Regionální pracoviště Střední Čechy >> Péče o vodní režim krajiny >> Renaturace vodních toků >> Odborná publikace - Samovolné renaturace technicky upravených koryt a jejich využití

Odborná publikace - Samovolné renaturace technicky upravených koryt a jejich využití

Vyšlo ve Vodním hospodářství 4/2012

Do diskuse k ekologicky orientované správě vodních toků:

Samovolné renaturace technicky upravených koryt a jejich využití

Úvodní situace

Vodní toky jsou ve velkém rozsahu poškozeny technickými úpravami koryt a příčnými stavbami, podstatná část nejdrobnějších potoků byla v minulosti proměněna v meliorační hlavní odvodňovací zařízení. Tuto degradaci lze popisovat zmenšením půdorysného rozsahu vodních toků, zmenšením jejich tvarové a hydraulické členitosti, ztrátou přirozených tvarů a rozměrů koryt, poškozením migrační prostupnosti pro živočichy, poškozením pohybu vody mezi koryty a navazujícími nivami a jejich propustným zeminovým prostředím, narušením splaveninového režimu. Vodohospodářskými důsledky jsou nežádoucí změny režimu odtoku vody z krajiny, zejména zrychlování povodňových odtoků a podpora vysušování krajiny. Ekologickými důsledky jsou ztráta biotopů říčního prostředí a omezení bohatosti a rozmanitosti oživení tohoto prostředí. Zhoršily se podmínky pro rybolov a pro rekreační využití říčního prostředí.

Potřeba nezhoršovat dochovaný stav vodních toků a zlepšovat nepříznivý stav toků poškozených vychází z evropské směrnice o rámcích vodní politiky. Národní plány oblastí povodí konstatují nadměrný rozsah poškození vodních toků tím, že zachycují, zatím alespoň v prvním přiblížení, rozsah degradovaných úseků toků, jejichž stav je třeba zlepšit revitalizačními opatřeními. Na tato opatření byly a stále ještě jsou k dispozici jisté, byť omezené finanční zdroje, a to zejména v rozpočtu Operačního programu Životní prostředí.

Zahrnutí návrhů revitalizačních opatření do plánů oblastí povodí představuje proti minulosti velký pokrok. Jednotlivé revitalizace investičního charakteru, které se daří uskutečňovat, mohou řešit místní problémy, jsou zdrojem velmi cenných zkušeností a v celém sektoru správy vodních toků působí jako příznivé precedenty. Ovšem investiční revitalizace jsou velmi nákladné a spojené s obtížemi zejména pozemkového a organizačního charakteru. Proto samy o sobě těžko přinesou významnější posuny stavu celé sítě potoků a řek. A to i v případě, že by správci vodních toků aktivněji překonávali existující obtíže a byli schopni revitalizace provádět v rozsahu, umožňovaném finančními prostředky – což se zatím nedaří.

V této situaci je chybou současného zpracování plánů oblastí povodí nejen to, že nepodporuje propojování revitalizací a protipovodňové ochrany, v moderním evropském pojetí vodního hospodářství zcela samozřejmé. Chybou je již to, že plánování nezná jiné cesty ke zlepšování morfologického stavu vodních toků, než právě investiční revitalizace. Přitom takové cesty existují v podobě souboru přístupů a opatření ekologicky orientované správy vodních toků. Patří k nim cílevědomá minimalizace zásahů a činností, poškozujících říční prostředí, a co nejúčinnější využívání samovolných renaturačních změn technicky upravených koryt potoků a řek. Beztak již mnohé dříve upravené úseky potoků a řek jsou těmito procesy natolik ovlivněny, že by nebylo účelné v nich provádět nějaké náročnější revitalizační stavby.

Dílčí procesy, podílející se na renaturaci

Na degradaci technických úprav koryt vodních toků a jiných vodních děl se podílí řada dílčích procesů, které se mohou různě setkávat. Jsou to zejména:

  • rozpad materiálu opevnění koryt a narušování opevnění působením proudící vody, plavenin a splavenin, mrazu, ….
  • vymílání koryt (je účelné rozlišovat vymílání koryt do hloubky a do stran)
  • zanášení koryt usaditelnými materiály, napadanými částmi stromů atp.
  • zarůstání koryt bylinami a dřevinami
  • změny tvarů koryt a vlastností proudění  působením živočichů, zejména bobrů
  • chátrání jezů a podobných objektů.

