Odborné články k metodice revitalizací

Poznámky k navrhování přírodě blízkých revitalizačních koryt vodních toků ve volné krajině

Příspěvek přednesený na konferenci Společnosti krajinných inženýrů v roce 2010

Cíle a omezení revitalizací:

Revitalizace se neprovádějí jenom kvůli tomu, že přírodě blízká koryta se někomu víc líbí než vydlážděné kanály, dávají se na ně dotace nebo proto, že „Tak je to správné a tak to má byť“, jak by řekl nadporučík Mazurek. Každý návrh revitalizačního koryta (JAK) by měl vycházet z úvahy o cílech, kterých má a může být v dané situaci dosaženo (PROČ). Dosažitelné cíle se přitom mohou případ od případu různit, respektive mohou být naplňovány různou měrou. Ujasnění možností a cílů je východiskem k tomu, aby návrh byl formulován racionálně a posléze i náklady spojené s jeho uskutečněním byly odůvodněné dosaženými efekty. Někdy povede analýza dosažitelných cílů k rozhodnutí, že určitý úsek vodního toku by nebylo efektivní podrobovat revitalizaci investičního charakteru, že bude například vhodnější ponechat jej samovolné renaturaci nebo jeho renaturaci podporovat jenom dílčími opatřeními.

Revitalizace ve volné krajině obvykle sledují tyto dílčí cíle:

  1. Zvětšení prostorového rozsahu vodního toku, který byl dříve omezen technickou úpravou. Může jít o rozšíření, resp. rozvolnění koryta, obnovení širšího meandrového pásu, obnovení šířky říčního perimetru s přirozeným průtokovým (záplavovým) režimem.
  2. Obnovení přírodě blízké tvarové členitosti koryta. Zatímco technické úpravy koryta zbavovaly tvarové členitosti, cílem revitalizací je její obnova. Členitost koryta se dá popisovat v řadě dílčích parametrů, jako jsou členitost trasy, příčných průřezů, podélného profilu, tvarů a povrchů dna a břehů,….., až po členitost doprovodných porostů.
  3. Obnovení hydraulické členitosti vodního toku, tedy členitosti hloubek vody a rychlostí proudění – což bezprostředně souvisí s tvarovou členitostí.
  4. Zvětšení množství vody, běžně přítomného v korytě. Zatímco pro většinu technicky upravených úseků vodních toků je charakteristická prostorově redukovaná kyneta pro běžné průtoky s nízkým sloupcem vody, revitalizace by měly zvětšovat množství vody, které je za běžných průtoků přítomno v běžném metru koryta. Logickým řešením revitalizace v tomto aspektu je vytvoření širší kynety a její rozčlenění prohlubněmi – tůněmi.
  5. Obnovení migrační prostupnosti vodního toku pro vodní živočichy. U nejmenších drobných vodních toků je třeba zoologickým, resp. ichtyologickým posouzením prověřovat, zda v daném případě má smysl o prostupnost usilovat. Není cílem revitalizací dostávat do vodních toků takové oživení, které by se v nich za přirozených poměrů nevyskytovalo, některé případy, například v kaskádách neprostupných rybníků, jsou v reálném časovém horizontu beznadějné. Jinak je ovšem migrační zprostupnění jednou ze základních náležitostí revitalizace. První v řadě opatření pak stojí obnovení přirozené migrační prostupnosti, která nemůže být ekvivalentně nahrazena sebelepším rybím přechodem. Tedy odstranění migrační překážky. Na druhém místě by mělo být nahrazení objektu, vytvářejícího překážku, objektem prostupným – třeba nahrazení jezu drsnou dnovou rampou. Až na třetím místě, když to jinak nejde, by mělo přicházet na řadu doplnění migrační překážky rybím přechodem (jako řešení nákladné a ne vždy zcela spolehlivé).
  6. Zpomalení odtoku, zejména zpomalení průběhu velkých vod. Tohoto efektu je dosahováno tím, že velké, přímé, hydraulicky hladké, tedy vysoko kapacitní koryto je nahrazeno korytem malým, drsným, o malé kapacitě. Takové koryto jednak pomaleji provádí a koncentruje povodňovou vlnu, jednak ji nutí k rozlévání do nivy, tedy vyvolává efekt transformace povodňové vlny.
  7. Omezení drenážního účinku koryta. Nepřirozeně zahloubené technicky upravené koryto, které nadměrně odvodňuje okolní plochy, je nahrazeno korytem přirozeně mělkým. Takto se jednak zpomaluje odtok vody z povodí, jednak podporuje vlhký nebo mokřadní charakter okolních ploch, z ekologického hlediska vítaný.
  8. Posílení přirozené stability koryta. V mělké, ploché kynetě o malé průtočné kapacitě se podélné ani příčné proudění za větších průtoků nesoustřeďuje do takových rychlostí, jako je tomu v korytech, typicky produkovaných technickými úpravami. Technicky upravená koryta se zpravidla neobejdou bez technických forem opevnění, zatímco přirozeným korytům většinou k dynamické stabilitě postačuje právě jejich přirozeně malá kapacita a velká členitost.
  9. Co nejpokročilejší obnovení morfologické přírodní autenticity koryta. Obnovení rozměrů a tvarů koryta, odpovídajících příslušnému přirozenému morfologickému typu, významně zvětšuje pravděpodobnost, že revitalizované koryto bude funkční hydraulicky i ekologicky.
  10. Co nejpokročilejší obnovení ekologické přírodní autenticity koryta. Pakliže předcházející aspekty budeme pokládat za základnové, pak tento je nadstavbový. Při revitalizaci (bez biomanipulací) se očekává, že obnovení přirozených ekologických funkcí koryta se dostaví jako důsledek vhodného pojednání tvarů a rozměrů koryta, v některých případech též vhodných zásahů do průtokového či splaveninového režimu.

Hydraulickou funkčnost lze zjednodušeně charakterizovat pomalým odváděním vody za všech průtoků, dynamicky stabilním chováním za průtoků velkých (koryto se může přetvářet, ale toto přetváření je nedeklasuje z funkčního hlediska; dochází k vývoji koryta do stran, ne však k jeho celkovému zahlubování) a dostatečnou vyplněností vodou za průtoků běžných a malých. Hlavním znakem ekologické funkčnosti pak je osídlení dostatečně bohatou, členitou a stabilní biotou, která je co nejbližší oživení vodního toku v přirozeném stavu.

Promítnutí těchto cílů do podmínek každé jednotlivé lokality pak vede ke stanovení postupů, vedoucích k jejich dosažení. Jak už bylo uvedeno, v různých podmínkách se liší možnosti dosahování jednotlivých dílčích cílů a mohou se lišit vhodné metody řešení.

