentů se ocitly nad úrovní stálého nadržení, tedy v retenčním prostoru (snaha docílit alespoň v části plochy nádrže hloubek, vhodných pro chov ryb, a přitom se nezatěžovat náklady, potřebnými k vyvážení sedimentů mimo prostor nádrže). Pak došlo ke zmenšení retenčního prostoru a protipovodňová funkce nádrže byla, v rozporu s deklarovaným cílem, poškozena. Nemluvě o tom, že vyhrnovací postupy, tolerované snad někdy do šedesátých let minulého století, dnes obecně pokládané za nepřijatelné, bývají spojeny s těžkou devastací litorálů a břehů.

V souvislosti s „ekologickými“ nádržemi nejspíš není vhodné nějaké „protipovodňové odbahňování“ vůbec zmiňovat.

4. Přiměřenost nákladů výstavby nádrží

Náklady obvyklých opatření

Náklady výstavby, obnovy nebo rekonstrukce malých vodních nádrží jsou významným ukazatelem, který je třeba pozorně sledovat. Nepřiměřeně velké náklady totiž skoro pokaždé prozrazují, že něco podstatného není v pořádku i z věcného hlediska. Může jít o záměrné předražování staveb nebo o neobratná technická řešení. Častým důvodem nadměrné výše nákladů je umístění nádrže v málo příznivém místě.

V tomto ohledu je limitování měrných nákladů, v podmínkách krajinotvorných programů dlouhodobě praktikované a v současnosti propracované do podoby tak zvaných Nákladů obvyklých opatření (NOO), zásadním nástrojem ochrany před tím, aby byly podporovány nejen projekty záměrně předražené, ale také z různých důvodů nevhodné a neefektivní. Dotační programy, rozdělující veřejné prostředky, by měly podporovat pouze přiměřeně nákladná díla, přinášející odpovídající efekty. Pokud někdo za každou cenu touží po nádrži v podmínkách, které by vedly k nadstandardní výši nákladů, může si ji, pokud vyhoví všem platným požadavkům, postavit za svoje peníze. Pro lokaci veřejných prostředků se jistě najde dost nákladově přiměřených příležitostí.

V současné podobě NOO (08/2017) jsou limity měrných nákladů pro výstavbu, obnovu a rekonstrukci malých vodních nádrží uváděny v nákladech (bez DPH) na hladinovou plochu nádrže při běžném nadržení. Vzhledem k tomu, že menší nádrže jsou relativně dražší než nádrže velké, jsou tyto limity uváděny v následujících stupních:

Normální hladina    do 0,2 ha včetně                 500 Kč/m2

                                   0,2 až 0,4 ha včetně           400

                                   0,4 až 1 ha včetně              350

                                   1 až 2 ha včetně                  300

                                   2 až 5 ha včetně                  250

                                   5 až 10 ha včetně               200

                                   10 až 20 ha včetně             175

                                   20 až 50 ha včetně             150

                                   nad 50 ha                             100 Kč/m2

V rámci OPŽP může být podpořen ještě projekt, v jehož položkovém rozpočtu jsou tyto limitní hodnoty o 50 % překročeny. Toto překročení však znamená zhoršené bodové hodnocení projektu, což zejména v kombinaci s dalšími nepříznivými skutečnostmi může vést k jeho nepodpořitelnosti.

V poslední době se objevují poukazy na to, že toto nastavení limitních hodnot je již starší a přestává odpovídat dnešním úrovním stavebních nákladů. Tyto výhrady mohou být oprávněné a číselné hodnoty limitů jistě budou tvůrci dotačních podmínek vážně posuzovány, nicméně samotný princip limitace je velmi užitečný.

 

Malé vodní nádrže

Obr. 11 Účinným nástrojem kontroly efektivnost výstavby malých vodních nádrží jsou měrné náklady. Neefektivní výstavba v nevhodnémm profilu, toporné či chybné zpracování projektu nebo záměrné předražení se projeví právě ve výši měrných nákladů.

Nadstandardní výše měrných nákladů může mít také objektivní důvody, jako je kontaminace sedimentů, komplikující jejich zneškodnění. Tyto situace je snaha posuzovat jednotlivě. Ani v těchto případech však není nikde psáno, že v daném místě musí být nádrž postavena nebo obnovena za každou cenu, a musí se dobře zvažovat efektivnost díla.

Současné NOO pamatují zvláštním limitem na případ, kdy by předmětem opatření bylo výhradně jenom odbahnění malé vodní nádrže. Zde je základní limit nákladů stanoven částkou 400 Kč na krychlový metr vytěženého sedimentu, míněno nejspíše v objemu při uložení v nádrži. Ovšem případy, kdy by se nádrž jenom odbahňovala a neprováděly se třeba rekonstrukce objektů, jsou vzácné. (V rámci jedné dotované akce nelze spojit odbahnění, kalkulované podle této limitace, s dalšími opatřeními, kalkulovanými ve výše uváděných rámcových limitech.)

Ani ochrana přírody by se neměla dělat za každou cenu, za jakékoliv peníze

Pro zvláštní situace, mimořádně významné pro ochranu přírody, chová OPŽP možnost podpořit i záměry, jejichž náklady se z nějakých objektivních důvodů nevejdou do stanovených limitů (150 % NOO). V těchto situacích musí za podmínek, definovaných pravidly dotačního programu, existovat tak zvaný zvláštní zájem ochrany přírody. Teoreticky se tento institut může týkat i MVN.

S takovým nástrojem je ale potřeba pracovat uvážlivě. Vždy se v něm skrývá riziko pochybného předražování, které by se v důsledku obracelo i proti samým zájmům ochrany přírody.

Ani to, že nějaký rybníček bude skutečně velmi roztomilý, pravděpodobně bude osídlen obojživelníky atd., by nemělo odůvodňovat to, že by byl stavěn nepřiměřeně draho. Také ochranu přírody je třeba provádět s přiměřenými náklady. Důvodem pro nadstandardní úroveň nákladů díla by mohl být jen opravdu mimořádný zájem ochrany přírody, týkající se nenahraditelných hodnot, které by byly neuskutečněním stavby nádrže nenapravitelně ztraceny. To, že v nějaké nádrži bylo před odbahňováním nalezeno několik zvláště chráněných obojživelníků (byť se to nemá říkat – docela běžných), je sice důvodem pro to, aby před prováděním zásahu byl orgán ochrany přírody žádán o výjimku z podmínek ochrany těchto živočichů, rozhodně však nelze v této souvislosti pokládat odbahnění nádrže za zájem ochrany přírody tak mimořádný, aby odůvodňoval nadstandardní úroveň nákladů díla. Ostatně, dopředu ani nemusí být jasné, zda zásah dotyčným živočichům opravdu pomůže.  

5. Vhodnost výstavby nové nádrže

Nádrž stavět jenom tam, kde to zlepší ekologický stav území

Různé plochy mají z ekologického hlediska různou hodnotu. Zejména hluboká zátopa malé vodní nádrže není tím, co by bylo v přírodě a krajině z hlediska biodiverzity ceněno nejvýše.

Výstavba nádrže by měla připadat v úvahu pouze tam, kde ekologickou hodnotu proti současnému stavu pozvedne. Není vhodné stavět nádrž tam, kde jsou v současnosti mokřady, přirozené vodní toky, přírodě blízké louky, přírodě blízké lesní nebo hájové porosty, protože tyto formace jsou vesměs z ekologického hlediska hodnotnější než hluboká zátopa nádrže a výstavbou nádrže by byly zničeny. Naproti tomu třeba území degradované zemědělským obhospodařováním, s vodním režimem rozvráceným odvodňovacími zařízeními a technickými úpravami vodních toků, může být výstavbou malé vodní nádrže obohaceno.

„Ekologické“ dotační programy jsou dnes svými podmínkami nastaveny tak, že v podstatě nemohou podpořit výstavbu nádrže, která by zhoršovala ekologický stav nějakého území, ničila cenné nivní louky, mokřady nebo přírodní úseky vodních toků.

 

Malé vodní nádrže

Obr. 12 Prostor, v němž by výstavba jakékoliv malé vodní nádrže neměla být povolena, natož pak podpořena ze strany „ekologických“ programů. Přírodní, morfologicky hodnotný vodní tok teče v přírodě blízkých hájích a ukách. Zde by výstavba jakékoliv nádrže znamenala degradaci území.

 Malé vodní nádrže

Obr. 13 Prostor, kde by výstavba malé vodní nádrže z ekologického hlediska nezpůsobila škodu. Vodní tok, dle všeho nevýznamný z hlediska migrace vodních živočichů, je znehodnocen technickou úpravou. Okolní plochy jsou degradovány zemědělským hospodařením. (Z hlediska ochrany zemědělského půdního fondu může být samozřejmě na tuto otázku nahlíženo jinak…..i to je třeba brát v potaz.)

Malé vodní nádrže

Obr. 14 Ne každý starý, v minulosti zaniklý rybník je třeba obnovovat. Často byly dobré důvody pro to, že nádrž byla opuštěna. Třeba neefektivní profil – příliš vodný, nedostatečně úživný vodní tok. Dnes také může být bývalá zátopová plocha v tak zpřírodněném stavu, že její opětovné zatopení by z ekologického hlediska způsobilo výrazné škody.

 

Vodohospodářská a stavebně-technická vhodnost míst pro výstavbu nádrží

Nové nádrže by měly být stavěny v místech, kde to může být krajinářsky, vodohospodářsky, technicky a nákladově vhodné a efektivní. Základním měřítkem efektivnosti výstavby nádrže je poměr mezi náklady, tedy zejména velikostí a stavební náročností zátopy, hráze a objektů, a objemem zadržované vody, případně plochou vytvářené hladiny.

Problémové mohou být zejména tyto situace:

  • Sevřenější a sklonitější  údolí s relativně vodným tokem, kde nebude dosaženo příznivého poměru mezi velikostí a nákladností hráze a bezpečnostního přelivu a množstvím zadržené vody.
  • Plocha sklonitějšího svahu, kde by bylo vhodnější založit sad nebo vysadit les, případně pást ovce a kozy, než stavět nádrž, která bude svými tvary připomínat kráter a pro niž v některých případech nemusí být dostatek vody. 
  • Nepříznivé podloží, kde by výstavba nádrže vyžadovala zvláštní těsnění dna.
  • Místa, kam by bylo potřeba vodu do nádrže čerpat nebo dokonce dovážet.
  • Investor disponuje pozemky jenom po jedné straně vodního toku, což jej vede k návrhu postranní nádrže (s dlouhou dělící hrází), který může být dispozičně a vodohospodářsky problematický.  

