Revitalizace v ochraně před povodněmi

V současné době jsou již překonány staré přístupy k protipovodňové ochraně, které ji omezovaly na čistě hydrotechnicky pojaté budování zádržných prostor, vytváření kapacitních koryt a omezování rozlivů hrázemi.

Dle současné úrovně poznání již stará koncepce souvislého zprůtočňování koryt, neohlížející se na to, zda se jedná o zastavěné území či volnou krajinu, je shledávána nedostatečnou a v řadě situací přímo škodlivou. Zpravidla není schopna zajistit potřebnou ochranu těch území, která mají být skutečně chráněna (zástavba měst a obcí, průmyslové objekty apod.), a přitom vyvolává zásadní ekologické i vodohospodářské znehodnocení vodních toků a jejich niv. Vodní toky degraduje na kanály, likviduje přírodní prostředí toků a niv a přispívá k nežádoucímu odvodňování krajiny.
Příkladem hydrotechnické úpravy vodního toku, která již zřetelně nevyhovuje dnešním požadavkům, je dolní úsek řeky Doubravy v Polabí. Ve 30. létech 20. století byla tato řeka technicky velmi tvrdě regulována – v jen mírně zvlněné trase bylo vytvořeno koryto hlubokého, neproměnného lichoběžníkového průřezu, s nečlenitou kynetou, opevněnou kamennou dlažbou. Většina navazujících poříčních a nivních biotopů byla zlikvidována. V některých úsecích řeku doprovázejí nízké, těsně přisazené hráze. Kapacita takto upraveného koryta dosahuje Q20 – „dvacetileté“ vody. Hlavním účelem takto provedené úpravy byla ochrana cenné zemědělské půdy v nivě před častým zaplavováním menšími povodněmi. V dnešní době se řeší otázka, zda udržovat technickou úpravu v původní podobě, včetně úplné a soustavné likvidace náletové zeleně, nebo zda hledat nové, komplexnější řešení. Jednoznačnou prioritou je dnes co nejspolehlivější protipovodňová ochrana zástavby obcí, včetně ochrany před skutečně velkými povodněmi. Avšak tomuto cíli stará úprava nemůže vyhovovat, i když koryto bude zbaveno všech druhotných nánosů a porostů. Naopak za povodní, přesahujících kapacitu úpravy (Q20), může úprava situaci obcí zhoršovat, neboť v úsecích mezi obcemi omezuje tlumivý rozliv v nivách a soustřeďuje povodňové průtoky, které pak do obcí mohou vstupovat většími rychlostmi, a tedy s většími ničivými účinky. Je třeba zvážit celkově novou koncepci, která využije tlumivých účinků rozlivů v plochých nivách – byť za cenu zmenšení ochrany zemědělských kultur, a naopak obcím poskytne lepší ochranu například vybudováním obvodového ohrázování.

Doubrava v horním úseku, kde ji maloval Antonín Chittussi.

Doubrava v „opraveném“ dolním úseku, kde ji naposledy kreslil dnešní projektant vodohospodářských staveb.

Posílení ochrany obce Záboří nad Labem před povodněmi by mohla prospět tato opatření:

  • zkapacitňující rozvolnění upraveného koryta, včetně odstranění ochranné hráze na břehu odlehlém od obce
  • obnovení povodňové průtočnosti starého koryta z doby před regulací
  • dostatečně vysoké blízké ohrázování obce (s vybudováním potřebného navazujícího systému odvodnění).

Prosazuje se nová koncepce diferencovaných přístupů k různým úsekům vodních toků a niv a podpory tlumivých rozlivů velkých vod v nivách. Podle této koncepce se posiluje protipovodňová ochrana zastavěných území, kde jsou na místě dostatečně kapacitní a stabilní koryta. Současně se podporují tlumivé rozlivy povodní v úsecích ve volné krajině. Toho se dosahuje zejména podélnými revitalizacemi vodních toků, jejichž základem je zmenšování průtočných kapacit.

Přírodní a přírodě blízká koryta, na rozdíl od koryt technicky upravených, podporují tlumivé rozlivy povodní v nivách.

 V takto upraveném korytě se povodňové průtoky soustřeďují, podélné i příčné rychlosti proudění dosahují velkých hodnot. Koryto musí být masivně opevněno, aby nepodlehlo vymílání.

 Intravilánová úprava koryta v Lázních Staffelstein v Bavorsku. Prioritou je ochrana okolní zástavby před velkými vodami, avšak v potočním pásu nalézá místo hodnotná parková úprava.