Podmínky jednotlivých lokalit zahrnují mimo jiné omezení, která je třeba brát v úvahu. Revitalizace nejvíc ovlivňují následující omezení:

  • Dostupnost pozemků pro umístění revitalizační stavby.
  • Dostupnost prostoru pro povodňové rozlivy a pro další samovolný vývoj koryta.
  • Omezené možnosti zvlhčování a zamokřování navazujících pozemků s ohledem na jejich jiné využívání.
  • Nutnost zachovávat některá odvodňovací zařízení a některá jiná vodohospodářská díla.
  • „Ke dni kolaudace“ nefunguje naplno přirozená stabilizace koryta. Chybějící účinky přirozené dnové dlažby, drnu v březích, břehových dřevinných porostů apod. je třeba nahrazovat umělými stabilizačními prvky (nejméně vhodné), kompromisními tvary koryt – například příčným průřezem koryta ve tvaru mísy, zatímco přirozené koryto by spíše mělo průřez ve tvaru plochého pekáče (velmi vhodné, ale náročné na představivost navrhovatele, um bagristy apod.). Také lze tyto účinky oželet a doufat, že do zapojení přirozených stabilizačních činitelů revitalizační stavbu nepostihne devastující průtoková situace (někdy riskantní).
  • Průtokový a splaveninový režim, daný režimem srážek a vlastnostmi výše ležícího povodí, není přirozený.

Z těchto omezení, v naší kulturní krajině velmi silně působících, plynou okolnosti, které by měly být při navrhování revitalizací brány v úvahu:

  1. Těžko lze postavit tvarově zcela autentickou repliku přírodního koryta, která bude plně funkční „ke dni kolaudace“.
  2. Revitalizační řešení budou sotva kdy plně přírodně autentická, vždy budou částečně pragmatická.
  3. Směrodatné je dosažení hlavních věcných efektů revitalizace. Vysoká míra přírodní autentičnosti je předností každého revitalizačního řešení, přesto však lze těchto efektů dosahovat do jisté míry též pragmatickými řešeními (například tvarová členitost dna koryta vytvořená kamenným záhozem v místě, kde by se ve zcela přirozeném toku srovnatelná kamenitá struktura nevyskytla).
  4. Kriterium morfologické přírodní autentičnosti je důležité a má velký kontrolní význam, jeho použitelnost je však více či méně omezená.

Mezi existujícími omezeními lze uvést ještě jedno, které se týká nedorozumění mezi lidmi, zabývajícími se revitalizacemi. Přírodovědci s oblibou hovoří o tzv. environmentálních cílech revitalizací, avšak pokud se dostanou k jejich formulování, vyslovují je v podobě, která pro technickou praxi nebývá uchopitelná. Velmi zjednodušeně naznačeno: Můžeme říct, že v daném technicky upraveném vodním toku se vyskytují dva jedinci organismu XY na běžný metr, zatímco přirozenému toku dané velikosti by odpovídalo padesát jedinců na metr. Takové zadání ovšem inženýr neumí uchopit. Bude rozumět tomu, když někdo řekne, že pro dosažení padesáti jedinců XY na metr je potřebné, aby koryto bylo nějak veliké, nějak zakřivené, nějak hydraulicky členěné, mělo nějaký substrát dna. Zde bohužel nebývá druhá strana tak výřečná, jak by bylo potřeba. Ze strany technika by ovšem nebylo příkladem konstruktivního jednání, kdyby pouze konstatoval, že tak zvané environmentální cíle jsou neuchopitelně formulovaná přání, a odešel. Toho ani nemá technik zapotřebí. Jednak od revitalizací očekáváme řadu i čistě vodohospodářských cílů, jak byly popsány výše, a ty dokážeme uchopit – bez ohledu na to, že těm zase někteří přírodovědci nerozumí, a tak ani nedovedou ocenit jejich význam. Jednak můžeme environmentálním cílům vyjít vstříc předpokladem „nejlepšího možného“: Čím prostorově rozsáhlejší bude přírodě blízký vodní prvek v krajině, čím bude tvarově členitější a čím větší v něm bude panovat členitost hloubek vody a rychlostí jejího proudění, tím více se udělá „pro přírodu“. Nemusí to platit vždy striktně ve všech aspektech, ale převážně platný tento předpoklad je.

Kroky návrhu revitalizačního koryta:

Nutno připomenout, že se jedná o návrh přírodě blízkého koryta ve volné krajině. Předpokládá se, že součástí revitalizace je obnova dostatečně širokého potočního, resp. říčního pásu, který zajištuje prostor jak pro povodňové rozlivy, tak pro samovolný vývoj koryta. Bude tedy snaha dát vlastnímu korytu jenom takovou kapacitu, jaká odpovídá přirozeným poměrům. Koryto se navrhuje s jednoduchým průřezem. Staré, technicky řešené koryto neurčuje tvarování koryta nového a je podle potřeby nejspíše rušeno. Provedení nového koryta ovlivňuje hlavně v místech křížení a dotyků, kde je pak nutné nové koryto odpovídajícím způsobem stabilizovat.

Návrh revitalizačního koryta pak může probíhat v následujících krocích:

1. Rozvaha o morfologickém typu vodního toku a předběžný orientační návrh trasy.

V našich podmínkách je nejčastější meandrující typ toku, který odpovídá podélným sklonům údolnice orientačně do 2 %. Směrem k větším sklonům přechází v koryta mírněji vlnitá až přímá. U meandrujících koryt se orientačně uplatňují geometrické vztahy, uváděné dále, a těchto vztahů lze od počátku postupu používat ke kontrole, zda se návrh podstatně neodchyluje od přírodních předloh koryt.

Prvotní návrh trasy může doznat v dalším postupu významných změn, měl by však posloužit hlavně pro prvotní nástřel délky koryta a jeho podélného sklonu, kteréžto parametry jsou potřebné pro další postup. Prvotní návrh trasy může vedle obecných geometrických vztahů vycházet ze znalosti poměrů před technickou úpravou (například s využitím předválečného leteckého snímkování), z dochovaných stop v terénu nebo může opisovat ze srovnatelných úseků vodních toků v dané oblasti, které neprodělaly technické úpravy (úseky podobně vodné, podobného podélného sklonu, ve stejných zeminách a horninách).

2. Stanovení návrhové kapacity koryta.

Vychází z morfologického typu toku a z hydrologických údajů pro daný úsek. Spolehlivost reálných hydrologických podkladů naznačuje, že zde popisované výpočtové postupy mají charakter spíše orientační. Spíše než snahy o exaktní hry s čísly – která jsou primárně velmi nepřesná – je na místě rozumná rozvaha o návrhu na straně bezpečnosti. Navržení příliš velké kapacity koryta je nejčastější chybou revitalizací a může mít vážné následky. Nadměrně kapacitní (a zpravidla pak nadměrně hluboké) koryto podporuje vznik větších rychlostí proudění a buď musí být uměle stabilizováno, nebo je ohroženo vymíláním, tedy především nežádoucím vymíláním do hloubky. Příliš zahloubené koryto navíc neumožňuje žádoucí rozvinutí tvarové členitosti včetně ekologicky velmi významných příbřežních mělčin a zbytečně odvodňuje přiléhající nivní plochy.

I mezi školenými vodohospodáři je hluboce zakořeněna představa, že každé koryto má být dost velké, aby provedlo nějaký dostatečně velký průtok. Lidově řečeno čím víc se do koryta vejde, tím lépe, a když je koryto malé, „tak se do něj voda nevejde, a to je špatně“. Tato filosofie byla vlastní technickým úpravám toků. Nyní je třeba stále opakovat, že v případě revitalizací tento přístup neplatí. Tedy v případě revitalizací ve volné krajině, kdy je prostor pro obnovu přírodě blízkých koryt s přírodě blízkým průtokovým režimem. V těchto situacích se revitalizační koryto zásadně navrhuje tak, aby dobře průtokově a ekologicky fungovalo za běžných a za malých průtoků a aby podporovalo rozlévání velkých průtoků do okolních území. Většinou by se tedy nemělo hlídat, zda má koryto dostatečnou kapacitu, ale naopak, zda není navržena příliš velká kapacita. (V případě, že do hry vstupují například zástavba, pozemky, které z nějakých důvodů nemají být neomezeně zaplavovány, inženýrské objekty apod., situace se samozřejmě mění a na tyto skutečnosti nutno přiměřeně reagovat.)