Problematičnost návrhu nádrže v nevhodných podmínkách se obvykle dost spolehlivě projevuje velkou výší měrných nákladů stavby.

 

Malé vodní nádrže

Obr. 15 V nevhodných profilech je problém efektivně stavět nádrže. Velký podélný sklon údolí, sevřenější tvary údolí, větší vodnost vodního toku  masivní hráz a monstrózní objekty → nepříznivý poměr objemu stavebního díla (a nákladů) vzhledem k množství zadržované vody. Stavební monstra obvykle krajinu příliš neobohacují.

 

Vodohospodářská koncepce nádrže

Funkčnost nádrže souvisí s její vodohospodářskou koncepcí, od níž se odvozuje zasazení do terénu, konstrukční řešení objektů a tvarové provedení zátopy. Základní otázkou koncepce, kterou je třeba dobře zvažovat, je průtočnost či neprůtočnost nádrže. Někdy je koncepční řešení jasné, někdy ale může být věcí volby. Zvláště uvážlivě je třeba posuzovat problematické situace, kdy investor velmi stojí o nádrž, ale disponuje pozemky jenom po jedné straně údolní nivy, přičemž objektivně by v daných podmínkách bylo efektivnější (když už) stavět nádrž průtočnou.

Především investoři se zájmem o chov ryb preferují obtočná řešení, protože v takových nádržích mohou spíše regulovat průtokové, teplotní a živinové poměry a nádrže jsou chráněny před rychlejším zanášením splaveninami. Objektivní výhodou obtočných nádrží je to, že na vodních tocích nevytvářejí překážky v migraci vodních živočichů. Na druhou stranu však obtočné nádrže nebývají příliš přínosné z hlediska tlumení povodňových průtoků a zlepšování kvality vody.

Krajinářské, technické a nákladové vyznění obtočné nádrže často zhoršuje dlouhá a masivní boční hráz. Pokud vnější patu boční hráze přímo omývá vodní tok, znamená to trvalou potřebu náročnější údržby, resp. větší riziko ohrožení stability hráze a celkové životnosti nádrže.

Boční nádrž také většinou blokuje prostor v údolí, který by jinak byl dostupný pro přirozené rozlivy povodní. Vlastní retenční prostor takové nádrže většinou ani zdaleka nekompenzuje ztrátu přirozeného rozlivového prostoru v nivě vodního toku…..a výstavba nádrže tak zhoršuje podmínky průběhu povodní v daném povodí.

Malé vodní nádrže

Obr. 16 Boční nádrže s mohutnými postranními hrázemi často představují vodohospodářsky toporná, nepřiměřeně nákladná řešení. Omezují povodňový retenční prostor nivy. Postranní hráz, jejíž pata je trvale namáhána povodňovými průtoky ve vodní toku, může časem představovat technické a bezpečnostní riziko.

Malé vodní nádrže

Obr. 17 V tomto místě chtěl investor za každou cenu postavit rybník, ale disponoval pozemky jenom po jedné straně potoka. Vznikl protáhlý „banán“ postranní nádrže, jehož stavba spíše zhoršila průtokové poměry a nepředstavuje optimální využití údolního prostoru. Potok zůstal ve stavu degradovaném technickou úpravou – pro jeho revitalizaci již při patě dělící hráze nebylo místo.

Vhodné zasazení nádrže do terénu a tvarování zátopy

Tvarování nádrže by mělo v co největší míře využívat přirozených tvarů terénu. Není vhodné maximalizovat objem zadržené vody vytvářením nadměrně svažitých břehů, jejichž sklony se blíží mezím technické stability……a kterými by pak nádrž připomínala jámu na hašení vápna. Z přírodovědeckého hlediska je nejcennější částí nádrže litorál, tedy mělkovodí vhodné ke kořenění vodních rostlin, s běžnou hloubkou vody do 0,6 m. Čím je větší rozsah litorálu, tím významněji může nádrž obohacovat přírodu a krajinu. Obvykle se u ekologických nádrží pokládá za přijatelné, když litorál představuje alespoň 15 až 20 % z celkové plochy hladiny při běžném nadržení, i když tyto hodnoty nemohou být dogmatem například v údolích s přirozeně více sklonitými svahy nebo u malých nádrží uvnitř obcí. 

Ostatně, vytváření zátopy hloubením je nákladné, zvláště pak vyvážení přebytků zemin mimo staveniště znamená zdražování stavby. Nákladově uměřený projekt nádrže se snaží omezit těžení v zátopě na rozsah, nutný pro sejmutí orniční vrstvy a pro získání zemin na výstavbu hráze, a další hloubení zátopy nenavrhuje. (Zeminy, svými vlastnostmi vhodné pro výstavbu hráze, se těží zpravidla soustředěně v tzv. zemníku. Ten se následně zaplňuje zeminami méně příznivých vlastností, shrnutými z  plochy zátopy. Jistěže pokud je nutné dovážet zeminy vhodné pro výstavbu hráze ze zemníku, ležícího někde dál, mimo zátopu nádrže, znamená to zdražení stavby, kterému se ale lze těžko vyhnout.)

Z přírodovědeckého hlediska bývá vítáno, pokud jsou některé části litorálu odděleny od hlavního objemu nádrže pásem vyvýšeného dna, porostlým vegetací, který je obtížně prostupný pro ryby. Toto řešení může obohatit hlavně větší nádrže v plochém terénu, jakkoliv znepřístupnění pro ryby může být pofidérní. Vhodné je členité provedení břehů. Prospěšná finta při hloubení zátopy nové nádrže: V místech, kde rostou nějaké kvalitní dřeviny, zachovat pro ně ostrůvek nebo výběžek břehu.

Malé vodní nádrže

Obr. 18 Vcelku citlivé zasazení nové malé vodní nádrže do terénu. Zátopa vznikla kombinací vzdouvacího efektu zemní hráze a přiměřeného hloubení, včetně snímání orniční vrstvy, které se citlivě vyhnulo několika hodnotným stromům.

Malé vodní nádrže

Obr. 19 Neobvyklé labyrintové pojednání průtočné soustavy malých vodních nádrží činí prostor zajímavě členitým. Mimo jiné zvětšuje hydraulickou účinnost nádrže, tedy zvětšuje dobu zdržení protékající vody, což mimo jiné prospívá procesům samočištění vody.

 Malé vodní nádrže

Obr. 20 Stavitelé této nádrže – hledíme na horní okraj zátopy - se snažili o maximalizaci zadržovaného množství vody. Evidentně nechtěli postavit „ekologickou“ nádrž, ale rybník. Minimální členění, co největší možný sklon břehu, co nejmenší prostor pro rozvoj litorálu.  

6. Odbahňování v rámci obnovy a rekonstrukcí MVN

Odbahňování obvykle představuje nejnáročnější část obnovy či rekonstrukce nádrže, a to jak z hlediska nákladnosti, tak technické, administrativní a organizační přípravy. Nakládání s vytěženými materiály se stalo v komplikovaných podmínkách ochrany prostředí, včetně ochrany půd, prakticky svébytným oborem technické činnosti. Hlavně u větších nádrží a tam, kde se vyskytují nějaké komplikace stran kvality těžených materiálů, je dnes obvyklé svěřovat část projektové přípravy, týkající se manipulace s těženými materiály a jejich konečného zneškodnění nebo využití, specializovaným pracovištím.

Projekt rekonstrukce nebo obnovy MVN musí být v dnešní době zpracován tak, aby z něj bylo zcela zřejmé, jak bude naloženo s těženými materiály. Musí garantovat proveditelnost navrhovaných postupů a jejich soulad s platnými právními předpisy. Musí dospívat k ocenění těchto postupů na úrovni položkového rozpočtu, aby bylo možné záměr posuzovat z hlediska přiměřenosti nákladů.

V rámci vodoprávního řízení by měl být takto pojednaný projekt schválen výslovně včetně problematiky sedimentů a dalších těžených materiálů.

Pokud obnova či rekonstrukce  MVN nebude povolována v rámci vodoprávního řízení, ale řešena pouze ohlášením, měl by investor k žádosti o dotační podporu samostatně doložit vyjádření příslušných správních orgánů, tedy orgánu ochrany zemědělského půdního fondu a orgánu odpadového hospodářství, z něhož bude patrné, že tyto orgány pokládají navrhované postupy za souladné s příslušnými právními předpisy.

 

Podstatné je již rozlišení, které z těžených materiálů jsou sedimenty (obecně podléhají právní úpravě nakládání s odpady), a které nikoliv; s těmi se zachází jako se zeminami, případně jinými typy materiálů, resp. odpadů. Materiál těžený z plochy, která je katastrována jako plocha vodní, bude spíše pokládán za sediment, zatímco materiál z plochy dříve zaniklého rybníka, která již jako vodní plocha katastrována není, bude spíš pokládán za obecnou zeminu, což nejspíše znamená podstatně jednodušší podmínky nakládání. Pokud by ohledně zařazení materiálů panovala nejistota, rozhodují příslušné správní orgány. 

Bahno v nádržích v zemědělské krajině pochází ponejvíce ze splachů ze zemědělských ploch. Zdá se tedy logickým po vytěžení je na tyto plochy opět vracet. Na jedné straně specifické kontaminace z bodových zdrojů, z atmosféry a kdoví odkud ještě, na druhé straně možná až nepřiměřené postupné zpřísňování ochranných limitů umístitelnost sedimentů na zemědělské plochy omezují. Dosud (2017) však je tato cesta reálnou možností a vcelku rozumně ji vymezuje vyhláška 257/2009 Sb., o používání sedimentů na zemědělské půdě.  

Projekty, zahrnující odbahňování nádrží a předpokládající umístění sedimentů na zemědělskou půdu, dokládají se zřetelem k limitům této vyhlášky vlastnosti oněch sedimentů i půd, na něž mají být sedimenty aplikovány. Pak nutno upozornit, že pro rozhodování o možné dotační podpoře jsou důležité nejen protokoly o laboratorních analýzách, ale především jejich odborná a autorizovaná interpretace ve vztahu k příslušným předpisům, jakož i schválení této interpretace ze strany příslušných správních orgánů. (Lidově řečeno – běžný hodnotitel žádosti o dotaci neumí interpretovat laboratorní protokoly, není kvalifikován pro to, aby je porovnával s limity nějaké vyhlášky. Potřebuje, aby mu vyhovění navrhovaných postupů vyhláškám potvrdil ve finále vodoprávní úřad, orgán ochrany ZPF nebo orgán odpadového hospodářství.)