Revitalizační přístupy však je možné a vhodné uplatňovat i tam, kde byla dříve užívána převážně technická řešení. I kapacitní a stabilní koryto v intravilánu může být provedeno tak, aby nebylo pouze technoidním kanálem. Může mít například členitě provedenou kynetu pro běžné průtoky, díky níž zůstává vhodným prostředím pro vodní živočichy, včetně ryb, a je přijatelné vzhledově. Takto pojatá intravilánová koryta jsou již mnohde chápána mimo jiné jako cenná součást městských parkových úprav.

Revitalizační přístupy naleznou uplatnění i v řadě dalších aplikací, souvisejících s protipovodňovou ochranou, jako je budování povodňových průlehů a náhradních koryt, vytváření povodňově průtočných potočních a poříčních pásů, vytváření retenčních prostorů v poldrech či uměle hloubených sníženinách. Ve všech těchto případech by se měla uplatňovat zásady víceúčelovosti – vodohospodářské objekty by měly být vytvářeny tak, aby nesloužily pouze jednomu účelu, tedy odvádění vody za velkých průtoků. Zejména v obdobích mimo povodně by se měly uplatňovat jako obohacení přírody, krajiny a přirozených vodohospodářských funkcí území, včetně zadržování vody pro období jejího nedostatku.

Neočekáváme, že by revitalizační protipovodňová opatření přinášela absolutní ochranu určitého území před povodněmi. Vždy se bude jednat pouze o dílčí příspěvky ke zlepšení podmínek provádění povodní a ke komplexnímu řešení budou potřebná další opatření, od změn odtokových poměrů v povodí po hrázování zastavěných území. Předností revitalizačních opatření je však jejich víceúčelovost.

Základní možnosti uplatnění revitalizačních přístupů v protipovodňové ochraně:

1. Podélné revitalizace upravených toků a odpřírodněných niv mimo zastavěná území.

  • Při těchto revitalizacích jsou technicky upravená, zbytečně kapacitní koryta a odpřírodněná koryta nahrazována koryty přírodě blízkého rázu a výrazně menší kapacity. Tím se jednak obnoví přírodní hodnota koryt a niv, jednak se podpoří tlumivý rozliv povodní v nivách. V minulosti byla koryta vodních toků v zemědělsky využívaných nivách technicky upravována nejméně na Q2 až Q5, což postačuje k tomu, aby i za průtoků podstatně větších docházelo v trase koryta k významné koncentraci povodňového proudění a návazně ke zhoršení dopadů povodně na níže ležící části povodí. Revitalizační koryta, alespoň v oboru drobných toků, je obvyklé navrhovat v kapacitě do Q1, což vede k aktivaci povodňových rozlivů. (V. Matoušek ve Vodním hospodářství 10/2002 analyzuje průběh stoleté povodně na revitalizovaném potoce Borová na Českokrumlovsku. Dospívá k závěru, že podélná revitalizace, která pokryla cca 3 kilometry potoka, zmenšila kulminační povodňový průtok v závěrném profilu revitalizovaného úseku zhruba o 20 % proti stavu, jaký by nastal za téže povodně před revitalizací.) Přírodě blízká revitalizační koryta jsou také díky menší kapacitě, a tedy menším rychlostem povodňového proudění, podstatně stabilnější než koryta technicky upravená. Stabilitu by jim pak měla zajistit přírodě blízká opevnění. (V případě Borové Matoušek uvádí, že v revitalizovaném korytě se rychlosti proudění za povodně pohybovaly kolem 2 m.s-1, zatímco před revitalizací by bylo koryto vystaveno rychlostem kolem 5 m.s-1, kterým s obtížemi odolává i nejtvrdší opevnění tvárnicemi.)
  • Podélné revitalizace současně přispívají ke zvětšení běžných zásob povrchové vody v korytě (voda v tůních) a zásob mělké podzemní vody v nivě. Tyto faktory byly v našem vodním hospodářství dlouho přehlíženy, ale dnes vystupuje jejich vodohospodářský a hydroekologický význam do popředí.

Nově budovaná (2004) revitalizace Ostřice u Černé v Pošumaví: díky malé kapacitě koryta se již jednoleté vody budou rozlévat do nivy.

Revitalizace Slupského potoka v Neustupově (2004) rovněž nahrazuje technicky řešené kapacitní koryto korytem přírodě bližších tvarů, což povede ke zpomalení postupu velkých vod.