Zatrubněné vodní toky, tedy zejména toky, které byly v minulosti změněny v prvky odvodňovacích soustav, může renaturovat materiálový rozpad a borcení trubních systémů, ztráta souvislosti odvodňovacích řad, ucpávání trub usazeninami, chemickými zárůsty a kořeny rostlin.

Primární tvarové změny koryt, dané například zanášením nebo zarůstáním, se projevují změnami charakteru proudění, které mohou působit další vymílání a přeskupování materiálu koryta. Z časového hlediska lze rozlišovat renaturační procesy pozvolné a skokové. Skokové změny se odehrávají nejčastěji za povodní – povodňové renaturace lze uvádět jako zvláštní kategorii.

Rozvinutí dílčích procesů a jejich výsledné působení závisí na podmínkách v konkrétních úsecích koryta, tedy hlavně na průtokovém režimu, na podélném sklonu, na výchozích tvarech a materiálovém složení koryta a na jeho opevnění. Tyto podmínky mimo jiné určují, zda v tom kterém dílčím úseku koryta se budou renaturační změny projevovat spíše úbytky, nebo přírůstky materiálu. V tomto členění pak již lze spatřovat směřování renaturačních procesů k obnově platnosti přirozených hydromorfologických vzorců. Zejména ve sklonitějších úsecích koryt, které technická úprava vzdálila přirozeným poměrům, může být návrat k přirozeným tvarům komplikovaný. Ztráta dynamické stability bývá z užitkového hlediska vnímána nejspíše jako nežádoucí destrukce koryta nadměrným celkovým zahlubováním.

Z hlediska stability a hloubkového vývoje koryta lze rozlišovat úseky se zhruba vyrovnanou bilancí odnosu a ukládání materiálu, úseky, v nichž převažuje zanášení koryta, a úseky převážně vymílané. Poslední případ je rizikový zejména pokud se projevuje sklon k celkovému zahlubování, které přináší nepříznivé změny tvarů a funkcí koryta.

Efekty a omezení renaturačních procesů

Zejména ve volné krajině, mimo zástavbu, jsou z hlediska morfologie vodního toku příznivé hlavně následující efekty:

  • zvětšování půdorysného rozsahu vodního toku (vymílání koryta do stran)
  • zvětšování tvarové a hydraulické členitosti
  • obnova přirozenějších tvarů a rozměrů koryta – v první řadě změlčování
  • mizení umělých migračních překážek (příčných staveb nebo úseků koryt nevhodných tvarů)
  • posílování hydraulické spojitosti mezi korytem a zeminovým prostředím koryta a nivy (destrukcí technického opevnění)
  • aktivace splaveninového režimu (doplňováním zásoby splavenin erozí koryta a mizením umělých překážek v pohybu splavenin).

V zastavěných územích a v jejich blízkosti mohou být tvarové změny koryt a výraznější aktivace splaveninového režimu akceptovány jenom v malé míře. I ve volné krajině však mohou renaturační procesy nepříznivě ovlivňovat zemědělské nebo lesnické využívání okolních ploch. V konkrétních situacích pak je třeba porovnávat závažnost nároků na ochranu těchto ploch s potřebou zlepšování stavu vodního toku.

Podstatné omezení účinnosti renaturačních procesů představuje nadměrné zahloubení technicky upravených koryt a riziko jejich dalšího zahlubování. To hrozí hlavně ve sklonitějších úsecích, kterým byla dřívější technickou úpravou nastavena nepřirozeně velká hloubka a průtočná kapacita. Přestane-li v těchto úsecích působit opevnění koryta, může docházet k souvislému vymílání dna a toto vymílání nemusí být vyvažováno procesy zanášení a zarůstání. Sklon k zahlubování souvisí též s vlastnostmi zeminového a horninového prostředí, v němž se koryto nachází. Technicky upravená koryt jsou k nadměrnému vymílání do hloubky disponována nepřirozeně velkou průtočnou kapacitou a nepřirozeně zahloubeným tvarem příčného průřezu, který mimo dává vzniknout soustředěnému příčnému proudění.  (Tradiční „meliorační lichoběžníky“ mívají poměr šířky k hloubce, udáváno v rozměrech rovnoplochého obdélníka, kolem 3 : 1, zatímco přirozená koryta potoků a řek v našich podmínkách bývají relativně podstatně širší). Proti nežádoucímu zahlubování je nejčastěji potřeba zaměřovat vodohospodářská opatření, kterými má být renaturace vodního toku usměrňována.