Odbahňování vždycky představuje razantní rušivý zásah do prostředí nádrže a do jejího okolí. Nositel záměru, povolující orgány a následně také poskytovatelé případné „ekologické“ dotační podpory se musejí vypořádat s tím, zda záměr odbahňování v důsledku znamená pro ekologický stav řešeného území, resp. vodní plochy spíše přínos, nebo spíše poškození. Pro druhou z těchto situací by „ekologická“ dotační podpora neměla být poskytována. Poměr přínosů a škod je v těchto případech nutné posuzovat v jistém časovém výhledu – zásah může znamenat momentálně spíše poškození, ale dlouhodoběji může být třeba nezbytný pro to, aby vodní prvek zcela nezanikl. Významnou roli zde hraje odborné přírodovědecké posouzení lokality a záměru, které mj, povinnou přílohou dotační žádosti o podporu v rámci OPŽP. 

Věrohodné zaměření při odstraňování sedimentů z nádrží

Odstraňování sedimentů vždy představuje významnou část nákladů rekonstrukce nádrže. Jeho objem tedy musí být věrohodně doložen geodetickým nebo echolotickým zaměřením před a po provedení zásahu, přičemž tato dvě zaměření musejí být porovnatelná. Zvláštní pozornost je třeba zaměření věnovat v případech odbahňování mokrou cestou – sacími bagry, aby nevznikaly pochybnosti o skutečně odstraněných množstvích sedimentů.

Kvalitní provedení projektu odbahnění by nepochybně mělo realizátora uchránit toho, aby byl například zaskočen rozdíly mezi objemem sedimentu ve stavu, v jakém se nalézal v nádrži, po natěžení a při následném ukládání.

Malé vodní nádrže

Obr. 21 Zabahněná nádrž s vetchým starým požerákem. Výchozí stav pro rekonstrukci, jejíž nejnáročnější a nejnákladnější částí bude odbahnění.

Malé vodní nádrže

Obr. 22 Odbahňování nádrže bývá náročná a drahá záležitost. Nutno počítat s tím, že množství sedimentů se bude při realizaci jevit jako „významně větší než velké“ ještě více, než se jevilo ve fázi projektování.

Malé vodní nádrže

Obr. 23 Vyhláška o používání sedimentů na zemědělské půdě umožňuje uložit nanejvýš deseticentimetrovou vrstvu, konkrétní požadavky orgánu ochrany ZPF mohou být s ohledem na vlastnosti materiálů ještě náročnější. Odbahnění větších nádrží potřebuje velké úložné plochy…pokud je aplikace na pole vůbec možná z hlediska kvality.

Odbahňování mokrou cestou – sacím bagrem

Tento postup se spíše než k odbahňování tradičních MVN používá k regeneraci starých říčních ramen a jiných vodních ploch, z nichž nelze vypustit vodu a sediment těžit tradičně suchou cestou.

Sací bagr těží sediment v tekuté směsi s vodou a tuto směs vytlačuje potrubím do míst, vzdálených obvykle několik stovek metrů, kde se s ní dále nakládá. Pokud je sediment umístitelný na zemědělskou půdu, těžení se odehrává v rovině, v okolí je dostatek disponibilních ploch zejména polností a půda na nich má vhodné kvalitativní vlastnosti a infiltrační schopnosti, může se provádět přímý rozstřik směsi na tyto plochy. To ale vyžaduje trvalý technologický dohled a přemísťování rozstřiku tak, aby rozdělení materiálu po ploše bylo rovnoměrné, voda ze směsi se vsakovala a směs neodtékala, kam odtékat nemá (→ např. riziko havarijního znečištění vody při nežádoucím proniknutí do vodních toků). Projekt samozřejmě zohledňuje také ochranu podzemních vod před kontaminací.

Častěji je třeba pro zadržování směsi vody a sedimentu budovat dočasné laguny, v nichž by mělo docházet k odvodnění materiálu vsakem vody a dekantací (usazování pevných částic a svrchní odtok odsazené vody). Laguny bývají rozsáhlé a vzhledem k nejistotám v odvodňovacích vlastnostech směsí a infiltrační schopnosti podloží nebývá jejich správný návrh triviální záležitostí. Riziky jsou nedostatečná dimenze, resp. nedostatečná odvodňovací schopnost lagun, svrchní odtok nedostatečně vyčištěné vody nebo kontaminace vod podzemních. Hydrotechnickým rizikem je nestabilní provedení hrází laguny a jejich provalení, což by mohlo znamenat havarijní rozlití tekutého bahna.

Při použití sacích bagrů v některých menších vodních plochách a v plochách bez přirozeného přítoku vody je nutné hospodařit s vodou, potřebnou pro ztekucování těžené směsi a také pro pohyb sacího bagru, který je obvykle konstruován jako plavidlo. Voda z odvodňovacích lagun se pak vrací zpátky do prostoru těžení nebo se přivádí potřebné množství vody odjinud. Tyto záležitosti musejí být již v projektové dokumentaci akce dostatečně ošetřeny a následně pokryty vodoprávním rozhodnutím, aby se v průběhu provádění prací neprojevil nedostatek vody nebo nějaký právní problém z hlediska nakládání s vodami. 

Při odbahňování mokrou cestou nikdo neuvidí suché dno odbahňované vodní plochy a také chybí orientační kontrola, jakou při odbahňování suchou cestou umožňuje například vizuální sledování počtů vyvážených vozů. Solidně a zejména průkazně je tedy třeba provést zaměření dna po těžení, „geodetickým bidlováním“ nebo dneska spíš echoloticky. Toto zaměření musí být srovnatelné se zaměřením před prováděním akce a musí z něj být jednoznačně patrné, jaký objem sedimentu, ve stavu odpovídajícím původnímu uložení v nádrži, byl vytěžen.  

Malé vodní nádrže

Obr. 24 Sací bagr ve starém říčním rameni. Odbahňování mokrou cestou se používá hlavně u vodních ploch, které nejde vypustit.

Malé vodní nádrže

Obr. 25 Sací bagr produkuje značné objemy tekuté směsi sedimentu a vody. Při nakládání s touto směsí je třeba dávat pozor, aby nedošlo k nežádoucímu povrchovému odtoku nebo ke kontaminaci podzemních vod.

Malé vodní nádrže

Obr. 26 Dočasná laguna, zřízená na nedalekém poli pro odvodňování směsi, produkované sacím bagrem. Plošné nároky na laguny bývají značné, musí se dbát neškodného odtoku dekantátu (vody odsazované na povrchu materiálu).

Malé vodní nádrže

Obr. 27 Staré říční rameno po odbahnění sacím bagrem.

Nepřípustné a nevhodné způsoby nakládání s bahnem z nádrží

V dřívějších dobách obvyklé vyhrnování bahna do břehů je dnes obecně nepřijatelné u nádrží všech typů, nejen těch „ekologických“. Vyhrnování znamenalo devastaci litorálů a břehů nádrží, jejich zásadní poškození z hlediska ekologického i vzhledového, mnohdy poškodilo hydraulickou komunikaci mezi nádrží a jejím okolím. V současné době je třeba provádět odbahňování tak, aby poškození břehů byla minimální. V některých případech mohlo přinést vyhrnutí bahna do břehů nádrže nechtěný, ekologicky potenciálně příznivý efekt zamokření navazujících ploch. Prakticky ale s touto teoretickou formou „ekologické kompenzace“ nelze počítat, protože majitelé postižených pozemků se jí obvykle účinně (a z právního hlediska v podstatě oprávněně) brání hloubením různých odvodňovacích rýh a podobně.

V případě „ekologických nádrží“ nebývá vhodné odbahnit naráz celou zátopu. Pro přírodu je příznivé, pokud odbahňování nezasahuje celou plochu nádrže, a naopak významné části litorálů jsou ponechány bez zásahu. (Toto doporučení může mít samozřejmě omezenou platnost v případě velmi malých návesních a podobných nádrží, u nichž základní hydraulické funkce mnoho prostoru pro litorál nenechávají.)

Vytěžené sedimenty není přípustné ukládat na plochách, které by tím byly poškozeny z hlediska přírodních hodnot. Hlavně jde o nivy vodních toků, jakkoliv by zde uložení sedimentu mohlo být lákavé z hlediska úspory nákladů. Nelze připustit například rozprostření rybničního bahna v ploše kvalitní nivní louky v sousedství řešené nádrže nebo v olšině pod hrází. Pokud za těchto podmínek v určitém místě neexistuje možnost ekologicky řádného a nákladově únosného zneškodnění sedimentů, pak bude lepší danou nádrž neodbahňovat a ponechat ji například samovolnému vývoji v mokřad – což nakonec z hlediska přírody a krajiny může být velmi dobré řešení. Ostatně, nivy jsou mimo jiné i před nevhodným ukládáním sedimentů nebo zemin chráněny zákonným institutem významného krajinného prvku.

Ukládání sedimentů a zemin v nivách je obvykle nevhodné, resp. nepřípustné také z hlediska ochrany průtokových poměrů – mohlo by zhoršovat podmínky průběhu povodní a jejich přirozených tlumivých rozlivů. 

Nevhodné a nežádoucí je obvykle také přehrnování sedimentů uvnitř nádrže (prohloubení části nádrže a přesunutí sedimentů do části jiné, za cenu zmenšení celkové aktivní plochy nádrže). Tato nouzová praxe „úsporného“ vytváření hloubky, nejspíše pro rybářské účely, obvykle ničí ekologicky nejcennější mělké partie a nepomáhá vodohospodářským funkcím nádrže.

Malé vodní  nádržeObr. 28 Dnes jednoznačně nepřípustný způsob odbahňování – vyhrnování sedimentu do břehů nádrže. Silná ekologická devastace litorálu a břehů, narušení hydraulické komunikace mezi okolím a nádrží. (Zachycen je případ neprávního, svévolného nakládání s nádrží, který neměl nic společného s „ekologickými“ dotačními programy.)

 

doplnit obrázek

Obr. 29 Také v tomto případě (akce rovněž neměla nic společného s „ekologickými“ programy) bylo odbahnění rybníka provedeno nevhodně „úsporným“ způsobem – vyhrnutím sedimentu do břehu nádrže. Kromě devastace dlouhého úseku břehu se brzy projevilo nežádoucí zamokření pole za vyhrnutým valem, z něhož nemohla odtékat voda. Val musel být prokopán a protažena jím odtoková trouba. Je s podivem, že v dnešní době ještě vodoprávní úřad takové odbahňování povolil.