V našich podmínkách bývá pro přírodě blízká revitalizační koryta doporučována návrhová kapacita, odpovídající tzv. korytotvorným průtokům, v rozmezí Q30d až Q1. Zkušenosti ze staveb posledních let ale ukazují, že kapacita na úrovni Q1 (tedy alespoň toho, co bývá jako Q1 udáváno v hydrologických podkladech)je často příliš velká. Konečně, Q1 již je povodeň.

Lze tedy doporučit, aby pro meandrující a vlnitá koryta v našich poměrech byla používána návrhová kapacita na úrovni Q30d, případně ještě menší. Opět zde platí zásada bezpečnosti: Příliš malé koryto voda snadno sama upraví, zatímco příliš velké – zejména příliš hluboké - koryto má spíš tendenci k dalšímu nežádoucími zahlubování, než k samovolnému změlčení.

Další zásada bezpečnosti pak říká, že když už má mít koryto nějakou větší kapacitu, pak je lepší, když této kapacity je dosaženo spíše šířkou, než hloubkou. Tohoto doporučení lze dbát při navrhování méně vlnitých až přímých koryt ve větších podélných sklonech. Například pro přímá koryta podhorských poloh, která by teoreticky mohla směřovat i k divočení, bývá doporučována návrhová kapacita v rozmezí Q1 až Q2. Zde se ovšem nikdy nesmí zapomenout, že tato koryta mají přirozeně podstatně větší poměr šířky k hloubce než koryta meandrující, tedy pokud by měl být realizován takto vysoký nárok na kapacitu, tak jednoznačně do šířky.

3. Návrh příčného průřezu koryta

Při známé návrhové kapacitě a (zatím předběžně stanoveném) podélném podélném sklonu koryta lze obvyklými hydraulickými metodami spět k návrhu velikosti průtočného průřezu. K tomu je třeba také navrhnout správný tvar příčného průřezu koryta.

Jak ještě bude popsáno dále, detailní tvarování příčného průřezu – zda bude ke dni kolaudace vymodelován jako plochá mísa nebo jako plochý pekáč – není hlavním problémem. Zásadní je celková geometrie koryta, tedy poměr šířky k hloubce. Přírodní předlohy určují revitalizacím ploché tvary koryt. Z hydrauliky plyne, že plochá koryta jsou sama o sobě podstatně stabilnější než koryta hluboce zaříznutá. Z geometrie je zřejmé, že plochá koryta vytvářejí podstatně lepší podmínky pro rozvoj ekologicky významné tvarové členitosti dna a příbřežních partií a nepodporují zbytečné odvodňování nivních území. Plochá a mělká koryta si v podstatně větší míře zachovávají ekologickou funkčnost i za malých průtoků – i v extrémních situacích přísušků, kdy by došlo k přerušení spojitosti proudění, bude takové koryto ještě delší dobu působit alespoň jako zamokřený pás, a tak umožní přežívání většiny složek bioty vodního toku.

Pro drobné toky v našich podmínkách lze doporučovat základní geometrii příčného průřezu s poměrem šířky k hloubce 4 : 1 až 6 : 1. Potom čím větší tok, tím by mělo být koryto relativně širší, až po velmi orientační poměr 100 : 1 u větších řek.

Opět hledisko strany bezpečnosti: Pokud je koryto navrženo nadměrně široké, zpravidla se při revitalizaci nic zlého nestane. Některé části koryta se následně samovolně zazemní – pravděpodobně v členitých tvarech, které dobře odpovídají přirozeným poměrům.

V přírodě jsou obvyklé pekáčovité průřezy koryt se strmými, někdy až převislými břehy, a tyto tvary mají i svůj ekologický význam. Ke dni kolaudace bychom se ovšem ze stabilitních důvodů nejspíše rozpakovali modelovat koryto tímto způsobem. Zvolíme tedy plochý průřez, jemuž mírněji sklonité břehy dodají charakter spíše mísovitý – ovšem s tím, že obdélník schematizující tento tvar bude mít správný poměr šířky k hloubce.

4. Podrobný návrh trasy koryta

Předcházející kroky vedou ke stanovení střední šířky koryta. Z té pak lze na základě vztahů, odvozených říční morfologií, navrhnout základní charakteristiky trasy. Vztahy jsou orientační a koryta relativně plochá a mělká, takže není až tak podstatné, zda se bude vycházet ze šířky koryta mezi horními břehovými hranami nebo v hladině. (Pokud by někdo měl zájem pracovat s nepřesnými vstupními čísly přesněji, musí hledat příslušné vztahy v originálních zdrojích a detailně studovat jejich podmínky.)

Pro meandrující koryta v našich podmínkách lze používat tyto vztahy:

  1. poloměr meandrových oblouků – 2 až 3 násobek šířky koryta
  2. vzdálenost mezi vrcholem oblouku a následujícícm brodem – 5 až 7 násobek šířky koryta
  3. šířka meandrového pásu – 10 až 14 násobek šířky koryta.

V mezích těchto hodnot lze meandrující koryto navrhnout jako sled zhruba půlkruhových oblouků bez mezipřímých. Stejně jako příroda přeje nepravidelnosti, ani návrh trasy nemusí být geometricky zcela pravidelný, degenerovaný oblouk může nahradit mezipřímou apod. U drobných vodních toků nemá smysl uvažovat o detailním geometrickém vytyčování, jaké bylo obvyklé u technických úprav vodních toků. Koryto je tímto postupem záměrně navrhováno tak, aby se následně samovolně dotvarovalo, takže jeho stav ke dni kolaudace tak jako tak není pokládán za konečný.

Obecně nebývá velké neštěstí zvlnit koryto víc než by odpovídalo morfologickému typu. Další vývoj koryta takové zvlnění většinou snadno zkoriguje. Rizikové je naopak nedostatečné zvlnění, které podporuje větší rychlostí proudění a může vést k nežádoucímu vymílání koryta zejména do hloubky. K tomuto lze přihlížet při návrzích různých přechodných forem vlnění koryta, které zcela nezapadají do modelu meandrujícího toku.

Trasu koryt přímých nebo mírně zvlněných nepopisuje geometrie oblouků. Její průběh určuje údolnice, do níž je žádoucí takové koryto umístit.

Když je podrobný průběh trasy koryta navržen, a tedy je upřesněna i délka koryta a jeho podélný sklon, je možné dosavadní návrhový postup upřesnit zopakováním – ale vzhledem k celkově orientačnímu charakteru návrhu není hodnota takové hry s čísly průkazná.