Dalším významným omezujícím faktorem je odolné technické opevnění (tedy opevnění z hlediska původního úpravářského záměru kvalitní). Vyskytují se i kuriózní situace, kdy opevnění odolává, zatímco okolní zeminové prostředí ustupuje vymílání. Pokud se opevnění nerozpadne, lze o úspěšné renaturaci hovořit v případě, kdy je spolehlivě a stabilně překryto usazeninami a porosty, a tedy nadále nepříznivě neovlivňuje tvarovou členitost koryta – což je vývoj pravděpodobný spíše v úsecích s malými podélnými sklony.  

Různé úseky koryt mohou renaturační procesy přibližovat přírodnímu stavu různou měrou a různou rychlostí. Podle dosavadního vývoje koryta je potřeba vždy individuálně zvažovat, zda ten který úsek může být přenechán renaturačnímu vývoji, případně usměrňovanému nějakými dílčími vodohospodářskými opatřeními, nebo zda by v něm spíše měla být provedena revitalizace.

Renaturační procesy ve správě vodních toků

Správa vodních toků dříve koryta potoků a řek ve velkém rozsahu technicky upravovala. Renaturační změny pak vnímala obecně nepříznivě, jako nežádoucí degradaci vodních děl. Čelila těmto změnám a počínala si při tom stejně jako při upravování koryt - nedostatečně výběrově, bez dostatečného rozlišování konkrétních podmínek a skutečných potřeb jednotlivých úseků toků, hlavně bez dostatečného rozlišování podmínek volné krajiny a zastavěných území. V rámci údržby, oprav a investic ničila často i ty renaturační efekty, kterých mohlo být dobře využito.

Přitom renaturační procesy, na rozdíl od ojediněle uskutečňovaných investičních revitalizací, jsou schopny ve skutečně velkém rozsahu, v měřítku celých povodí, zlepšovat morfologicko – ekologický stav vodních tok. Působí soustavně a zadarmo, resp. jenom za cenu nezbytných korekcí. Je zřejmé, že pokud nám nějaká (přirozená) síla umožní alespoň v částečném rozsahu, který nebude zanedbatelně malý, dosáhnout potřebných zlepšení morfologického stavu vodních toků, budou to právě samovolné renaturační procesy.

Ovšem správci vodních toků jsou povinni pečovat o svěřený majetek. Tím jsou i vodní díla, včetně podélných technických úprav koryt a příčných staveb. Tyto objekty by měli správci toků udržovat v řádném stavu, což je obvykle vykládáno tak, že by je měli udržovat v parametrech, odpovídajících podmínkám příslušného vodoprávního rozhodnutí. Pokud se již vodní dílo samovolně nerozpadlo natolik, že by je vodoprávní úřad prohlásil za zaniklé (dobrá možnost !), vodoprávně regulérní cestou k eliminaci vodního díla a jeho nepříznivých účinků, třeba právě s využitím renaturačních procesů, je zrušení díla novým vodoprávním rozhodnutím. Možné je vodoprávní zrušení vodního díla s tím, že fyzicky bude ponecháno samovolnému rozpadu. O tento postup mají v současné době správci vodních toků zájem, hlavně v souvislosti s vodními díly, pozůstavšími po Zemědělské vodohospodářské správě. Cesta vodoprávního rušení vodních děl však je administrativně náročná a komplikuje ji účast majitelů navazujících pozemků. I ti z nich, kteří třeba po uplynulá desetiletí nevnímali chátrání technických úprav koryt jako problém, si v tomto okamžiku mohou začít uvědomovat, že by neradi přišli o služby, které jim byly prostřednictvím úprav po dlouhou dobu poskytovány. Může být kladena otázka, zda je oprávněný nárok na další poskytování takových služeb, když se tak děje zadarmo a ke škodě veřejných zájmů. Nicméně majitelé navazujících pozemků se mohou účastnit řízení o rušení vodních děl – a nemusejí být zániku technických úprav koryt nakloněni. Lze  očekávat, že rychlost a efekty vodoprávního rušení vodních děl budou zaostávat za potřebami správy vodních toků.