Revitalizace Borová na Českokrumlovsku: Zmírnění kulminační vlny stoleté vody v roce 2001 v závěrném profilu tříkilometrové revitalizace, jak je propočetl V. Matoušek. (Průběh revitalizovaným úsekem porovnán s propočtem, jak by povodeň probíhala, nebýt revitalizace).

2. Revitalizační zkapacitňování koryt v zastavěných územích a v jejich blízkosti.

Nikde není psáno, že kapacitní a stabilní koryto v obci nebo ve městě musí mít charakter technicky řešeného kanálu. Základním opatřením u toků, kde je k dispozici alespoň jakýsi prostor, je „pokládání“ svahů do mírných sklonů. Tím se jednak zvětšuje povodňová průtočná kapacita profilu, jednak se břehům dává přírodnější charakter. Vzniká prostor pro členitější průběh břehových čar a ve větší míře se mohou vytvořit ekologicky velmi cenné příbřežní mělčiny.

I v případě, že je prostor intravilánového koryta pevně vymezen okolní zástavbou a korytu je vnucen zděný obdélníkový profil, může základní ekologické funkce a přijatelný vzhled zajistit alespoň vytvoření členité kamenité kynety pro běžné průtoky.

Kapacitní úprava koryta Litavky pod Rejkovicemi byla v rámci opatření po povodni 2002 provedena nesmyslně tvrdým a z ekologického hlediska degradujícím způsobem.

 

 

 

 

 

 

 

 

Niva řeky Haßlach na dolním okraji bavorského města Kronachu. Nejen že starý jez nahradil balvanitý skluz, prostupný pro ryby, ale navíc byl snížen terén břehu, aby se zvětšila povodňová průtočnost (a tím omezilo zpětné vzdouvání povodňových vln směrem do města). Ještě se našlo místo pro trochu umělecké tvorby: kus břehu se skupinou stromů byl ponechán na původní úrovni a upraven tak, že za povodně vypadá jako loď se stěžni.

3. Vytváření ochranných povodňových koryt, sloužících odvádění nebo obvádění povodňových průtoků mimo území, která mají být chráněna.

Například v Německu, kde je těchto zařízení často užíváno (Flutmulde), je pravidlem jejich přírodě blízké provedení. Mimo povodně se koryto uplatňuje jako hodnotná část přírody a krajiny. Stará povodňová koryta, která byla v Německu vybudována technickými způsoby, jsou v dnešní době revitalizována.

Uměle vytvořené koryto přírodě blízkého charakteru obvádí povodně kolem bavorského města Erdingu.

Bavorskou obec Oberdorfen chrání před povodněmi hráz a nové obvodové koryto na stoletou vodu. Odříznutý meandr zůstal v obci jako parková vodní plocha.

4. Vytváření dostatečně průtočných potočních nebo poříčních pásů.

V minulosti u nás bylo obvyklé technické řešení - soustředění povodňových průtoků do technicky upraveného hlavního koryta, v některých případech opatřeného těsně přisazenými hrázemi. Dnes se ukazuje, že tato koncepce má velmi podstatné nedostatky:

  • obtížně zajišťuje ochranu sídel v nivě za „velkých“ povodní;
  • koncentrací povodňových proudů a omezením rozlivů eliminuje potenciál přirozeného tlumení povodní a zhoršuje poměry v níže ležících částech povodí;
  • poškozuje přirozené funkce toku a nivy a jejich přírodní hodnotu (například závažný problém degradace vodních biotopů vně ochranných hrází, zbavených aktivního průtoku i proplachování „malými“ povodněmi).

Řešením může být příčná diferenciace nivních území vytvořením potočních či poříčních pásů. V těchto pásech je zajištěna průtočná kapacita potřebná pro to, aby ostatní nivní území byla ve větší míře chráněna. Vysoké ochrany zejména obcí v nivě lze dosahovat též hrázováním, které je odsazeno od vodního toku. Potoční či poříční pás je přírodního charakteru a jeho průtočnou kapacitu mohou posilovat prvky, řešené revitalizačními způsoby – paralelní koryta, povodňové průlehy s tůněmi, mokřadními systémy a replikami postranních ramen.

Výchozí situace pro revitalizaci: Starší technická úprava koryta říčky nad obcí. Úprava zbavuje říčku přírodního charakteru, ale před rozléváním povodní dostatečně nechrání ani obec, ani pole v nivě.