5. Detailní tvarování koryta

Dosud bylo několikrát řečeno, že koryto se bude po dokončení výstavby dál samovolně dotvářet a tento vývoj může korigovat zejména trasu a šířky koryta. To ale neznamená, že by nezáleželo na tom, jak bude koryto ke dni kolaudace detailně utvářeno. Jeho počáteční tvary sice mohou být následným vývojem setřeny, patří však k dispozicím, které rozhodují o tom, zda další vývoj bude probíhat žádoucím směrem, tedy hlavně zda nedojde k zahlubování koryta.

Základem podrobného tvarování meandrujícího koryta je střídání tůní a brodů. Přírodní koryta nejsou otrocky pravidelná, nicméně jistá převažující pravidelnost je v tom, že tůně vznikají nejvíce v obloucích při strmém nárazovém břehu a brody ponejvíce v přechodových místech mezi jednotlivými oblouky. Toto rozložení je vhodné respektovat i při provádění revitalizačních meandrujících a vlnitých koryt:

  1. tůň vyhloubená nebo vytlačená lžící bagru při nárazovém břehu v oblouku tlumí v tomto nejméně stabilním místě koryta nežádoucí tendenci k dalšímu zahlubování; pokud v tomto místě, ves strmém nárazovém břehu, dochází k dalšímu vymílání do strany, je to součástí žádoucího vývoje koryta;
  2. sled brodových pásů z kamenného záhozu, vložených do dna koryta v přechodech mezi oblouky, brání celkovému zahlubování koryta (bez ohledu na další vývoj tůní v konkávách).

Sled tůní a brodů je rovněž základem žádoucí hydraulické členitosti koryta – pasáže hlubší a klidnější se střídají s pasážemi mělkými a proudnými.

Vodohospodáři mají často tendenci vkládat stabilizační kamenivo do míst, která jsou v korytě nejvíce vymílána, tedy do nárazových břehů v obloucích. U koryt, která se mají dále samovolně vyvíjet, je takový postup chybný – kamenivo v nárazovém břehu pasivuje žádoucí vývoj koryta do stran, a přitom není dostatečnou ochranou před nežádoucím zahlubováním.

Příčné objekty v revitalizačních korytech:

Tuhé přehrážky, stupně a prahy do revitalizačních koryt nepatří. To se týká jako objektů betonových nebo zděných, tak budovaných z dřevěné kulatiny.

Podstatné důvody pro toto velmi kategoricky postavené tvrzení:

  • Soustředění spádu do těchto objektů připravuje vodní tok o velmi cenný přirozený průběh podélného profilu. Vyjádřeno ve vztahu k energii vodního toku: Je škoda spotřebovat v několika spádových objektech energii, kterou má tok k dispozici pro to, aby v celé trase úseku udržoval žádoucí hydraulickou členitost. Tento aspekt vodohospodáři často zcela opomíjejí, přestože je zcela zásadní.
  • Objekty tohoto druhu vytvářejí v korytech nežádoucí překážky v migraci živočichů.
  • Tyto objekty mohou do jisté míry působit také jako překážky v pohybu splavenin. To je sice často deklarovaným cílem správy toků, mnohdy však velmi neuváženým. Umělá utlumení pohybu splavenin se zpravidla nepříznivě projevují nadměrnou vymílací činností toku v dalších úsecích.
  • Příčné spádové objekty se označují jako stabilizační, často ale naopak iniciují nestabilitu koryta – což může platit třeba o prahu vysokém pouhý decimetr. Přepad vody v kombinaci s nedostatečným zajištěním dna pod objektem může nastartovat zahlubování koryta.
  • Objekty tohoto druhu mají často sklon k technické disfunkci. Voda je často obtéká nebo podtéká. Někdy je problematická sama stabilita objektu, což souvisí s problémem umístění tuhé konstrukce do relativně tvárného prostředí zemin, vytvářejících koryto a břehy vodního toku. Samozřejmě je možné stavět objekty technicky spolehlivé, ale mnohdy pak jsou takové objekty nepřiměřeně pracné a nákladné.

Při revitalizacích je samozřejmě také potřeba řešit velké podélné sklony, resp. spády, ať již při výstavbě koryt ve sklonitých údolích nebo při napojování revitalizačního koryta na koryto staré, které je v důsledku technické úpravy nadměrně zahloubené. Pak je třeba preferovat konstrukce, které jsou pokud možno přírodě blízké a tvárné. Nabízejí se například tyto možnosti:

  1. příčný pas z kamenného záhozu ve dně koryta
  2. skluz rovnaný z velkých kamenů
  3. rampa tvořená sledem nebo mřížovinou z pasů, rovnaných z velkých kamenů, dosypaná drobnějším záhozem.

Zvláštní aspekty návrhů revitalizačních koryt:

Stabilita koryta

Pokud jde o přírodě blízké koryto ve volné krajině, kde je k dispozici prostor pro další vývoj koryta, nenavrhuje se koryto stabilizované do neměnných tvarů. Naopak cílem revitalizace je vytvořit podmínky pro další samovolný vývoj koryta. Jako příznivý pak je vnímán vývoj koryta do stran, který posiluje tvarovou členitost a koriguje případná pochybení, k nimž došlo při návrhu meandrace nebo vlnění koryta. Nežádoucí je, aby došlo k celkovému zahlubování koryta. To by mohlo nabýt i vysloveně havarijního vývoje.

Je vhodné rozlišovat mezi vymíláním koryta do stran, a do hloubky. Tyto dva procesy si do jisté míry konkurují – pokud se energie vodního toku může realizovat posouváním břehů, v menší míře je ohrožena stabilita dna. Pakliže dotvarování břehů připouštíme a naopak se obáváme zahlubování dna, je nasnadě, jak je třeba směřovat stabilizační opatření.

Z těchto úvah plyne zásadní doporučení pro aplikaci stabilizačních pohozů, záhozů nebo rovnaných figur z kameniva – v revitalizačním korytě, které má být přírodě blízké a má se dál vyvíjet, je jejich místo především ve dně, nikoliv v březích. To vyhovuje i z hlediska tvarové členitosti koryta, neboť kamenivo ve dně se uplatní jako drsný omočený povrch. („Jeden kámen ve dně vydá za deset kamenů v břehu“.)

Neomezování či dokonce podpora vymílání břehů (například nastavováním nárazových břehů konstruovaného koryta ve sklonech na mezi stability) může být přínosem z hlediska splaveninového režimu vodního toku. I když dosavadní praxe správy toků se stále někde snaží zamezovat pohybu splavenin a těžit je z koryt, skutečným problémem významné část úseků potoků a řek, které sice mohou mít přebytek zemitých splavenin, pocházejících z plošné eroze, je nedostatek štěrkového a hrubšího materiálu. Tento problém má rozměr jak vodohospodářský, související se stabilitou koryta, tak ekologický. Nedostatek štěrkových substrátů ve dnech vodních toků má nepříznivé dopady na jejich oživení – projevuje se například ztrátou rybích trdlišť.

Důležitost správného nastavení úrovně hladiny ve vztahu k zamokření navazujícího nivního území

To, jak se povede samotné koryto, je jedním aspektem úspěšnosti revitalizačního díla. Druhým, neméně důležitým, je stav navazujících nivních ploch. Pokud je hladina v korytě po většinu dnů v roce výrazněji zahloubena a navazující plochy jsou tím pádem odvodňovány, výsledkem revitalizace mohou být rozpaky budící doprovodné pásy, které jsou příliš suché na to, aby se v nich vyvíjely mokřady, a příliš zásobené živinami na to, aby nepodléhaly ruderalizaci.