7. Souvislosti a prvky řešení výstavby, obnovy či rekonstrukce MVN

Nádrže by měly mít dost vody

Doporučení stavět nádrže tam, kde je pro ně dost vody, vypadá jako poněkud nadbytečné. Nicméně vyskytnou se investoři, jejichž touhu vlastnit nádrž nezviklá ani nedostatek vody na pozemcích, kterými disponují. V případě pochybností o množství vody je třeba provést odborné hydrologicko – hydrogeologické posouzení. Zde je třeba zopakovat, že stráně vhodné k pasení ovcí a koz nemusejí být dobrými místy pro výstavbu nádrží. Periodickou tůň lze akceptovat například jako prvek podpory vzácných lupenonožců, ovšem „periodický rybník“ obvykle nelze vnímat jinak než jako věc nepodařenou.

Podstatné je horninové a zeminové prostředí, v němž se má nádrž budovat. Ze zkušenosti lze říci, že výstavba MVN, při níž by bylo třeba provádět těsnění dna (jílem, foliemi,….), je obvykle tak nákladná, že naráží na limity dotační podpory, zachycené v Nákladech obvyklých opatření. Tedy nepřiměřeně drahá.

Některým stavebníkům se již také nevyplatila nezřízená touha po co největším objemu vody v rybníce, případně podcenění předběžného průzkumu zeminového podloží nádrže. Hloubili příliš  – a dno prokopnuté do netěsných zemin, kterým z nádrže uniká voda, se pak opravuje těžko a nákladně.

Přínos výstavby, obnovy či rekonstrukce nádrže je nutné prokázat přírodovědeckým posouzením na základě průzkumu výchozího stavu území

Po letech zbytečného váhání bylo pro druhé období OPŽP správně ustanoveno, že povinnou součástí žádostí o podporu v ose 4, tedy včetně podpory MVN, je přírodovědecké posouzení, vycházející z aktuálního průzkumu výchozího stavu území.

Posouzení by měla zpracovávat osoba kvalifikovaná v přírodních vědách a znalá místa stavby, zvláštní průkaz způsobilosti (jako například pro zpracovávání tzv. biologických hodnocení, ukládaných orgány ochrany přírody dle zákona o ochraně přírody a krajiny) však pro tuto činnost není požadován. Přírodovědecký průzkum je vhodné zadat s dostatečným předstihem. Pro jeho vypracování obvykle nestačí průzkum založený na jediné návštěvě lokality. Řadu aspektů také nelze zachytit v jakémkoliv ročním období – směrodatný je obvykle průzkum provádění na jaře.

Výstupem průzkumu a posouzení by měla být zpráva, která nemusí mít rozsah habilitační práce a nemusí latinskými jmény pojmenovávat úplně všechny v prostoru nalezené druhy živočichů a rostlin, zato by měla být prakticky využitelná jak pro správný postup projektanta stavby, tak pro orientaci správních orgánů a poskytovatelů dotační podpory, kteří se budou dále věcí zabývat. Hlavně závěry by měly být psány tak, aby jim rozuměl projektant vodohospodářské stavby. Zpráva by měla v první řadě synteticky popsat výchozí stav prostoru řešení z hlediska přírody a krajiny. Měla by srozumitelně zodpovědět zejména tyto otázky:

  • Jaké přírodní hodnoty se v prostoru dotčeném záměrem nacházejí.
  • Jak může uvažovaný projekt ovlivnit ekologický stav dotčeného prostoru, zda jej nezhorší – v tom případě by nebylo uskutečnění projektu vhodné.
  • Pokud je uskutečnění projektu vhodné, jaké zvláště chráněné přírodní prvky byly v dotčeném prostoru zjištěny, jak je třeba k nim přistupovat z hlediska administrativní ochrany přírody (jaké žádat výjimky, u jakých orgánů ochrany přírody).
  • Jak záměr řešit, aby se stávajícím přírodním hodnotám co nejméně uškodilo.
  • Jak záměr řešit, aby se přírodní a ekologické hodnotě prostoru naopak co nejvíce pomohlo.

Součástí posouzení výchozího stavu prostoru stavby musí být dostatečně bohatá a vypovídající fotodokumentace. Jako základ bývá požadována fotodokumentace pořízená ve vegetačním období, u té však někdy vegetace skrývá podstatné jevy. Zejména s ohledem na vypovídací schopnost celého souboru fotodokumentace je tedy vhodné kombinovat snímky z vegetačního a z mimovegetačního období.

Nepochybně je vhodné, aby mezi přírodovědcem a projektantem vodního díla v průběhu jejich práce existovala aktivní součinnost, umožňující optimalizovat již nastavení vlastních cílů opatření a dále dílčích aspektů a prvků řešení. Zkušenost říká, že úzká spolupráce s přírodovědcem pomáhá projektantantovi-vodohospodáři zejména při navrhování detailní tvarové členitosti vodního díla, struktury stanovišť a úkrytů a podobně.

Přírodovědecký průzkum jistě nevyloučí, že se například v průběhu výstavby v prostoru objeví nějaký dříve nepozorovaný zvláště chráněný druh, což pak vyvolá potřebu dodatečných administrativních kroků. Nicméně včasné zajištění dobrého průzkumu „ochranářská rizika“ významně omezuje a ze strany správních orgánů je vnímáno jako projev toho, že investor postupuje seriozně a s dobou vůlí.

Pozor na nekvalitní projekty za dumpingové ceny

I když je to s podivem, mohou se objevit i dosti nekvalitní projekty, které jsou opatřeny razítkem autorizovaného vodohospodářského inženýra a které projdou vodoprávním řízením. Věcně, graficky i formálně slabé práce jsou někdy nabízeny za lákavě nízké ceny (kvalitní projekty v dnešní době skutečně nejsou laciné), ale mohou i samotnému investorovi způsobit závažné problémy a ve výsledku se mohou dost prodražit. Například když dojde k neshodě s dodavatelem a špatný projekt umožňuje různé interpretace. Některé varovné příznaky špatných projektů:

  • Vágní a nepřesvědčivý popis cílů, které jsou stavebním opatřením sledovány. (Cosi se má stavět, neboť „tak je to spravne a tak to ma byť“.)
  • Chybí rozvaha o možných variantách řešení.
  • Místo těchto důležitých koncepčních sdělení zabírají mnoho stránek technických zpráv donekonečna kopírované nic neříkající výplňové floskule.
  • Dokumentace obsahuje několik zpráv (průvodní, technická, souhrnná technická….) podobného, věcně chudobného obsahu.
  • Nejsou dostatečně rozpracované situace v různém přiblížení.
  • Zaměření bylo provedeno velmi úsporně jenom pro samotný prostor hráze a zátopy, v základní situaci nejsou dostatečně zřejmé návaznosti na okolní terén.
  • Nevzhledné, ušmudlané provedení, disgrafické popisky apod.
  • Nedostatečné hydrologické podklady.
  • Odbytý průzkum zeminového a horninového podloží.
  • Chybí věrohodný popis výchozího stavu území před realizací projektu.
  • Chybí nebo je odbyté zaměření sedimentů,
  • Nedostatečné stanovení vlastností sedimentů.
  • Návrh nakládání s těženými sedimenty je vágní (neobsahuje záruky souladu s platnými předpisy a normami, ocenění v položkovém rozpočtu bylo evidentně vystřeleno od boku,….)
  • Objevuje se více slabých projektů téže provenience, které jsou raženy jedním kopytem.

Vhodné tvarování hráze a provedení objektů nádrže

Hráz a objekty každé nádrže musejí odpovídat normovaným technicko-bezpečnostním požadavkům. Ty jsou dnes dost náročné, velká část historických rybníků se smělými hrázemi a malými bezpečnostními přelivy by podle nich dnes musela být řešena jinak. Je třeba počítat s tím, že pokud se dnes do konstrukce těchto starých rybníků zasahuje, z vodoprávních požadavků často vyplynou podstatné změny v provedení hrází a objektů. Ovšem v intencích platných norem je třeba navrhovat objekty, zejména bezpečnostní přelivy, přiměřeně a úsporně. Není žádoucí, aby vznikala monstra, narušující zasazení nádrží do krajiny a neúměrně zvětšující náklady. Někde vyjde jako vhodné řešení nákladný betonový sdružený objekt nebo kašnový přeliv, jinde však může postačovat úspornější korunový přeliv. Umístění bezpečnostního přelivu v místech, kde je hráz nejméně převýšená proti terénu, umožňuje úsporněji řešit odpad od přelivu. V řadě situací, u nižších hrází v plošším terénu, lze úsporně provést odtok z bezpečnostního přelivu – volně jej vyvést do zatravněného terénu pod hrází.

Normy umožňují poměrně strmé svahování hrází. Ovšem vzdušní líc hráze ve sklonu 1 : 2 je velmi strmý, taková hráz představuje v krajině už na první pohled velmi cizorodý objekt. Pokud to podmínky umožňují, bývá vhodné vytvarovat zejména vzdušní líc hráze do mírnějšího sklonu. Takové provedení může přinášet vedle lepšího vzhledu a zasazení do terénu i další pozitiva - úsporné využití zeminy ze zátopy, celkově větší stabilitu tělesa hráze, lepší podmínky pro ozelenění a udržování hráze.

Malé vodní nádrže

Obr. 30 Úhledné a podle všeho přiměřené řešení nového kašnového bezpečnostního přelivu rekonstruované malé vodní nádrže.

Malé vodní nádrže

Obr. 31 Při rekonstrukcích historických nádrží (zde vydařená a citlivá rekonstrukce nádrže v památkové chráněném zámeckém parku) nebývá snadné zachovat původní tvářnost objektů a nenarušit okolí, a přitom vyhovět současným přísným technicko – bezpečnostním požadavkům.

Malé vodní nádrže

Obr. 32 Při rekonstrukci tohoto starého mlýnského rybníka byla vhodně otevřena silně zazemněná přítoková část. Kde bylo vhodné zachovat narostlé kvalitní stromy, byly pro ně ponechány ostrůvky.

Malé vodní nádrže

Obr. 33 Malá vodní nádrž na kraji obce byla při rekonstrukci vhodně pojednána jako přírodně – rekreační. Lávka napříč zátopou zpřístupňuje lidem prostor nádrže, ale zároveň rozděluje plochu zátopy na dvě části. Do klidové přírodní plochy vpravo již mohou lidé právě jen koukat z lávky.

Nádrž by měla být součástí širších krajinotvorných a vodohospodářských opatření

Hodnotnější než pouhá výstavba nebo rekonstrukce rybníka jsou projekty, v nichž  nádrž doplňuje širší soubor opatření, kterými mohou být zejména:

  • revitalizace navazujícího úseku vodního toku, který byl v minulosti znehodnocen nevhodnou technickou úpravou;
  • vybudování mokřadních a tůňových ploch, které se uplatní jako přírodní stanoviště;
  • opatření proti erozi v povodí nad nádrží nebo alespoň v přiléhajících svazích (zatravnění svahů, vegetační a zasakovací pásy nebo průlehy,…).