Tu je nutno konstatovat, že správci vodních toků se nalézají v nesnadné situaci. Mají zákonnou povinnost pečovat o ta vodní díla, která mají ve správě. Tato vodní díla v celém svém velkém rozsahu chátrají. Prostředky, které jsou v dnešní době k dispozici, podle všeho sotva postačují na udržování těch vodních děl, jejichž existenci lze i nadále pokládat za oprávněnou a žádoucí. Udržování celého rozsahu úprav vodních toků je zřejmě zcela mimo reálné možnosti. Přitom další existence významné části vodních děl – zejména podélných technických úprav vodních toků – je vzhledem k dnes uznávaným zájmům (obnova příznivého ekologického stavu toků, aktivace přirozených mechanismů protipovodňové ochrany,….) nežádoucí, což je již zčásti zachyceno i v plánech oblastí povodí v podobě návrhů revitalizačních opatření. Jak naznačeno výše, na regulérní proces vodoprávního rušení nepotřebných a nežádoucích vodních děl (včetně investičních revitalizací, které představují jeden z typů tohoto procesu) se lze vzhledem k administrativní náročnosti a obtížím ze strany vlastníků navazujících nemovitostí spoléhat jen v omezené míře. Udržováním neperspektivních vodních děl (nad rámec opatření, nezbytných k odvracení zřetelných rizik a škod) by byl zbytečně mařen průběh samovolných renaturačních procesů – a to by bylo konání neúčelné, nehospodárné a navíc odporující požadavkům rámcové směrnice a cílům vodohospodářského plánování. Pokud  totiž neperspektivní díla již prodělala jisté renaturační změny, došlo k samovolnému zlepšení morfologicko-ekologického stavu příslušných úseků vodních toků. Údržbou a obnovou těchto vodních děl by byl stav oněch úseků opět zhoršován. Takto by byl porušován požadavek – vycházející z rámcové směrnice o vodní politice – nezhoršovat stav vodních toků.  

Správcům toků je jasné, že údržba vodních děl může být prováděna tak jako tak jenom výběrově. Uskutečňování administrativních požadavků i rozdělování omezených prostředků na údržbu, opravy a investice je záležitostí rozhodování příslušných pracovníků správ vodních toků, dílem také vodoprávních úřadů. Pokud se ovšem zdráháme tyto skutečnosti otevřeněji uznat a v zažité nedůvěře k renaturacím reagujeme na obtížně řešitelnou situaci spíše jen stereotypním opakováním pouček o povinnosti spravovat svěřená vodní díla, oddalujeme systémovější řešení. Takové řešení, jakkoliv se bude vyvíjet postupným procesem, stanoví, která vodní díla potřebujeme a budeme udržovat, a která nepotřebujeme, a tedy zrušíme nebo necháme zaniknout – mimo jiné i s využitím renaturačních procesů. Protikladem takového řešení je nesystémové provádění péče o vodní díla, kdy jakási opatření oprav a údržby jsou realizována tam, kde se někdo něčeho nejhlasitěji domáhal nebo kde někdo protlačil nějakou příležitost k zakázce, a při tom může docházet ke zbytečnému ničení efektů samovolných renaturačních procesů, kterých by naopak mohlo být vhodně využito, a k poškozování morfologicko-ekologického stavu potoků a řek.  

Rozhodování by mělo spíše vycházet z určitých systémově stanovených podmínek, které by mimo jiné přiznávaly samovolným renaturačním procesům příznivé efekty a regulérní pozici v systému správy vodních toků. Takový stav nenastane ze dne na den nějakou osvícenou a všeřešící změnou ve vodohospodářské právní úpravě nebo tím, že by správci vodních toků najednou oficiálně prohlásili, že začínají porušovat svoje povinnosti a přestávají pečovat o určitou část svěřeného majetku. Půjde o proces, v jehož rámci je především potřeba uplatňovat postupy, které umožňují již i dnešní právní podmínky, a optimalizovat výklady těchto podmínek. Nabízejí se například následující možnosti:

  • Přiměřenější využívání absence právní povinnosti obnovovat vodní díla, zničená povodněmi – týká se hlavně nepotřebných úprav koryt ve volné krajině a nepotřebných jezů.
  • Hojnější využívání existujících právních cest k udržení příznivých povodňových změn koryt – jednání o výkupech s majiteli pozemků dle § 45 vodního zákona.
  • Aktivní spolupráce správců vodních toků a vodoprávních úřadů s cílem prohlašovat nepotřebná, renaturaci podléhající vodní díla za zaniklá.
  • Racionalizace výkladu povinnosti udržovat vodní díla v řádném stavu. Od udržování kolaudačních parametrů vodních děl (které mohly být určeny před delší dobou, za podmínek dnes neaktuálních, atp.) by bylo v některých situacích vhodné přecházet    k udržování vodních toků v takovém stavu, jaký je v jednotlivých konkrétních úsecích aktuálně odůvodněně potřebný.
  • V některých situacích nemusejí být renaturační procesy vnímány jako forma zániku vodního díla, nýbrž jako součást jeho inovace. Renaturační procesy například způsobí rozpad ekologicky nevhodného technického opevnění, a to pak bude nahrazeno přírodě bližší stabilizací, třeba nesouvislými figurami kamenných záhozů a pohozů. Nedochází ke změně kapacitních parametrů někdejší úpravy, nejspíše tedy není třeba podstupovat proces administrativního rušení vodního díla. Výsledek je sice z hlediska morfologického stavu koryta kompromisem, nicméně jisté zlepšení přináší.
  • Ochrana výsledků renaturací před ničením zbytečnými a nevhodnými zásahy zesílením důrazu na kriteria účelnosti, potřebnosti a úspornosti při všech opatřeních správy, údržby a oprav vodních děl.
  • Zásada minimalizace rušivých zásahů – včetně údržby a oprav starých technických úprav - v úsecích vodních toků, pro něž plány oblastí povodí stanovují požadavek zlepšení morfologického stavu revitalizací, případně renaturací. Například opravy opevnění dlažbou, betonovými tvarovkami a podobnými prvky v úseku určeném i výhledově k revitalizaci by měly být prováděny jenom v rozsahu nezbytně nutném k odvracení škod na budovách, komunikacích atp.
  • Uvážlivá, neunáhlená podpora obnovy již zanikajících příčných staveb v korytech potoků a řek, případně podpora vydávání nebo obnovy vodních práv, souvisejících s příčnými objekty – v řadě situací může být lepší variantou vymizení migrační, případně též povodňové překážky.  
  • Odborné sledování a hodnocení průběhu renaturačních procesů. Čím více o těchto procesech budeme vědět, tím lépe jich budeme schopni využívat.
  • Renaturační osvěta - informování veřejnosti, zástupců obcí, pracovníků veřejné správy, ale také samotných pracovníků správ vodních toků o významu zlepšování stavu vodních toků a o možnostech využívání samovolných renaturací. Tato osvěta může pomáhat při korigování nepřiměřených požadavků rušivých zásahů do prostředí řek a potoků a vybavuje pracovníky veřejné správy a správy toků, aby byly schopni v různých situacích efektivněji jednat.

V současné době jsou žhavým tématem revitalizace a renaturace hlavních odvodňovacích zařízení (HOZ). Další nakládání s touto částí pozůstalosti rušené ZVHS zatím není zcela jasné. V každém případě by mělo být pamatováno, že podstatná část HOZ vznikla v minulosti zatrubněním nebo úpravou nejdrobnějších vlásečnic vodních toků. V rámci obnovy přirozených ekologických a vodohospodářských funkcí krajiny by tedy logicky měla být na prvním místě sledována možnost uvedení HOZ do podoby přírodě blízkých drobných vodních toků. Pakliže vlásečnicové toky byly v minulosti uvedeny do degradovaného stavu ve státní režii, pak se zdá být logické, že i jejich obnova by nyní měla být věcí státu - jakkoliv by v současné době mohl někdo spatřovat pohodlné okamžité řešení nesnadného problému ve vyvedení HOZ ze správy státních organizací.