Mokřady jsou formací, která má proti jiným typům společenstev mimořádnou schopnost obnovy a současně minimální nároky na další údržbu. Při dostatečném zamokření se může ekologicky funkční mokřad vyvinout za jedinou sezónu i na bývalém poli. Těchto vlastností je účelné co nejvíce využívat i při revitalizacích. Přírodě blízká revitalizační koryta je třeba navrhovat tak, aby v plochách, kde je to žádoucí, co nejvíce podporovala mokřadní vývoj. Přitom často rozhodují decimetrové rozdíly v nastavení běžných poloh hladiny vody, zda se v okolí bude vyvíjet mokřad, nebo relativně suchý ruderál.

Toto je další podstatný argument pro to, aby revitalizační koryta byla mělká.

Řešení odvodňovacích zařízení

Technické úpravy koryt byly do značné míry prováděny k podpoře zemědělské využitelnosti ploch. Do hlubokých upravených koryt jsou vyústěny odvodňovací soustavy. Snahy o revitalizaci území a vodních toků jsou vůči technickému odvodňování převážně protichůdné, a to jak v užším zájmu zlepšení stavu koryt, tak s ohledem na obecnější zájem zadržování vody v krajině. (Do zadržování vody v nádržích a rybnících jsme ochotni investovat značné prostředky, přestože se jedná o nejméně efektivní způsob zadržování vody v krajině. Zároveň vesměs bez pocitu nenáležitosti přihlížíme tomu, jak nejefektivnější zadržování vody – ve vodonosných vrstvách zemin – je poškozováno působením technického odvodnění.)

Při revitalizaci je potřeba ve vztahu k odvodnění nejdříve učinit rozvahu, které jeho části musejí být respektovány a udrženy ve funkci, a které nikoliv. V žádném případě totiž cílem revitalizací není pečovat o funkčnost odvodňovacích zařízení nad rámec toho, jak o ně pečují sami jejich majitelé. Odvodňovací detaily v dnešní době náležejí k půdě. Revitalizační stavba by se tedy měla zabývat jejich funkčností tehdy, když o to majitelé stojí. Pokud majitelé neprojevují zájem, není cílem revitalizační stavby nějaká odvodňovací zařízení zachraňovat. Odvodňovací hlavníky pak převážně náležejí státu a jsou spravovány Zemědělskou vodohospodářskou správou. Tu je třeba řešit, nakolik je nutné zachovávat jejich odvodňovací funkce a naopak nakolik je možné je zahrnout do perimetru revitalizace – přičemž tyto dva směry nejsou nutně neslučitelné.

Vyústění drenážních zařízení do dříve technicky upravených, nyní revitalizovaných koryt, lze pak řešit nejspíše následujícími způsoby:

  • Funkcí odvodnění se nezabývat a jeho prvky přerušit, protože je neúčinné nebo nepotřebné. Dolní části hlavníků se odtlakují nejspíše otevřením do terénu
  • Zachovávaná odvodňovací zařízení otevřít v okraji nivy, pod zlomem bočního svahu, a to volně do terénu s následkem žádoucího přimokření nivy, do nivní tůně nebo do mělkého otevřeného koryta přírodě blízkého rázu.
  • Vyvést drenáže do dostatečně hlubokých tůní v nivě nebo v korytě revitalizovaného toku. Zatopení výústí nemusí být na závadu, přinejmenším omezuje zanášení oxidovaným železem.
  • V místech ústění drenáží do rušeného technicky upraveného koryta vytvořit v jeho stopě postranní tůně.
  • Respektovat místa vyústění drenáží do dřívějšího koryta, včlenit je do nového koryta a situovat do nich, při zachování potřebné hloubky dna, „výústní tůně“.
  • Při částečné revitalizaci, kdy se zachovává stopa regulovaného koryta, provádět změlčování apod. revitalizační úpravy vždy nad výústními místy.
  • V úsecích, kde nezbývá jiné řešení, položit souběžně s revitalizovaným korytem sběrné potrubí, zachycující drenáže. Může být vloženo do rušeného upraveného koryta. Aby tento sběrač nedrénoval revitalizovanou nivu a nezanášel se, použije se plnostěnných trub. V nezbytné míře se na tomto potrubí zřídí šachty. Jakmile je to výškově možné, sběrač se vyústí do koryta. To je zvláště důležité u malých vlásečnic, kde je důležité, aby potrubí neochuzovalo revitalizační koryto o vodu. Toto řešení však je poměrně nákladné a do jisté míry omezuje revitalizační efekty stavby. Proto by se jeho použití mělo omezovat jenom na nejnutnější případy.

Kompromis pro ploché, zemědělsky využívané terény – složený tvar koryta

V plochém zemědělsky využívaném území je někdy těžko schůdná plnohodnotná revitalizace s malým, mělkým korytem vodního toku. Pro majitele okolních pozemků nemusí být přijatelné jejich zamokření. Pak se může uplatnit snáze projednatelné kompromisní řešení, Totiž vytvoření koryta složeného průřezu, u něhož velké vnější povodňové koryto je pojato jako velmi široký, plochý průleh. Výškový rozdíl mezi okolním terénem a dnem průlehu zajišťuje ochranu okolních pozemků před nadměrným zamokřováním. Ve dně takového průlehu může být provedena přírodě blízká kyneta pro běžné průtoky.

Toto řešení je ovšem vzhledem k větším kubaturám těžených zemin nákladné a postrádá některé podstatné efekty revitalizace, zejména podporu povodňových rozliv do širší plochy nivy.

Vodoprávní řešení revitalizačních koryt

Vodoprávní úřady někdy s rozpaky přistupují k návrhům koryt, která se mají dál samovolně vyvíjet. Postrádají stavbu pevně spojenou se základem, o níž pojednávají stavební předpisy. Pro tyto situace existuje snadné řešení: Za stavbu pevně spojenou se základem se nebude pokládat vlastní koryto, resp. kyneta, nýbrž širší potoční pás, který je v rámci revitalizace obnovován, případně širší povodňové koryto nebo povodňový pás. Tyto pásy budou pro účely výstavby řádně vytýčeny. Ve vodoprávním rozhodnutí, jakož i v provozním řádu revitalizační stavby bude zakotvena povinnost správce této stavby dozírat, zda koryto ve svém vývoji neatakuje pozemky mimo tyto pásy. Pokud k něčemu takovému dojde, bude správce revitalizace povinen vývoj koryta, resp. kynety korigovat, pokud možno přírodě blízkým způsobem, třeba vložením kamenných záhozů do narušených míst.

Vodní toky - otázky k revitalizacím

Příspěvek publikovaný v časopisu Vodní hospodářství v reakci na konferenci Vodní toky 2007

V listopadu roku 2007 se v Hradci Králové konal další ročník konference Vodní toky. Významnými vodohospodářskými tématy jsou dnes evropská rámcová směrnice o vodní politice, nové vodohospodářské plánování a nutnost realizovat poměrně velké prostředky ku zlepšování ekologického stavu vodních toků. Vzhledem k tomu se i na konferenci dost hovořilo o revitalizacích. Růstem zájmu o tuto oblast se také projevují pozitivní změny v odborných názorech ve smyslu ekologizace vodního hospodářství. Již je také co hodnotit - dobíhá Program revitalizace říčních systémů MŽP, který byl od roku 1992 základnou pro rozvíjení nového oboru.