Ochrana prostupnosti vodního toku pro živočichy

Pro ryby a další živočichy je důležitá možnost pohybu podél vodního toku, po proudu i proti proudu a zdaleka nejde jenom o putování lososů nebo úhořů mezi vnitrozemskými toky a moři. Pro přirozenou obnovu a obživu říčních společenstev jsou důležité migrace v rámci úseků vodních toků, jejichž délky se měří v kilometrech nebo desítkách kilometrů.  Stav společenstev závisí na rozsahu dostupných stanovišť, úkrytů a trdlišť. Zákon o vodách migrační prostupnost vodních toků do jisté míry chrání, omezující překážky by neměly být vytvářeny, pokud k tomu nejsou pádné důvody. Průtočná nádrž, postavená napříč údolím, představuje překážku, která zpravidla zcela znemožňuje přinejmenším protiproudé migrace živočichů daným vodním tokem. Pokud se tedy uvažuje o výstavbě nádrže, je nutné brát prostupnost vodního toku v potaz. Každý případ je vhodné posuzovat individuálně podle konkrétních podmínek, podle velikosti, tvarů, ekologického stavu a současného i perspektivního zarybnění toku, které by mělo být posouzeno alespoň orientačním ichtyologickým průzkumem. Průtočná koncepce nádrží má řadu předností proti koncepci nádrží bočních, tedy není vhodné ze strany ochrany přírody kvůli migrační prostupnosti šablonovitě požadovat výhradně boční nádrže. Vybudování nádrže na drobném potoce pod vesnicí, který ve směru proti proudu beztak nedává vodním živočichům mnoho příležitostí, zpravidla nepředstavuje problém. Podobně je tomu na potoce, který již je beztak neprostupný, protože na něm již existuje kaskáda dalších neprostupných nádrží. Ovšem v případě většího potoka, který může být z hlediska vodních živočichů významnější, je nutno zvažovat varianty – nádrž nestavět, postavit nádrž obtékanou, nebo průtočnou nádrž řešit tak, aby byla prostupná.

Z hlediska říčních společenstev je nejlepší přirozená migrační prostupnost. Stavebními opatřeními, jako jsou rybí přechody, ji lze nahradit prakticky vždy jenom nedokonale. Při výstavbě rybích přechodů a podobných opatření se lze spolehnout na jejich velkou nákladnost, naproti tomu účinnost je často nejistá a silně závisí na vysoké kvalitě návrhu, provedení a následné provozní údržby objektu. Budovat rybí přechody u průtočných malých vodních nádrží není v našich podmínkách obvyklé, naproti tomu však stavět zejména nové nádrže, které by na vodních tocích z hlediska zarybnění nikoliv bezvýznamných vytvářely migrační překážky, je dnes značně problematické, a to i z hlediska zákona o vodách. Rozhodně je třeba v každém jedntolivém případě dobře zvažovat, zda na daném toku stavět průtočnou nádrž, a pokud ano, jak se vypořádat s otázkou migrační prostupnosti. 

Pokud bude někde shledána možnou výstavba průtočné nádrže a zároveň bude konstatována potřebnost zajištění migrační prostupnosti vodního toku, lze nejspíše zvažovat tyto možnosti (mezi nimiž nemusí být z konstrukčního hlediska vnímáno ostré rozhraní):

  • migračně prostupná kyneta, vložená do bezpečnostního přelivu nádrže
  • samostatný rybí přechod v hrázi nebo v jejím boku
  • přírodě blízký migrační obtok nádrže

Všechna taková zařízení je třeba navrhovat tak, aby opravdu fungovala, aby nebyla jenom nějakou pochybnou imitací, jak se v minulosti právě u malých vodních nádrží občas stávalo. Jen tak nějaké schodišťátko, příležitostně přetékané vodou, ještě není rybí cestou. Rybí cestu by měl narhovat projektant v tomto oboru kvalifikovaný a zkušený, specialista. (Podle bonmotické poučky docenta Hartvicha, předního českého ichtyologa a průkopníka migračního zprotupňování vodních toků, obvyklý projektant asi tak tři rybí přechody zkazí, než se je naučí dělat pořádně, proto není příliš žádoucí, aby v této oblasti kdekdo nezodpovědně experimentoval.) Zásadním faktorem funkčnosti jakékoliv rybí cesty je dostatečně mírný podélný sklon a vyloučení příliš velkých soustředění spádu, v nichž by vznikaly pro běžné ryby neprostupné rychlosti. Mírný sklon znamená nárok na délku objektu. Zde nechceme čtenáře poučovat o tom, jak konstruovat rybí přechod. Jenom pro představu uvedeme, že před deseti patnácti lety jsme se domnívali, že pro běžný typ přírodě blízkého rybího přechodu, v němž členící přepážky tvoří zabetonované řady balvanů, je dobrý celkový podélný sklon zhruba 1 : 15. Nějaké přechody v takových sklonech se postavily…… a dneska se ví, že ještě i sklon 1 : 30 je spojen s rizikem nerovnoměrného rozdělení spádu, při němž na některých příčných přepážkách vznikají velké rychlosti proudění, pro velkou část běžných ryb obtížně překonatelné.

Zvláštní případ představují protipovodňové suché nádrže (dosud často nesprávně označované jako poldry). Pokud mají být stavěny na migračně zajímavých vodních tocích, je možné a dnes již obvyklé stavět v hrázi, resp. ve sdruženém odtokovém a regulačním objektu migračně prostupnou dnovou kynetu pro běžné průtoky. Tento prvek bude ještě zmíněn v pasáži, věnované protipovodňovým nádržím.

Malé vodní nádrže

Obr. 34 Sice dobře míněná, ale zcela nefunkční imitace rybího přechodu v bezpečnostním přelivu nádrže. (Produkt jednoho přechodného období po roce 2000, kdy vodní zákon vyžadoval zajištění migrační prostupnosti ve všech případech.) Naštěstí potůček protékající touto nádrží je z hlediska migrací nevýznamný.)

Malé vodní nádrže

Obr. 35 O něco lepší, stále však ne zcela věrohodné provedení rybí cesty v bezpečnostním přelivu nádrže, které vzniklo v tomtéž historickém období. V dlouhém, mírně sklonitém odpadu z přelivu by nejspíš bylo možné prostupnou kynetu vytvořit, ale chtělo by to víc dbát současných zásad výstavby rybích přechodů – všechen běžný průtok do kynety, větší běžná hloubka, standardní členění na tůně a kamenité přepážky,….

Malé vodní nádrže

Obr. 36 Bezpečnostní, výpustní a regulační objekt suché povodňové nádrže u obce Dirlewang v Bavorsku. Dnem pravého pole objektu probíhá drsná kyneta pro běžné průtoky, prostupná pro migrace vodních živočichů. Je to celkem jednoduché – v kynetě nesmí být žádný schod nebo „skluzavka“, její podélný sklon a zdrsnění musejí co nejvěrněji napodobovat probíhající vodní tok, kyneta je co nějméně zastropená, „aby se ryby nebály jít do tmy“.

Ostrůvky a poloostrovy

Členitosti v tvarech břehů a prodloužení břehových čar jsou z ekologického hlediska obecně žádoucí. Ostrůvky mohou být vítány jako nerušená stanoviště ptactva. Není však vhodné vnucovat ostrůvky do nádrží za každou cenu. Dobře působí ostrůvek, byť umělý, jehož vyznění alespoň naznačuje přirozenou souvislost se spíše plochými tvary okolního terénu. Nepatřičné mohou být ostrůvky například v protáhlých nádržích v sevřenějších údolích, kde je na první pohled zřejmé, že se nemůže jednat o přirozený terénní tvar. Nádrž nejlépe doplňuje nízký, plochý ostrůvek, který do vody sestupuje mírně sklonitými svahy a který zaroste keřovými vrbami nebo mokřadní vegetací. Naopak ostrůvek, který z nádrže strmě vystupuje jako chcíplá velryba nebo jako obrácený rendlík nepříliš posiluje ekologické funkce nádrže a vylepšuje její vzhled.

Mírné sklony břehů ostrůvku obvykle dobře napodobují přirozené tvary okolního terénu, zvětšují rozsah litorálu v nádrži, jsou výhodné z hlediska stability. Ostrůvky rozhodně není vhodné budovat z měkkého bahna, shrnutého ze dna nádrže, a potom je náročně a nespolehlivě stabilizovat různými kamennými nebo dokonce betonovými „obklady“, dřevěnými palisádami a podobnými konstrukcemi.

Výhodné bývá vytvořit při hloubení zátopy ostrůvek nebo poloostrov vynecháním kusu rostlé zeminy, aby byly zachovány nějaké kvalitnější stromy nebo keře.

Malé vodní nádrže

Obr. 37 Nízký ostrůvek, nevtíravě umístěný v zátopě, se stromy stanovištně odpovídajících druhů, může malou vodní nádrž obohacovat vzhledově i ekologicky. Ptactvu nabízí poměrně dobře chráněná hnízdiště.

Malé vodní nádrže

Obr. 38 Ostrůvek typu „obrácený rendlík“. Strmé svahy, temeno zbytečně vysoko nad hladinou, smuteční vrba. Slabý přínos pro přírodu i pro vzhled nádrže.

Malé vodní nádrže

Obr. 39 Ostrůvek stabilizovaný proti roztečení vlnitým plechem – to se opravdu moc nepovedlo. Pomineme-li otázku vzhledu, pak konstatujeme, že svislý, technicky řešený břeh bez mělkovodí znehodnocuje ostrůvek tím, že ho ekologicky odděluje od vodní hladiny – ztížené podmínky pro vyhnízďování vodních ptáků atp.

Malé vodní nádrže

Obr. 40 Snaha obohatit nádrž o ostrůvek je ve své podstatě dobrá, ale nemělo by se to dělat za každou cenu. Ostrůvek typu „chcíplá velryba“ je do beztak již skromné plochy návesní nádrže vměstnán poněkud navíc…..