Zde uváděná chvála renaturačních procesů samozřejmě nesmí být vykládána ve prospěch nějakých nových technických úprav koryt – „Vždyť se to stejně zase rozpadne“. Samozřejmě platí primární zásady nepoškozovat stávající stav vodních toků a neplýtvat prostředky.

Renaturační procesy ve vodohospodářském plánování

Modernímu pojímání renaturací je potřeba vyjít vstříc optimalizací postupů a kategorií vodohospodářského plánování. (Blíží se druhé období plánů oblastí povodí.) Toto plánování zatím zná jenom revitalizace ve smyslu investičních opatření. Omezenost dosahu investičních revitalizací již byla zmiňována. Je tedy žádoucí přiznat i v plánování odpovídající místo samovolným renaturačním procesům. Úseky nevyhovujících technických úprav koryt, vyžadující zlepšení ekologického stavu, je třeba v procesu plánování rozdělit na ty, které budou vyžadovat radikálnější řešení v podobě revitalizace, a na ty, u nichž postačí využívat a doplňkovými opatřeními podporovat samovolnou renaturaci.

Nadměrně zahloubené úseky vodních toků a úseky s odolným technickým opevněním takto budou spíše označovány jako úseky vhodné k revitalizaci investičního charakteru. Samovolné renaturace se nejlépe uplatní v úsecích, které sice byly v minulosti technicky upraveny, například napřímením trasy, zůstaly však přijatelně mělké nebo alespoň neprojevují tendenci k dalšímu zahlubování a nejsou opevněny nebo jejich opevnění snadno podléhá rozpadu. Potoky a řeky jsou však velmi rozmanité, velmi rozmanité jsou i jejich technické úpravy a pokročilost jejich renaturačního vývoje. Vzhledem k tomu si lze těžko představit, že by se o zařazení do té či oné kategorie rozhodovalo podle nějakého exaktního klíče. V každém jednotlivém úseku bude třeba přihlížet – pokud možno na základě dostatečné provozní zkušenosti a znalosti terénu - ke konkrétním podmínkám a brát v úvahu potřeby a reálné možnosti v rámci povodí. Zařazení do kategorie „úsek vhodný k renaturaci“ také bude jen málokdy znamenat, že by se v daném úseku potoka nebo řeky dál vůbec nic nedělalo a vše se ponechalo jenom samovolnému vývoji. Tyto úseky nebudou podrobovány celkové přestavbě v rámci investiční revitalizační akce, ale mohou v nich být prováděna jednorázově i postupně různá opatření s cílem renaturační procesy iniciovat, podpořit nebo vhodně usměrnit. Může se jednat o vhodně modifikované způsoby údržby nebo o dílčí a doplňková revitalizační opatření.

Určení úseku vodního toku, v minulosti nevhodně technicky upraveného, k revitalizaci investičního charakteru podporují například následující okolnosti:

  • technické opevnění odolává rozpadu (kamenná dlažba, polovegetační tvárnice, jiné typy betonových opevnění)
  • technické opevnění bude i po rozpadu představovat cizorodý prvek, který bude nutné z koryta odstranit
  • koryto je výrazně hlubší, než by odpovídalo přirozeným poměrům, a vzhledem ke sklonu koryta a vlastnostem zeminového prostředí hrozí, že po eliminaci opevnění může následovat další zahlubování
  • koryto je tak sklonité nebo proudné, že nejeví tendenci k překrytí opevnění splaveninami
  • místní podmínky, například silně zjednodušený průběh trasy uprostřed cizích pozemků, které nemohou být dotčeny, významně omezují možnosti využít renaturačního  vývoje koryta (trasu nutno uměle fixovat ve vymezeném pásu)
  • v daném úseku je třeba v krátkém čase dosáhnout významných revitalizačních efektů vzhledem k přednostním zájmům protipovodňové ochrany nebo ochrany přírody – samovolná renaturace by postupovala příliš pomalu a s nedostatečnými efekty.