U řady kolegů, přivyklých technickému a exploatačnímu pojetí vodního hospodářství, stále některé nové pojmy a přístupy vyvolávají obranářské reakce. Ale také hradecká konference ukázala, že vývoj pokračuje. Sál s vděčností přijímal občasná drobná odkašlání směrem k orgánům ochrany přírody, k žabochodům nebo k chráněným druhům živáčků, ale všeobecná nálada se posouvá od negativistického hledání důvodů, proč to či ono nejde, k formulaci otázek, které musejí být v zájmu postupu vpřed vyřešeny. Některé otázky jsou sice kladeny spíš z nedostatečné informovanosti, řada problémů však je podstatných a vyžaduje řešení. Některé důležité otázky nebo náměty v jednacím sále konference ještě ani nezazněly, nicméně účastník si je mohl následně položit.

Následující komentáře k jednotlivým problémům si nečiní nárok na to být jedině správnými a úplnými odpověďmi, jde o příspěvek k diskusi.

Zlepšování ekologického stavu toků nejsou jenom revitalizace

Vodní hospodářství se sžívá s představou revitalizací, čímž jsou rozuměna opatření charakteru investičních stavebních zásahů. Ovšem takto vymezené revitalizace, které jsou dost náročné co do přípravy, získání pozemků a výše nákladů, nemohou být jedinou cestou zlepšování ekologického stavu vodních toků a jejich niv. Pokud chceme opravdu něčeho dosáhnout, musíme začít cílevědomě využívat i další cesty. Zejména to jsou:

  • Využití, ochrana a podpora samovolných renaturačních procesů, a to jak dlouhodobých, tak povodňových. Zanášení, zarůstání nebo vymílání dříve nevhodně technicky upravených úseků vodních toků a samovolná destrukce nevhodných opevnění jsou schopny v naší hydrografické síti přinášet mnohonásobně víc žádoucích účinků než všechny investiční revitalizace dohromady. Zatím se nám ale do značné míry dařilo tento potenciál ničit šablonovitě prováděnými opravami a údržbou koryt toků. Do budoucna je potřeba lépe rozlišovat, které samovolné změny koryt je skutečně třeba posuzovat jako nežádoucí, a kterých naopak využít. Více lze těchto procesů využívat ve volné krajině, méně v zástavbě sídel. Potřebné jsou samozřejmě posuny ve vodohospodářské právní úpravě, které umožní těchto účinků využívat bez kolizí s předpisy (například zjednodušení podmínek pro rekolaudaci technické úpravy vodního toku na samovolné odeznívání technických parametrů).
  • Soustava méně intenzivních a zpravidla méně nákladných zlepšujících zásahů, prováděných v rámci údržby a oprav vodních toků. Němečtí vodohospodáři, kteří těchto metod dost využívají, hovoří o „přírodě blízkém vodním stavitelství“. Škála možných opatření může být široká - například lokální rozvolnění břehů do přírodě bližších tvarů, místní iniciální narušení nadbytečného opevnění, rozčlenění kynety záhozovými figurami, iniciace korytotvorné činnosti různými typy usměrňovačů proudění, aplikace různých forem mrtvého nebo živého dřeva.
  • Celkově ekologicky orientovaná správa vodních toků, aktivně vyhledávající příležitosti ke zlepšování stavu vodních toků a jejich niv, včetně přiměřeného využívání jejich rekreačního a pobytového potenciálu. Nebylo by šťastné nechat zaběhnout systém, v němž by si vodní hospodářství sem tam připisovalo „ekologickou čárku“ uskutečněním nějaké izolované investiční revitalizace, a jinak by správu a údržbu vodních toků provádělo postaru, včetně nediferencovaného odstraňování projevů samovolných renaturací, jednostranně technicky pojaté protipovodňové ochrany apod.

Co je příznivý ekologický stav vodních toků a jak navrhovat opatření k jeho zlepšování

Již delší dobu jsou ze strany resortu životního prostředí očekávány a dosud stále nepřicházejí metodiky, podle nichž se má hodnotit biotický stav vodních toků a na základě tohoto hodnocení navrhovat revitalizační opatření. Cílem těchto opatření má být zlepšovat podmínky pro oživení řešených úseků toků tak, aby se připodobnily odpovídajícím srovnávacím (referenčním) čistě přírodním úsekům. Tyto přístupy jsou z teoretického hlediska zajímavé, není však úplně jasné, nakolik budou použitelné pro vodohospodářskou praxi. Těžko říct, jak si inženýr poradí se zadáním typu „proveďte opatření, kterým se v říčním úseku A-B zvětší početnost organismu XY na n-násobek“. Téměř v každém konkrétním revitalizovaném úseku také působí řada omezení, z vědeckého hlediska i zcela banálních, počínaje vlastnickými poměry. Revitalizace pak nabývá rázu kompromisního hledání toho, co je v daném místě nejlépe možné, přičemž referenční úseky zůstanou jenom více či méně vzdálenou teoretickou předlohou.

Pro inženýrskou praxi se jeví spolehlivějším pragmatický přístup, vycházející především z morfologických charakteristik vodních toků, které jsou technicky snáze popsatelné a použitelné coby východisko pro praktická opatření. Nechť je posuzován nějaký úsek vodního toku, který byl v minulosti technicky upraven, a tím vzdálen od přírodního, ekologicky příznivého stavu. Takový úsek je potenciálním dějištěm revitalizačních opatření. Poškození úseku lze popsat tak, že vodní prvek (volná vodní hladina, objem vody v korytě, objem nivní vody,…) byl prostorově zredukován, koryto zbaveno tvarové členitosti a členitosti hloubek a rychlostí proudění. Koryto bylo nadměrně zahloubeno a zkapacitněno, což mohou být, zejména ve volné krajině, i hlavní faktory jeho degradace z vodohospodářského hlediska. Tyto charakteristiky by měly být inženýru - vodohospodáři srozumitelné. Pak lze učinit podstatný, sice zjednodušující, ale pro technickou praxi použitelný předpoklad: „Zvětšení (obnova) přirozeného prostorového rozsahu vodního prvku, zvětšení přirozené tvarové členitosti koryta a členitosti charakteristik proudění a obnova přirozených průtokových poměrů (zejm. ve smyslu obnovy přirozené průtočné kapacity koryta) znamená i zlepšení ekologického stavu vodního toku.“ Pochopitelně, čím „je potoka nebo řeky víc“ a čím členitější jsou jejich tvary, tím lepší jsou i podmínky pro jejich oživení. Vodohospodářský inženýr pak řeší otázku: „Co nejlepšího, s nejpříznivějším poměrem efektů a nákladů, se v tomto úseku, s ohledem na různé omezující podmínky, dá udělat pro zlepšení morfologického stavu vodního toku?“ A tuto otázku bezprostředně rozkládá do řady dílčích parametrů - co se v daných podmínkách dá nejlepšího udělat například v zájmu:

  • prodloužení trasy koryta;
  • zvětšení plochy vodní hladiny a objemu vody běžně nadržené v tomto korytě;
  • zvětšení členitého povrchu koryta, omočeného za běžných a za malých průtoků;
  • prodloužení členitých břehových čar;
  • zvětšení členitosti podélného profilu a příčných průřezů,
  • zajištění migrační prostupnosti toku;
  • vytvoření doprovodného potočního říčního pásu, v němž se bude moci vodní tok beze škody rozlévat a dál samovolně vyvíjet;
  • rozhojnění členitých struktur koryta, které se uplatní jako úkryty a stanoviště vodních živočichů;
  • zvětšení běžné zásoby mělké podzemní vody v nivě toku;
  • dosažení větší členitosti hloubek a rychlostí proudění v korytě;
  • podporu žádoucích tlumivých rozlivů povodňových průtoků do nivy (otázka průtočné kapacity koryta).