Tůně kolem nádrží

Hloubení tůní je dobré opatření na podporu společenstev, vázaných na vodu. Projekt výstavby, obnovy nebo rekonstrukce malé vodní nádrže lze zajímavě obohatit tím, že se zároveň někde v okolí vyhloubí nějaké tůně. V prvním programovém období OPŽP bylo hodnocení projektů nádrží dokonce nastaveno tak, že připojení nějaké tůně, stejně jako mokřadu nebo revitalizace úseku upraveného vodního toku, zlepšovalo bodové hodnocení. Tato úprava přinesla řadu hodnotných realizací. Jejich přínosy podle všeho převyšovaly negativa, pocházející z toho, že některé projekty byly vylepšovány tůněmi až nevhodně, což ovšem bylo zčásti chybou i samotného programu, který umožnil kladně bodovat například tůně napasované do plochy zátopy nádrže, na úkor její velikosti a jejích vodohospodářských funkcí. Obecně lze mít za ochuzující, že ve druhém období OPŽP se již projektům nádrží lepší bodování za tůně, mokřady nebo revitalizace koryt neposkytuje.

Absence bodovacího zvýhodnění ale jistě neznamená, že by nebylo možné, kde je to vhodné a přínosné, obohatit projekt nádrže připojením nějaké tůně.

Přímý funkční vztah k nádrži mohou mít tůně těchto typů:

  • tůň v korytě přítoku do nádrže – může sloužit jako zachycovač splavenin
  • tůň vložená do obvodu zátopy, s vazbou na litorál nádrže – vhodně obohacuje prostor nádrže o chráněnou niku například pro obojživelníky
  • průtočná tůň pod hrází nádrže, do níž ústí spodní výpust a bezpečnostní přeliv – může vhodně sloužit uklidnění průtoků a může vhodně využívat jinak často obtížně využitelný trojúhelník plochy mezi odpady z BP a ze spodní výpusti (pokud je spodní výpust situována uprostřed a BP na okraji hráze).

Tůň by obecně neměla připomínat jámu na hašení vápna. Alespoň po části obvodu by měly mít její břehy mírný sklon, umožňující rozvoj mělkovodní vegetace. Přednost mají členitější tvary tůně. Velikost tůně vychází z podmínek každé jednotlivé lokality, z prostorových možností a ze sklonitosti terénu. Některé materiály, zaměřené na podporu obojživelníků, podporují hlavně vytváření tůní velmi malých, o průměrech několika metrů, a mělkých. Takové doporučení je ale poněkud jednostranné. Obyvateli tůní nemusejí být jenom obojživelníci, ale třeba také ptáci a jiní živočichové, kteří ocení i větší plochu. Někteří obyvatelé tůní, a to i včetně obojživelníků, ocení v zimě, pokud alespoň uprostřed dosahuje hloubka tůně nezámrzných cca 1,5 metru. A konečně bez významu není hledisko trvanlivosti tůně. Podle zkušeností malé a mělké tůně velmi rychle zarůstají a zazemňují se – orientačně lze soudit, že životnost tůně v letech odpovídá počtu metrů délky její příčky.

Malá životnost velmi malých tůní, jakkoliv jejich zarůstání a zazemňování je zcela přirozené a nepochybně odpovídá vývoji i potřebám nivních ekosystémů, může působit administrativní problémy v souvislosti s nyní požadovanou desetiletou udržitelností dotovaných projektů. Precizní úředník méně pružné mysli by se mohl při kontrole udržitelnosti, prováděné po několika letech od dokončení výstavby, nad stavem zazemňujících se tůní pozastavovat a případně požadovat jejich „překalibrovávání“.

Malé vodní nádrže

Obr. 41 Tůň předřazená nádrži může být užitečná, zvětšuje členitost prostředí a v přítoku trochu zachycuje splaveniny.

Malé vodní nádrže

Obr. 42 Tůň pod hrází nádrže může být také užitečná. Může řešit jinak funkčně neujasněnou plochu mezi odpady z bezpečnostního přelivu a spodní výpusti, může přispívat k tlumení odtoku z bezpečnostního přelivu….. a jistě se v ní ledaskdo zabydlí.

Malé vodní nádrže

Obr. 43 Rekonstrukce malé vodní nádrže byla obohacena tím, že v ploše těsně nad jejím litorálem je hloubena tůň. V prvním období operačního programu Životní prostředí dokonce vedlo takové řešení k lepšímu bodovému hodnocení celé akce.  

 

Dělící hrázky, palisády, stěny,….

Existuje představa, že funkcím malé vodní nádrže, zvláště pak „ekologické“ MVN, může být prospěšné oddělení nějaké části její zátopy liniovým prvkem, který je řešen jako zemní nebo kamenitá hrázka či val nebo dřevěná palisáda. (V oboru čistírenských stabilizačních nádrží, kde jde o vytvoření oddělených technologických prostorů, byly vyvinuty konstrukce plovoucích nebo kotvených stěn z textilií nebo tuhých plošných prvků, ale tyto směry zatím do oboru „ekologických“ nádrží zřejmě nepronikly.) Praxe zatím příliš nepotvrzuje, že by se náklady vydávané na tyto prvky a v případě hrázek ztráta nádržního prostoru nějak výrazně vyplácely v hydraulických nebo ekologických efektech. 

Hydraulický efekt těchto dělících prvků se nějčastěji očekává ve vytvoření chráněné sedimentační zóny v přítoku do nádrže. Ovšem tyto sedimentační zóny se poněkud přeceňují. Usazování pevných částic, obsažených v přítoku, závisí na čase, který tyto částice potřebují k tomu, aby usazováním dostihly dna…… a tento čas může vydělení sedimentační zóny ovlivnit jenom do jisté míry, nakolik podpoří lepší rozložení proudu v přítokové části nádrže, tedy lepší hydraulické využití této části. Jinak probíhá sedimentace stejně, ať už je někde v nádrži nějaká „ohrádka“, nebo ne. Dělící prvek obvykle ani nepředstavuje příliš silnou ochranu proti vyplavení sedimentu větším povodňovým přítokem.

Ekologický efekt bývá očekáván ve vytvoření prostředí odlišného od prostředí panujícího ve většině zátopy. Hlavní tužby navrhovatelů dělících prvků se obvykle upínají k zamezení nebo alespoň omezení vstupu ryb do oddělených prostorů. To vyžaduje, aby dělící konstrukce dostatečně vystupovala nad hladinu a nejspíše aby do odděleného prostoru neústil přítok. Jistěže přelití dělícího prvku za povodně, když se plní retenční prostor nádrže, tento efekt stírá.

Nejspíše je rozumné ponechávat různé typy dělících prvků jenom pro zvláštní případy a nevnucovat je za každou cenu do jakékoliv nádrže, kde by nakonec svým objemem jenom zbytečně omezovaly nádržní prostor.

Malé vodní nádrže

Obr. 44 Nízká sypaná zemní hrázka odděluje přírodní klidovou zónu (vpravo) od hlavní části zátopy rekonstruované malé vodní nádrže. Proniknutí ryb do klidové zóny hrázka asi nezabrání, její hlavní efekt bude možná v tom, že nádrž udělá vizuálně zajímavější.

Zeleň kolem nádrží

Jedním z přínosů výstavby „ekologické“ nádrže by mělo být to, že nepřichází do krajiny sama o sobě, ale přináší s sebou také navazující přírodě blízké plochy. Celá nádrž nemusí být souvisle obklopena stromovou a keřovou zelení, naopak z přírodovědeckého hlediska je vhodné, aby části litorálů byly osluněny. Těžiště zeleného obalu nádrže by tedy nemuselo být přímo v březích, ale spíše na rozhraní revitalizovaných ploch a navazujících polností, aby se nádrži dostávalo co nejlepší ochrany před nepříznivými vlivy okolí.

Oproti dřívějším dobám se dnes připouštějí výsadby stromů i na hrázích malých vodních nádrží. Pokud je koruna hráze široká alespoň čtyři metry, může být řada stromů založena i v horní hraně koruny, jinak až pod touto hranou.

Často lépe než výsadby se mohou uplatnit přirozené nálety dřevin, které bývají životaschopnější a příroda je poskytuje zadarmo, respektive za cenu vhodné předběžné přírpavy náletových ploch. Náletům je ovšem potřeba vycházet vstříc – plochy obnažené při výstavbě pokud možno nepokrývat úživným humusem a neosívat trávním semenem. Nálety se nejlépe uchycují na surovém jílovitém nebo kamenitém povrchu.

Také v okolí nádrží lze využívat vegetativního zakládání a rozšiřování porostů vrb aplikací zakořenitelných řízků, větvových pokryvů, kůlů nebo živých pařezů. Naše vrby, s výjimkou jívy, mají velkou schopnost zakořeňování, pokud se živý materiál aplikuje na jaře do zemin s dostatečnou vlhkostí a slunečním osvitem.

Podpora přirozených forem šíření porostů má proti výsadbám také jednu podstatnou administrativní výhodu. Výsadby mohou působit určité obtíže z hlediska zajišťování tzv. udržitelnosti dotovaných opatření. Systém poskytování dotací, resp. následných kontrol si zatím neví úplně dobře rady jednak s přirozenými ztrátami, které nutně a přirozeně provázejí výsadby přírodě bližšího charakteru (hustší výsadba sazenic menších formátů), jednak s potřebností pěstebních probírek v těchto porostech, která může nastávat zhruba po 5 až 7 letech. Přirozené obnovy porostů se tyto problémy prakticky netýkají. 

Udržitelnost dotovaného projektu a následné zásahy v prostoru nádrží

Příjemce dotace na „ekologickou nádrž“ se zavazuje dbát udržitelnosti tohoto projektu. V současné době činí tato doba 10 let. Po tuto dobu je příjemce dotační podpory povinen udržovat tvary a funkčnost díla v parametrech, daných dokumentací, na jejímž základě byla podpora poskytnuta. Pokud dojde například vlivem povodně k poškození nádrže, musí zajistit na vlastní náklady (nebude-li ve hře záruka ze strany dodavatele) příslušné opravy. Příjemce je povinen dodržovat podmínky, které byly stanoveny jednak ze strany správních orgánů, které vodní dílo povolovaly, jednak ze strany poskytovatele dotační podpory.

Mezi těmito podmínkami je obvykle uváděno, že na pozemcích dotované stavby nesmějí být umísťovány další objekty (pro chov ryb nebo drůbeže, rybářské klubovny nebo rekreační chaty,….), zřizována parkoviště, oplocení a podobné, měněn účel nádrže,…. Specifickou záležitostí, která bude zmíněna zvlášť, jsou podmínky rybářského využívání nádrží.

