Morfologické typy vodních toků

Přirozené morfologické typy našich potoků a řek

Přírodní vodní toky, nezasažené technickými úpravami, popisují morfologické typy. Tyto typy se uplatňují hlavně podle průtokového režimu vodního toku, polohy úseku v povodí, tvaru údolí, podélného sklonu a vlastností zemin nebo hornin, v nichž se koryto vyvíjí.

Ve Středních Čechách se nejvíce setkáváme s meandrujícími vodními toky. Běžně se vyvíjejí a jsou schopny se udržet v obvyklých podmínkách údolí vrchovin a nížin. Orientačně se uvádí, že meandrující vodní toky se vyvíjejí v údolí o podélném sklonu do 2 %. Typické je koryto zřetelně zaříznuté do terénu nivy, vlnící se ve výrazném sledu oblouků. Podrobnou členitost koryta tvoří sled tůní a proudnějších míst, kamenitých brodů, přičemž typická místa tůní jsou u nárazových břehů v obloucích. U vnitřního břehu v oblouku naopak často vzniká náplav jemnějších sedimentů, takzvaný jesep. Typická místa brodů a uloženin hrubších sedimentů se nalézají v místech rychlejšího proudění v přechodech mezi jednotlivými za sebou následujcími oblouky. (Rámcová existence těchto pravidel ale nebrání meandrujícím korytům, aby byla i velmi nepravidelně členitá.)

Větší podélné sklony údolí jsou méně příznivé pro to, aby se v nich udržely typické meandry. Čím větší podélný sklon, tedy čím výše do kopců, tím víc se projevuje méně pravidelné vlnění koryta s projevy divočení, tedy rozebíhání koryta do plošších tvarů, do více dílčích proudů mezi nepravidelnými a časem se měnícími štěrkovými lavicemi.  Ovšem plnohodnotně divočící vodní tok je záležitostí hor a podhůří, pro Střední Čechy tedy není typický.

Naopak v nížinách, v širokých plochých údolích, vyplněných snadno erodovatelnými sedimenty, se meandrace posouvá k dalšímu morfologickému typu, stabilnímu větvení. (Někteří autoři přebírají z anglických zdrojů pojem anastomóza; ten by ale vzhledem k významu původního řeckého výrazu – spojování, súsťování – možná bylo lepší přenechat medicínským aplikacím, v nichž je běžně zaveden, a pro vodní toky používat českého, zcela výstižného „větvení“.)  Ramena větveného vodního toku jsou oddělena poměrně trvalými ostrovy, pokrytými i dlouhověkými porosty dřevin. Ve Středních Čechách měl tento morfologický typ v minulosti příležitosti k rozvoji v ploché nížině středního Labe a v nejnižším úseku Vltavy; bohužel byly tyto jeho výskyty v podstatě zlikvidovány regulacemi obou řek, prováděnými v první polovině 20. století, a zbyla z nich nanejvýš jednotlivá stará ramena mimo dnešní řečiště.  

Říční morfologie, věda zasahující do geografie, hydrologie a hydrauliky, se snaží zachycovat pravidelnosti ve vztazích mezi podmínkami, v nichž se jednotlivé úseky vodních toků vyvíjejí, a jejich rozměrovými a tvarovými charakteristikami. Za dosti pravděpodobné lze například pokládat úvahy o vztazích mezi tvary meandrujcíích koryt – poloměr meandrových oblouků bývá zhruba dvoj- až trojnásobkem šířky koryta, šířka meandrového pásu bývá deseti- až patnáctinásobkem šířky koryta. Znalost těchto vztahů by měla být využívána například při projektování revitalizačních koryt vodních toků. 

 

Obr. 1 Litavka u Hluboše vykazuje známky velmi dynamické meandrace. V pohledu strmý svah v nárazovém oblouku, u protějšího břehu splaveninový jesep.

Obr. 2  Meandrace Voznického potoka na Dobříšsku.

Obr. 3 O několik stovek metrů dál tentýž Voznický potok projevuje sklony k divočení – nestabilnímu detailnímu větvení.

Obr. 4 Zřetelné sklony k divočení se projevily v korytě Křešického potoka za povodně v červnu roku 2013.

 

Autor textu: Just Tomáš 

Regionální pracoviště Střední Čechy

Vyhledávání

Regionální pracoviště

Regionální pracoviště
Resort životního prostředí další instituce resortu ŽP
Skrýt