Soubor revitalizačních a protipovodňových opatření, rozčleňující nivu na území často zaplavované (přírodní), méně často zaplavované (pole) a chráněné (zástavba obcí):

A – ochranná hráz po obvodu obce na „stoletou“ vodu

B – kapacitní povodňové koryto podél obce

C – povodňový průleh s tůněmi

D – paralelní koryto

E – podélná revitalizace postranního přítoku

F – polosuchý, vícefunkční poldr na postranním přítoku

G – zprůtočňující a revitalizační úprava hlavního koryta

H – postranní ramena (retenční prostory a vodní biotopy)

I,J,K – hloubené retenční prostory v nivě (rybářská laguna, vodní biotop, plocha pro koupání)

L – revitalizace hlavního koryta, podporující rozlivy povodní v nivě.

5.Podpora povodňové retence vytvářením hloubených prostorů v nivách.

Například na německém Mohanu jsou uskutečňována rozsáhlá opatření, jejichž podstatou je vhodně usměrněná těžba písků a štěrků. Vytěženým jámám jsou dávány členité tvary, příznivé z hlediska přírody a krajiny, následně jsou tyto objekty doplňovány výsadbami zeleně. Jámy se za povodní uplatňují jako retenční objemy (následně se vyprazdňují malokapacitními průkopy nebo infiltrací) a v obdobích mimo povodně mohou fungovat jako přírodní území (jezerní biotopy v běžném nadržení, mokřady, tůně) nebo slouží extenzívní rekreaci či sportovnímu rybolovu.

V nivě Mohanu v Bavorsku vznikají vhodně usměrněnou těžbou štěrků a písků rozsáhlé retenční prostory, které běžně slouží ochraně přírody, rybářství nebo rekreaci. Součástí akce Unterbrunn je také obnova velkého meandru Mohanu za účelem zpomalení postupu povodní.

Rozsáhlá několikaletá akce Unterbrunn na Mohanu směřuje k obohacení nivy o hloubené deprese, jejichž retenční objem má přesáhnout 1 milion m3.

A co u nás? Vyhloubení přírodě blízkého paralelního ramene Berounky pod Berounem by bylo velmi nákladné, ale pozvedlo by přírodní hodnotu regulované řeky a do určité míry by zmírnilo zpětné vzdouvání povodňových proudů do města.

Námětem k revitalizačnímu zamyšlení jsou břehy některých ohrázovaných úseků dolní Vltavy a Labe. Dnes je území mezi řekou a odsazenou hrází zpravidla naprosto jalové. Hloubením depresí a paralelních říčních ramen by mohly vzniknout cenné vodní a mokřadní biotopy, a současně by se o něco zvětšila průtočná kapacita a retenční objem povodňového koryta řeky

6. Výstavba vícefunkčních, polosuchých poldrů.

  • Jednoúčelové suché poldry nemají s revitalizacemi nic společného, jedná se vysloveně o hydrotechnická zařízení. Ovšem již z více hledisek jsou dnes suché poldry zpochybňovány. Z hlediska technicko – bezpečnostního je za příznivější pokládáno, pokud „hráz stojí ve vodě“, tedy pokud poldr má jakési částečné stálé nadržení. Proti původním předpokladům bývá plocha suchého poldru příliš vlhká na to, aby se v ní běžně zemědělsky hospodařilo.
  • Tyto problémy mohou řešit víceúčelové, polosuché poldry. Zátopová plocha takového poldru je „věnována přírodě“. Vedle stálého částečného nadržení vody ji vyplňují mokřady, tůně, zatravněné plochy, vlhké háje (vrby snášejí bez problémů přechodné zatopení) a obvodové ochranné porosty jiných vhodných stromů a keřů. Pokud se poldr v tomto pojetí buduje například na zemědělské půdě, představuje jednoznačně přínos i pro přírodu a krajinu a může být pokládán za cenné revitalizační opatření.
  • Z hlediska krajinářského i technicko – bezpečnostního jsou vhodnější nízké poldry, s hrázemi vytaženými ve vzdušních lících do mírných sklonů. Takové poldry v pohledu nepůsobí dojmem přehradních hrází.

Víceúčelový nízký poldr, který může být pokládán za revitalizační objekt, představuje vzásadě plochu věnovanou přírodě. Můžeme v něm nalézt hladinu stálého vodního nadržení, tůně, mokřady, zatravněné plochy a porosty stromů a keřů.

 

Regionální pracoviště Střední Čechy

Vyhledávání

Regionální pracoviště

Regionální pracoviště
Resort životního prostředí další instituce resortu ŽP
Skrýt