Samozřejmou náležitostí zachovávání udržitelnosti projektu je dbalé provádění technicko-bezpečnostního dohledu a dalších činností, které majiteli nebo provozovateli malé vodní nádrže ukládají obecně platné předpisy a rozhodnutí povolujících správních orgánů, jakož i celkové dodržování schváleného provozně-manipulačního řádu

Porušení podmínek, za nichž byla poskytnuta dotační podpora, může mít pro příjemce velmi nepříjemné dopady. Mimo jiné z toho důvodu, že OPŽP dosud neměl odstupňovaný systém nápravných korekcí a pracoval v zásadě s jedinou – úplným odebráním dotace. Takto by se mohlo v některých případech stát, že korekce uložená poskytovatelem podpory, případně sankce ze strany finančního úřadu (neboť porušení podmínek přidělení dotace může být rovněž z této strany řešeno jako pochybní), by byla i poněkud disproporčně tvrdá vzhledem k charakteru porušení podmínek. Lze tedy jen radit, aby se příjemce dobře seznámil s podmínkami udržitelnosti a ty úzkostlivě dodržoval. Kontroly mohou přicházet až z úrovně Evropské unie.

Po dobu udržitelnosti dotovaného díla se může vyskytnout potřeba nebo snaha provést nějakou změnu či úpravu, která by přinejmenším podle představ příjemce podpory neměla být ke škodě funkcím díla, ale v nějakých ohledech bude prospěšná. Může jít třeba o vedení nějaké návštěvnické stezky po pozemcích stavby. Z provozování nádrže může vzejít potřeba nějak upravit podmínky rybářského hospodaření, například v zájmu omezení nepříznivých eutrofizačních jevů. I takové změny by mohly být hodnoceny jako porušení podmínek podpory.  Příjemce podpory by je ve vlastním zájmu neměl provádět bez výslovného písemného souhlasu poskytovatale podpory, kterým je v případě OPŽP Státní fond životního prostředí. K žádostem o takové souhlasy se obvykle odborně vyjadřuje Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky.

Jistěže nelze očekávat souhlas poskytovatele podpory například s dodatečnou intenzifikací rybářského hospodaření, jakou si někdy představují uživatelé, kteří získali přístup k „rybníku“ a nyní litují, že by neměl být co nejvíce rybářsky vytěžován.

K dodržování podmínek podpory také náleží to, že s nádrží nebude manipulováno jinak, než připouští manipulační a provozní řád. Provoz samozřejmě může přinést odůvodněnou potřebu například mimořádného vypuštění nádrže, nejspíše pro řešení poruch a havárií. Takové vypuštění by majitel či provozovatel nádrže neměl provádět svévolně, nýbrž po patřičném projednání s příslušným vodoprávním úřadem a s orgánem ochrany přírody. (Pozor, ve vztahu ke zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů je tímto orgánem krajský úřad – viz například riziko „usušení“ chráněných vodních měkkýšů.) Jistě nepochybí, pokud si i k nestandardnímu vypouštění vyžádá souhlas poskytovatele dotační podpory, v situacích zatížených časovou tísní by mu měl vypouštění přinejmenším neodkladně oznámit. S poskytovatel dotace by měl její příjemce neprodleně jednat v  situacích, jako je například vypuštění nebo prokopání nádrže, z bezpečnostních důvodů nařízené vodoprávním úřadem.

Malé vodní nádrže

Obr. 45 Nevhodné vypuštění nádrže může poškodit řadu jejích obyvatel, jako vodní mlže.

8. Přírodě blízká řešení povodňových retenčních nádrží

Retenční nádrž, protékaná vodním tokem, jehož povodňové průtoky mají být ovlivňovány, může být suchá nebo polosuchá. Suchá nádrž je běžně prázdná, celý její zádržný prostor je prostorem retenčním a čeká na povodeň. Polosuchá nádrž má jisté stálé nadržení a retenční prostor představuje běžně prázný prostor nad hladinou tohoto stálého nadržení. 

Jako poldr se označuje retenční nádrž, obvykle běžně prázdná, která leží stranou vodního toku. Část povodňového průtoku do ní přepadá bočně, přelivným objektem, zřízeným v dělící hrázi. Prázdnění takové nádrže je možné po tom, co povodňový průtok v toku odezní a hladina v něm klesne.

Veřejnost i novináři běžně používají pojmu poldr také pro průtočné retenční nádrže, což ale není správné.

V dnešní době se ustupuje od modelu jednoúčelových, vysloveně technicky pojednaných povodňových retenčních nádrží, které byly vzhledem k velké zaujímané ploše funkčně nedostatečně využity. V podstatě se příliš neosvědčil ani model suchých nádrží nebo poldrů, v jejichž zátopové ploše by bylo zachováno běžné zemědělské hospodaření a občasná škoda na pěstovaných kulturách by byla hrazena jakousi škodní kompenzací zemědělcům. Často se totiž ukazovalo, že i dno suché nádrže nebo suchého poldru je příliš mokré na to, aby se v něm běžně hospodařilo, a režim kompenzací za škody je komplikovaný a neohrabaný.

V pokročilém zahraničí i v našich podmínkách se vcelku prosazuje představa povodňové retenční nádrže s přírodě blízkou zátopovou plochou. Pro toto řešení je obvykle potřeba plně vykoupit pozemky v zátopě a vyhradit je pouze pro danou funkci. V dlouhých obdobích mezi povodňovými událostmi je taková nádrž schopna poskytovat užitečné ekosystémové služby, je cennou částí přírody a krajiny. Její plochy a porostní formace snášejí zatopení bez újmy a bez potřeby někomu něco kompenzovat.  

V prostoru přírodě blízkých povodňových nádrží se mohou vhodně kombinovat přírodní nebo revitalizovaná koryta vodních toků, mokřady, tůně, přírodě blízké louky a zaplavitelné háje. I vícedenní zatopení bez újmy snášejí hlavně porosty vrb. Obvod nádrže může být proti okolním zemědělským plochám výrazněji stabilizován založením pásů dřevin. Pokud se takto pojatá nádrž zakládá například v zemědělsky intenzivněji využívaných plochách a v souvislosti s její výstavbou jsou revitalizovány vodní toky, zakládány tůně a mokřady apod., lze i výstavbu povodňové nádrže pokládat za krajinotvorné revitalizační opatření.  

Tradičně řešená suchá nebo polosuchá nádrž s běžným sdruženým objektem by na procházejícím vodním toku působila jako překážka v migraci vodních živočichů. To by v dnešní době na potoce, který má z hlediska migrujících živočichů nějaký význam, nebylo vhodné. Konkrétní situaci je potřeba přírodovědecky, respektive ichtyologicky posoudit. Pokud je shledáno, že migrační prostupnost daného vodního toku je vhodné a účelné zachovat, nastupuje řešení nádrže s prostupným odtokovým a regulačním objektem. Hovoříme samozřejmě o prostupnosti za běžných průtokových poměrů, nikoliv v době, kdy nádrž aktivně plní retenční funkci.

To obvykle nevyžaduje výstavbu nějakého zvláštního rybího přechodu. Již ověřeným řešením je migračně prostupná kyneta pro běžné průtoky, vložená do dna odtokového objektu nádrže. Tato kyneta by měla v zásadě nabízet podobné hydraulické podmínky, jako vodní tok, jehož prostupnost se snažíme udržet. V jejím dně by neměly být žádné soustředěné spády, měla by nabízet pro daný tok přirozené rozsahy hloubek vody a rychlostí proudění. Nejspíše bude pojednána jako betonový žlab se zabetonovanou přirozeně drsnou strukturou kamenů.

Malé vodní nádrže

Obr.  46 Zátopová plocha suché nádrže (nesprávně poldru) Žichlínek na Moravské Sázavě u Lanškrouna. Pro zátopovou plochu nádrže vykoupilo Povodí Moravy asi 180 hektarů převážně polí a tato plocha se má dál vyvíjet jako přírodě blízká.

Malé vodní nádrže

Obr. 47 Bezpečnostní, výpustní a regulační objekt suché povodňové nádrže na Červeném Mohanu nad bavorským Bayreuthem. Kyneta pro běžné průtoky, která by měla být migračně prostupná pro vodní živočichy, zřejmě mohla být lépe zvládnuta co do podélného sklonu, drsnosti a rychlostí proudění, ale funkční princip jejího zasazení do objektu je zřejmý.

Malé vodní nádrže

Obr. 48 Součástí výstavby suché povodňové retenční nádrže nad bavorskou obcí Dirlewangem byla velmi radikální revitalizace koryta říčky Mindel, protékající zátopovou plochou.

9. Návesáky, požární nádrže, stará koupaliště a podobné malé nádrže v obcích

Existují rozdílné názory na to, zda je vhodné v rámci „ekologických“ dotačních programů podporovat rekonstrukce takových nádrží. Je pravdou, že při těchto akcích lze málokdy vymyslet nějaká převratná řešení, přinášející významné nové efekty pro biodiverzitu a podobně. Pro rozvinutí litorálů není mnoho prostoru, vazby na volnou přírodu jsou nanejvýš nepřímé, návesák zůstane návesákem a bude v zastavěném území i nadále plnit především kulturní a „komunálně-vodohospodářské“ funkce.

Zároveň je ale třeba konstatovat:

  • pravidla programů podporu rekonstrukcí těchto nádrží umožňují;
  • jejich vodohospodářské funkce (včetně protipožární funkce, pro níž byly tyto nádrže v minulosti často zřizovány) jsou pro obec potřebné, stejně jako funkce společenské (třeba i bruslení,…);
  • ačkoliv tyto nádrže obvykle nepředstavují nějaké zázračné studnice biodiverzity (ty většinou nepředstavují ani běžné nádrže mimo území obcí), alespoň v jistém skromném rozsahu vytvářejí uvnitř obce přírodě blízké vodní prvky;
  • rekonstrukce těchto nádrží je obcemi a jejich obyvateli pokládána za žádoucí a potřebnou – ani tento politický prvek nelze ze strany dotačních programů přehlížet;
  • rekonstrukcí stávající nádrže v obci se obvykle neudělá žádná škoda na přírodě, což nemusí platit u některých záměrů výstavby nových nádrží v nezastavěné krajině.

Některým biodiverzitním puristům mohou tyto argumenty připadat jako banální a účelové, zrazující jejich krásnou, leč ne zcela životnou představu nádrží - nerybníků, plných rozmanitých vzácných a zvláště chráněných organismů. Nicméně svoji váhu tyto argumenty mají a lze mít za to, že rozumné lidi povedou k závěru, že pokud již „ekologické“ programy obecně podporují nádrže, podpora malých nádrží v obcích by z toho neměla být vylučována.