Určení k renaturaci mohou podporovat některé z těchto okolností:

  • technické opevnění se příhodně rozpadá a proměňuje v přírodě blízký materiál koryta, případně může být snadno odstraněno v rámci běžné údržby nebo oprav
  • trasa koryta je sice napřímená a břehy částečně opevněné (s dlouhodobější perspektivou rozpadu opevnění), dno se však již vyvinulo do přírodě blízkého stavu
  • ke zpřírodnění někdejší technické úpravy koryta přispěl růst dřevin, které by bylo škoda odstraňovat revitalizační stavbou
  • úsek koryta jeví sklon k zanášení, které je schopno stabilně zmenšovat hloubku, případně stabilně překrývat technické opevnění
  • renaturační procesy lze účinně podpořit poměrně nenáročnými vodohospodářskými opatřeními, která nebudou mít charakter investičních revitalizací.

Opatření k podpoře, usměrňování a iniciaci renaturačních procesů

V mnoha úsecích potoků a řek, prodělávajících renaturaci, budou potřebná dílčí vodohospodářská podpůrná a korekční opatření. Tato opatření by měla být úsporná a neměla by poškozovat návrat koryt k přírodě blízkému stavu. Uplatní se například:

  • odstraňování zbytků nebo částí technického opevnění (kamenné dlažby a v některých případech i betonové prvky lze desintegrovat a  vhodně využít v místě)
  • opatření ke změlčení koryta, resp. k jeho ochraně před zahlubováním – například plošné kamenné pohozy ve dně koryta, příčné kamenité pásy ve dně, záhozové figury v patách svahů, kmeny neodvětvené stromy nebo jiné prvky z dřevní hmoty, ukládané do dna koryta,….
  • přírodě blízká opatření omezující boční vymílání koryta – pouze v místech, kde je vývoj koryta do stran z nějakých důvodů nepřijatelný.

Ve vodohospodářsky pokročilejších zemích jsou praktikována různá opatření k aktivní podpoře a iniciaci renaturačních procesů, jako:

  • Rozvlňování proudnice pročišťováním nebo vyžínáním střídavě zleva a zprava.  Uplatňuje se hlavně v soustavách málo sklonitých odvodňovacích kanálů severozápadní Evropy, dříve udržovaných celoplošným odbahňováním nebo vyžínáním.
  • Střídavé vysazování dřevin do břehových čar, podporující rozvlňování proudnice.
  • Pomístní štěrkové záhozy ve dně. Podporují změlčení koryta a obnovu jeho hydraulické členitosti (střídání brodů a tůní).
  • Vytváření figur ze štěrku, kamene a dřeva za účelem změn proudění v korytě. Střídavě zleva a zprava umísťované výhony mohou rozvlňovat proudění. Prvky tohoto charakteru mohou podle umístění v korytě a způsobu provedení podporovat vymílání nebo naopak sedimentaci k posílení tvarové členitosti koryta. Lze jimi například omezit vymílání části břehu, která má být chráněna, nebo naopak navést proudění do místa břehu, kde je vhodné v zájmu větší členitosti podporovat výmol.
  • Iniciační narušení technického opevnění koryta. Takové opatření ale je třeba provádět, dál sledovat a případně korigovat s vědomím, že primárním problémem technicky upraveného koryta je napřímení, zahloubení a nadměrná kapacita. Destrukce opevnění sama o sobě by někdy mohla vést k nežádoucímu zahlubování koryta.
  • Vytváření struktur a objektů z přírodních materiálů, které se primárně uplatní jako stanoviště a úkryty živočichů – skrýše z plochých kamenů, štěrková trdliště, struktury z mrtvého dřeva apod.

Pokud tato opatření mají vyvolat vývoj koryt vodních toků do přiléhajících pozemků, jsou podmíněna souhlasem jejich majitelů. V zemích, kde je podpora renaturací ve správě vodních toků běžně rozšířena, dostává se majitelům pozemků kvalifikované vodohospodářské a environmentální osvěty. Vstřícnost k renaturacím jim pak přináší pocit prospěšného jednání i vědomí, že podporou zadržování vody v krajině mohou i ve vlastním zájmu jistou měrou čelit dopadům sucha. 