Podle místních podmínek se může struktura těchto otázek a charakter odpovědí na ně lišit. Ve volné krajině bude samozřejmě možné více směřovat k přírodně autentickým tvarům vodních toků. V intravilánech se bude častěji hledat jakási přijatelná úroveň členitosti, slučitelná s požadavky dostatečné průtočné kapacity a stability koryta, akcentovány budou otázky dobrého vzhledu, přístupnosti, pobytové a rekreační hodnoty vodních toků a jejich zapojení do struktury intravilánových ploch.

Revitalizace v intravilánech?

Někteří vodohospodáři se stále ještě tváří překvapeně, když slyší, že by se měly revitalizace provádět i v zastavěných územích. Je to tím, že revitalizace vnímají příliš úzce. Představují si pod tímto pojmem jenom vytváření mělkých, meandrujících koryt - což samozřejmě není řešení, které by bylo ve většině případů vhodné pro intravilány. Tu je nutno říci, že revitalizací je i takové zlepšení ekologického stavu vodního toku, třeba jen částečné, které se uskuteční v zastavěném území a které respektuje požadavek dostatečné průtočné kapacity koryta. Prakticky každá intravilánová revitalizace bude spojena se současným řešením protipovodňové ochrany. Většina intravilánových revitalizací nebude moci sledovat ideální cíle obnovy přírodně autentických tvarů vodních toků, ale spíš se bude blížit zahradní architektuře. V sousedním Německu dnes patří úpravy koryt v intravilánech, které řeší protipovodňovou ochranu a současně zlepšují jejich ekologický stav, k nejčastějším vodohospodářským stavbám. Rozhodně jsou vodohospodářským opatřením, které je často žádáno ze strany obcí.

Jdou revitalizace a protipovodňová ochrana proti sobě?

Naše vodní hospodářství dosud často pojímá zlepšování ekologického stavu vodních toků a niv a budování protipovodňové ochrany jako dvě oddělené aktivity, které spolu příliš nesouvisejí a naopak v řadě případů jdou proti sobě. V tomto duchu jsou zatím také formovány dotační programy, a to zejména v oblasti protipovodňové prevence. Toto pojetí hodně škodí efektivnosti snah, vyvíjených v obou směrech. V pokročilejších zemích Unie nachází již i běžná vodohospodářská praxe podstatně větší míru souladu a propojení těchto aktivit, přestože i tam se samozřejmě vyskytují situace, kdy je nutné dát jednomu přednost před druhým. Standardní jsou tyto vodohospodářské aplikace, spojující protipovodňovou ochranu se zlepšováním ekologického stavu toků:

  • Zpomalování postupu povodňových vln a podpora přirozených tlumivých rozlivů v nezastavěných nivách revitalizacemi koryt toků.
  • Revitalizační úpravy kapacitních koryt v intravilánech.
  • Vytváření přírodě blízkých ochranných koryt k obvádění nebo provádění povodňových průtoků.
  • Obnova povodňově průtočných potočních a říčních pásem. Diferenciace niv na přírodě blízké povodňové koridory a na plochy více chráněné před zaplavováním.
  • Podpora povodňové retence v nivách hloubením objemných sníženin, spojeným s těžbou štěrků a písků.
  • Podpora povodňové retence v nivách obnovou postranních ramen a povodňových tůní.
  • Výstavba vícefunkčních „ekologických“ poldrů.
  • Odstraňování příčných objektů, které v korytech toků působí jako povodňové a současně migrační překážky.
  • Kompenzační ekologická opatření, která alespoň zčásti vyvažují nepříznivé dopady nezbytných technických opatření.

Některá z těchto opatření mohou současně napomáhat ochraně před dopady sucha, neboť přispívají k zadržování vody v krajině.

„Ekologové neprokázali účinky přírodě blízkých protipovodňových opatření“

Tento příležitostně pronášený výrok v podstatě odpovídá skutečnosti. Ale musí se k němu dopovědět, že „ekologové“ (přírodovědci, pracovníci orgánů ochrany přírody, AOPK ČR, ekologičtí aktivisté,….?) ani žádné protipovodňové účinky prokazovat nemusejí, protože k tomu jsou samozřejmě kompetentní vodohospodáři. Ti se již ve školách učili řešit úlohy, související s prouděním vody v korytech, s transformací povodňových vln v nivách atp. A co je příznivé, také již existují vodohospodářské práce, včetně tuzemských, které se touto problematikou zabývají. V roce 2006 například skončil úkol vědy a výzkumu MŽP „Vodohospodářská revitalizace a ochrana před povodněmi“, jehož odbornými protagonisty byli Ing. Václav Matoušek, DrSc., a Doc. Ing. Karel Vrána, CSc. Výstupy tohoto úkolu, z nichž některé již byly publikovány i ve VH, nabízejí metodiku posuzování vlivu krajinotvorných opatření v plochách povodí a v korytech vodních toků na vznik a průběh povodní. Dospívají k tomu, že přírodě blízká opatření nezachrání všechno a v řadě situací ani nemusejí být rozhodující, obecně však jejich možné účinky nejsou zanedbatelné. Z tohoto hlediska se zejména protipovodňově orientované revitalizace koryt vodních toků ve volné krajině mohou uplatnit jako významná součást komplexně pojaté protipovodňové ochrany. Pokud někdo z vodohospodářů pronese zobecňující výrok v tom smyslu, že přírodě blízká protipovodňová opatření nemají žádné významnější efekty nebo že tyto efekty jsou neprokazatelné, nejspíš není dostatečně informován a hovoří jenom na základě jakési nesprávné intuice.

Izolovanost dotačních programů

Oddělené pojímání protipovodňové ochrany a péče o ekologický stav vodních toků, plynoucí mimo jiné ze schismatického uspořádání správy vodního hospodářství v České republice, představuje velmi nepříjemnou zátěž. Zvláště nepříznivě se promítá do dotačních programů, které určují náplň konkrétních realizačních opatření. Jeden resort dominantně podporuje protipovodňová opatření a zúženě jim přiřazuje způsoby řešení, označované jako technické. Druhému resortu pak zůstávají opatření, řešící morfologické aspekty ekologického stavu toků, tedy revitalizace, a obecně postupy řešení, označované jako přírodě blízké. Z jedné strany lze financovat výstavbu hráze nebo stěny k ochraně zástavby nějaké obce, z druhé pak například přírodě blízké rozvolnění koryta podél této hráze. Je však obtížné provést obě tato opatření najednou. Potom i v optimálním případě, kdy by všichni zúčastnění správně pochopili, že až v komplexu vytvoří tato dva prvky „efektivní protipovodňové opatření na soudobé evropské úrovni“, čekalo by je nejspíš řešení nadvakrát, s dvojím úřadováním.