Projekty rekonstrukce malých nádrží v obcích ale narážejí na dvě omezení, s nimiž je potřeba počítat. Těmto projektům se při posuzování žádosti o dotační podporu dostává spíše nízkého hodnocení, což v některých případech, v kombinaci s nízkým hodnocením podle některého z dalších kriterií, může znamenat nepodpořitelnost. Rekonstrukce těchto nádrží také bývají relativně nákladné a často mohou narazit na limity, stanovené v rámci Nákladů obvyklých opatření. Velké náklady vznikají zejména v případech, kdy má být odstraňováno a nějak nahrazováno staré betonové opevnění nádrží. I když je to vlastně v rozporu se správným koncepčním záměrem nepodporovat opatření, která jsou příliš drahá, podmínky OPŽP umožňují (2017) projekt „nákladově odlehčit“ tím, že investor dopředu prohlásí jistý samostatně oceněný stavební objekt, například bezpečnostní přeliv, za tzv. nezpůsobilý výdaj (slovo „nezpůsobilý“ v hantýrce operačních programů nahrazuje pro danou situaci obvyklý a logický pojem „neuznatelný“) a zaplatí jej celý z vlastních prostředků. (Samozřejmě je nutné v rámci projektu takto deklarovaný objekt také realizovat. Pokud by tak investor „z úsporných důvodů“ neučinil, dílo by nebylo kompletní a vzhledem k nesplnění podmínek funkčnosti a udržitelnosti by nemohla být dotace poskytnuta…. vlastně by šlo o podvod.)

Obce mívají rámcově ušlechtilou snahu rekonstruovat návesní a podobné nádrže do kultivované podoby, libé oku obyvatel a návštěvníků. Někdy se to s různými parkovými úpravami, sečenými trávníky, lávkami, cestičkami, posezeními a jinými návštěvnickými atrakcemi až přehání. Tu je třeba pamatovat, že mezi přírodě blízkými a takzvaně kulturními prvky řešení, prováděných v intravilánové i volné krajině, existuje jeden podstatný rozdíl. Prvky, které jsou skutečně přírodě blízké, ať jde třeba o tvary břehů nádrží nebo obvodové porostní formace, se obvykle zapojují do místního přírodního prostředí a dál se s ním vyvíjejí. Naproti tomu různé prvky „kulturní“, tedy umělé, vlivem přírodních sil degradují, a pokud nemají zchátrat a působit spíš ostudu, musejí být trvale udržovány, což představuje zátěž, s níž by se mělo dopředu počítat.

Malé vodní nádrže

Obr. 49 Ze staré požární nádrže uvnitř obce asi nevznikne – ani po případném odstranění starého opevnění břehů – nějaký zázrak biodiverzity, Krakonošova zahrádka nabitá vzácnými a zvláště chráněnými druhy. Její udržení, a tedy rekonstrukce ale jsou z hlediska vodního hospodářství obce potřebné, obce a jejich obyvatelé si je přejí. A priori odpírat takovým rekonstrukcím podporu z nějakých ekologicko-ideologických důvodů by nebylo správné. V „ekologických“ dotačních programech se ale bude při hledání podpory pro takovou rekonstrukci narážet v první řadě na velké měrné náklady.

Malé vodní nádrže

Obr. 50 I malá návesní nádrž ve stísněných podmínkách zástavby se dá pěkně předělat. Téměř umělecky vyvedená vodní plocha je jistě přírodě bližší než to, co zde bývalo dříve. Ovšem nebylo to laciné a bude se o to muset dobře pečovat. Také vývoj kvality vody v nádrži může někdy nepříjemně překvapit.

Malé vodní nádrže

Obr. 51 Uměřeně provedená rekonstrukce návesní nádrže. Na straně, kudy vede komunikace, byla rekonstruována zděná břehová stěna, jinak byl obvod nádrže zpřírodněn, břehy položeny do mírných sklonů a opevněny přijatelnými kamennými pohozy. Kolem byla provedena parková úprava, která není ani nevhodně extravagantní, ani nepřiměřeně náročná na údržbu. Lavička umístěná do bezpečnostního odtokového průlehu hloubené nádrže je zřejmě v místních souvislostech hydrotechnicky neškodná.

Malé vodní nádrže

Obr. 52 Moderně pojednaná „náves“ s moderně řešeným „návesákem“. Proč ne, koncept „dům na jezeře“ je pobytově i vizuálně sympatický a nějaká ta biodiverzita si v něm také svoje místo najde. Akorát se to bude muset udržovat, udržovat, udržovat. (Jistěže „ekologické“ dotační programy nejsou určeny ke zkrášlování výdělkových developerských projektů – takovouto výstavbu je třeba posuzovat v souvislostech.)

10. Provoz a využívání ekologických nádrží

Se zájmy ochrany přírody a krajiny mohou být slučitelné extenzivní formy rybářského využívání se sportovním lovem na udici nebo chovy ryb, přímo zaměřené k podpoře ochrany přírody. Nutno počítat s tím, že takovéto akvakultury jsou většinou prodělečné. Zároveň bývá nutné, v závislosti na velikosti nádrže, alespoň v několika prvních letech vyloučit chov víceletého kapra.

Při počátečních úvahách o zdrojích dotací je třeba mít na paměti, že klasické rybářské hospodaření tradiční pro české země, tedy produkce tržního kapra s dnes obvyklými hustotami ryb v rybníce, je ve své podstatě v „ekologických“ či „revitalizačních“ nádržích, pro jejichž výstavbu či rekonstrukci má být žádána podpora v působnosti resortu životního prostředí, nepřijatelné. Určitou výjimkou může být odchov kapřího plůdku s podzimním výlovem, je třeba však zvážit rentabilnost odchovu bez krmení a hnojení. V těchto nádržích je možné extenzivní rybářské hospodaření s vybranými původními druhy ryb. To znamená vyloučení krmení, hnojení a nasazování druhů nepůvodních (karas stříbřitý, tolstolobik, tolstolobec, siven, pstruh duhový), druhů nevhodných pro víceletý cyklus (plotice, cejn) či některých predátorů (okoun, sumec). Požadavky na obsádku jsou tedy takové, aby ryby ponechaly dostatek potravy pro ostatní volně žijící živočichy, nadměrně je neohrožovaly přímou predací a nezhoršovaly kvalitu vody. Tohoto lze dosáhnout pouze nízkými obsádkami při vyloučení výše uvedených druhů a v závislosti na velikosti nádrže i víceletého kapra.

Pro „ekologické“ nádrže může být vhodný víceletý cyklus s iniciální obsádkou drobnějších kaprovitých ryb (lín, perlín, hrouzek, mřenka, slunka) s pozdějším přisazením dravců (zejména candát, při vyšších stavech nevhodných druhů štika). Ve speciálních případech lze uvažovat o odchovu dvouletého pstruha potočního z váčkového plůdku, či odchovu tohoročka kapra (oboje bez soustavného přikrmování). Využití pro sportovní rybolov je z pohledu ochrany přírody určitým kompromisem, protože rybářsky atraktivní druhy a velikosti ryb nejsou ideální. Z tohoto důvodu jsou i při tomto způsobu využití nastavovány limity pro velikost rybí obsádky. Poměrně malá velikost obsádek vede k tomu, že ryby jsou obtížně lovitelné na udici. K tomuto kompromisu lze principiálně přistoupit u nádrží s rozsáhlým litorálním pásmem a tůněmi nepřístupným pro větší ryby.

Zcela nežádoucí je chov vodní drůbeže a vypouštění polodivokých kachen pro myslivecké účely.

Některé nádrže jsou navrhovány s tím, že by měly sloužit mimo jiné i neorganizované rekreaci s volným koupáním. Tento způsob využívání, který je ceněným přínosem pro obyvatele obcí, bývá podstatně lépe slučitelný s ekologickými funkcemi nádrží než různé formy intenzivnějšího rybářského hospodaření. Rekreační zatížení by nemělo přesáhnout únosnou míru, vhodné bývá vyčlenit dílčí části nádrže pro koupání a ve zbytku chránit nerušené podmínky pro přírodu.  Bývá nutné zajistit udržování pořádku na březích, zamezit vjezdu automobilů rekreujících se osob do blízkosti nádrže atp. Zájemci o nádrže ke koupání, kterými bývají hlavně obce, by měli mít  na paměti velmi podstatnou okolnost - nevhodné nebo nadměrné zarybnění mimo jiné nepříznivě ovlivňuje kvalitu vody a vhodnost nádrže ke koupání. Vyskytly se již obce, které stály o rybník ke koupání, potom však připustily jeho nadměrné osazení rybami, nejčastěji kapry – a divily se, že kvalita vody od koupání odrazuje. Vody v České republice jsou většinou již tak dost zatíženy přinejmenším minerálním znečištěním z polí a splašky z komunálních zdrojů, takže ani „ekologická“ rybí obsádka nemusí být vždy zárukou, že se v nádrži podaří udržet čistou vodu. Ovšem silnější osazení nádrže rybami, zejména kapry, dává prakticky jistotu, že pro lidi s dnes obvyklou úrovní hygienických nároků bude nádrž „nekoupatelná“.

Malé vodní nádrže

Obr. 53 Zájemce o výstavbu, obnovu nebo rekonstrukci malé vodní nádrže se musí rozhodnout. Buď bude nádrže využívat k intenzivnějším formám chovu ryb, nebo drůbeže, anebo upřednostní přírodní, krajinné a veřejné vodohospodářské, případně rekreační funkce – a pak se bude moci ucházet o podporu z programů resortu životního prostředí. V „ekologických“ nádržích není v první řadě přípustné provádět hnojení a krmení.

Malé vodní nádrže

Obr. 54 Intenzivnější formy chovu ryb mají nejen devastující vliv na ekosystém nádrže, ale také významně zhoršují kvalitu vody. Nelze například očekávat, že by nádrž s intenzivnějším chovem ryb byla použitelná pro koupání.

Malé vodní nádrže

Obr. 55 Pokud někdo přijme „ekologickou“ dotaci na výstavbu nebo rekonstrukci malé vodní nádrže, dost hazarduje, když do ní naváží hnůj nebo trpí, aby něco takového dělal nesvědomitý uživatel. (Hnojení sice může primárně podpořit příznivý rozvoj zooplanktonu v nádrži, běžně však je pokládáno za součást intenzivního rybářského hospodaření, v „ekologické“ nádrži nežádoucího.) Tento způsob porušování podmínek poskytnutí podpory je obzvláště dobře rozpoznatelný jak „neplacenými informátory“, tak kontrolními orgány, a jeho zjištění může vést až k následnému odebrání celé dotace.

 

Autoři textu:   Ing. Tomáš Just, Mgr. Pavel Moravec

Kontrola textu:  Mgr. Jakub Stodola

AOPK ČR, regionální pracoviště Střední Čechy

srpen 2017

 

Regionální pracoviště Střední Čechy

Vyhledávání

Regionální pracoviště

Regionální pracoviště
Resort životního prostředí další instituce resortu ŽP
Skrýt