Úsporné revitalizace

S revitalizacemi vodních toků se u nás v praxi experimentuje dvacet let. Začínalo se pochybnými pokusy zkrášlovat meliorační kanály bez odstranění jejich technického opevnění, dnes však již známe morfologicky dosti věrohodná řešení koryt a obnovu říčních pásů. Za dnešních podmínek ale stojí za úvahu určitý částečný návrat k jednodušším řešením, která by sice přinášela do jisté míry omezené efekty, byla by však lacinější a snáze projednatelná, než „plnohodnotné“ revitalizace. Takový návrat by jistě neměl znamenat prostou ztrátu kvalitativního standardu a návrat k počátečním omylům. Úsporná řešení by měla být uplatňována v příhodných situacích a měla by dbát základních zásad revitalizací, kterými jsou – ve volné krajině – odstranění přírodě vzdáleného opevnění koryta a přinejmenším částečné změlčení koryta nadměrně zahloubeného. Takto se může nejspíše jednat o kompromisní revitalizace bez větších změn trasování koryta. Tuhé technické opevnění (žlabovky, polovegetační tvárnice, plné tvárnice,….) je odstraněno a nahrazeno přírodě bližší stabilizací (kamenné záhozy, pohozy, skluzy a rozčleňující figury z kameniva, ….), která zároveň koryto částečně změlčuje. Kromě toho v méně sklonitých terénech máme značné délky „meliorovaných“ vodních toků, které jsou opevněny různými betonovými tvarovkami a tvárnicemi, avšak toto opevnění nebylo potřebné kvůli stabilitě koryta, nýbrž jenom proto, aby „vedlo lžíci“ při strojním odstraňování usazenin. Takové opevnění lze odstranit – což má smysl tam, kdy již není bezpečně pohřbeno pod usazeninami a vegetací –  bez náhrady. Ostatně, takovým zásahem se ani nezmění podstatné parametry koryta, tedy by mohl být proveden z hlediska vodoprávního co nejméně komplikovanou cestou.

Blízkost „úsporných revitalizací“ s opatřeními k podpoře renaturací, popisovanými v předcházejících odstavcích, je zřejmá. Za výhody snazšího a levnějšího řešení se zaplatí delším časem, který bude koryto potřebovat, aby se dostalo do přijatelného stavu.

Ing. Tomáš Just

Agentura ochrany přírody a krajiny ČR

Krajské středisko pro Prahu a Střední Čechy

U Šalamounky 41, 158 00 Praha 5

tomas.just@nature.cz

Texty k obrázkům:

Obr. 1 Rozpad opevnění a vymílání koryta patří k základním renaturačním procesům. Příznivou iniciační roli hrají dřeviny, rostoucí v břehových čarách.

Obr. 2 Zanášení splaveninami a zarůstání bylinami může vhodně obnovovat přírodě blízký charakter zejména technicky upravených koryt s mírnými podélnými sklony.

Obr. 3 Stromy rostoucí v břehových čarách podporují rozvlňování proudu v technicky upraveném korytě.

Obr. 4 Kamenná dlažba na sucho vydržela dlouhá desetiletí, ale nakonec se také rozpadá a v korytě po ní zůstávají volné kameny.

Obr. 5 Destrukce typické „meliorační“ úpravy potoka polovegetačními tvárnicemi přináší  obnovu tvarové členitosti koryta. Vzhledem k nadměrnému zahloubení však zde bude nejspíše shledána potřebnou celková revitalizace. Nejlépe vytvoření zcela nového, přírodě blízkého koryta v  ploché nivě a zasypání koryta starého. Rozdíl objemů zemin lze řešit tím, že v ploše nivy budou hloubeny biotopní tůně.

Obr. 6 Velké, nepřirozeně hluboké a nadměrně kapacitní technicky upravené koryto se během let zaneslo a zarostlo bylinami. Obnovuje se kyneta přirozenější velikosti a tvarů, její vlnění se rozvíjí zatím ve stopě dřívější technické úpravy.

Obr. 7 Upravený drobný potok (nebo HOZ – hlavní odvodňovací zařízení ?) zarostla bylinná vegetace a zaplnil splaveninový materiál. Z ekologického hlediska je příznivá obnova potočních a mokřadních biotopů, z vodohospodářského hlediska může být užitečné zpomalení postupu přívalových vod do níže ležící vesnice.

Obr. 8 Samovolný rozpad jezu přináší obnovu migrační prostupnosti říčky.

 

 

Regionální pracoviště Střední Čechy

Vyhledávání

Regionální pracoviště

Regionální pracoviště
Resort životního prostředí další instituce resortu ŽP
Skrýt