Nepropojenost základních vodohospodářských aktivit mimo jiné plodí jednostranně pojaté protipovodňové projekty, které mohou být zatíženy některými z následujících defektů:

  • omezují plochy pro přirozené povodňové rozlivy, aniž by to bylo z vodohospodářského hlediska nezbytné a odůvodněné (někdy se za tím zřetelně skrývá snaha vytvářet nové příležitosti pro zastavování nivních území);
  • nedosahují efektů, jaké by byly dosažitelné při spojení s opatřeními aktivujícími přirozené mechanismy tlumení vzniku a průběhu povodní;
  • v míře nikoliv nezbytné a odůvodněné zhoršují ekologický stav vodního toku a nivy;
  • nesnaží se vyvažovat nevyhnutelné nepříznivé dopady na ekologický stav toku a nivy kompenzačními opatřeními;
  • opomíjejí dostupné příležitosti ekologický stav toků a niv do jisté míry zlepšovat.

V jistém pohledu defektní je také jednostranné nastavení vnitřních hodnotících parametrů programů protipovodňové prevence na čistě protipovodňové efekty - to může znevýhodňovat jiná než úzce jednoúčelová opatření, přestože v té které situaci by třeba byla zřetelně vhodnější šířeji pojatá opatření s komplexnějšími účinky.

Potřeba silnější ochrany a podpory přirozených rozlivů povodní

Současný systém ochrany přirozených rozlivů u nás není dostatečný, neboť se týká pouze ploch, které jsou úředním rozhodnutím označeny za záplavová území. S ostatními nivními plochami se pak někdy zachází poměrně ležérně. Nadále jsou například realizovány projekty protipovodňové prevence, zahrnující výstavbu hrází, které chrání před zaplavováním rozsáhlé nezastavěné plochy. Zde je patrný rozdíl proti poměrům v Německu, kde spolkový zákon o vodním hospodářství důsledně chrání jakékoliv plochy pro přirozené rozlivy.

Přitom v zájmu komplexních řešení protipovodňové ochrany v rámci povodí bude třeba nejen chránit současné podmínky pro rozlivy, ale také, v návaznosti na revitalizace toků, rozlivy podporovat a rozšiřovat. Bude třeba řešit problém, jak právně nepříliš silně vyjádřený společenský zájem na tlumivých rozlivech povodní prosadit proti zájmům vlastníků půdy v nivách. Ti samozřejmě nebudou nakloněni tomu, aby přišli o výhody, které jim stát po dlouhá léta poskytoval tím, že technickými úpravami toků jejich pozemky chránil před zaplavováním alespoň menšími povodněmi. Bude třeba dát podpoře povodňových rozlivů celkově silnější právní pozici - což je jistě relevantní téma pro připravovanou novelizaci zákona o vodách, případně bude nutné vytvořit nějaký systém kompenzací.

Kdo má být investorem revitalizačních opatření?

Hlavními dispozicemi pro investorství v oblasti revitalizací jsou držení významné části pozemků v perimetru prováděných opatření nebo schopnost takové pozemky nabývat, vybavenost investorským aparátem, vodohospodářská a částečně též ekologická kvalifikace a schopnost revitalizované objekty dál spravovat. Z toho zřetelně vychází, že těžiště revitalizací by měli provádět správci vodních toků. Je ovšem potřebný určitý vývoj vnějších i vnitřních podmínek pro nabývání a další spravování pozemků správci toků a za hotovou nelze pokládat ekologickou kvalifikaci většiny jejich pracovišť. Část revitalizačních opatření zejména v intravilánech mohou provádět také obce, ale ty se možná víc uplatní jako spolupracovníci správců toků.

Funkční systém, v němž revitalizace a s nimi úzce provázaná protipovodňová opatření provádějí státní subjekty správy vodních toků, je zaveden v Bavorsku. S výjimkou nejmenší velikostní kategorie tam správu vodních toků zajišťují Vodohospodářské úřady, což jsou regionální údy Státního ministerstva pro životní prostředí, zdraví a ochranu spotřebitelů. Revitalizační a protipovodňová opatření zajišťují od plánovací přípravy, přes výkupy pozemků, často vlastní projekční přípravu, projednávání akcí s veřejností a s veřejnosprávními úřady po vlastní investorství a následnou správu. V Bavorsku ale také funguje standardní systém zapojení obcí do těchto vodohospodářských investičních akcí. Podle užitku, který opatření obcím přináší, je stanovena míra jejich účasti na nákladech. Přitom mají obce možnost svoji účast realizovat v podobě pozemků. To je funkční a prospěšné uspořádání, neboť obce zpravidla získávají příslušné pozemky snáze než státní organizace. (Obce také mají možnost si část svého podílu na vodohospodářských investicích odpracovat - smluvně se zaváží, že pro stát budou po určitá léta provádět údržbu ploch revitalizační nebo protipovodňové stavby, tato práce se znalecky ocení a její cena pak figuruje jako součást finanční účasti obce.) Vytvoření standardního modelu součinnosti správců toků a obcí při výstavbě revitalizačních a protipovodňových opatření se jeví jako velmi potřebné i v našich podmínkách.

Získávání pozemků pro revitalizace

Vykupovat pozemky je těžké, majitelé nechtějí prodávat nebo mají nemírné představy o cenách. Pravdou ale je, že potenciální investoři revitalizačních opatření také často nevyvíjejí dostatečné úsilí, aby žádoucí záměry pozemkově zabezpečili. Hrají v tom samozřejmě roli objektivní okolnosti, jako nepříznivé působení politického klimatu legalizované a organizované likvidace státního pozemkového vlastnictví nebo právní normy, které ztěžují vykupování pozemků pro potřeby státu za reálné ceny. Dále pak okolnosti částečně objektivní, jako především organizačně, finančně a technologicky nedořešený systém dalšího nakládání s revitalizovanými pozemky. Konečně okolnosti subjektivní, vycházející z toho, že vykupování pozemků vyžaduje značný objem práce, vkládané do jednání s majiteli.

Optimismus lze čerpat z příkladů, které ukazují, že získávat pozemky jde, když se chce. Zdá se například, že v souvislosti se záměry výstavby vodních nádrží, do které má vodohospodářstvo evidentně stále větší chuť než do revitalizací, se o problémech s pozemky hovoří podstatně méně. Což naznačuje, že subjektivní problém ochoty vkládat do získávání pozemků příslušná množství práce může být řešitelný. Pro zlepšení objektivních podmínek pro získávání pozemků se pak nabízejí zejména tyto cesty, z nichž některé vyžadují dílčí optimalizace právní úpravy:

  • Umožnit státním organizacím běžně vykupovat pozemky pro veřejné účely za reálné ceny. (V Bavorsku vykupuje stát pozemky za ceny, které úřední znalci stanovují na základě místních cenových tabulek, obdoby u nás známých cenových map.)
  • Standardizovat účast obcí na vodohospodářských stavbách, které se dějí k jejich prospěchu, s tím, že svůj díl účasti by obce mohly přinášet i v podobě pozemků (viz výše).
  • Lépe využívat komplexních pozemkových úprav jako příležitosti k pozemkovému zabezpečení vodohospodářských opatření (týká se úseků toků mimo zastavěná území). Správci toků a povodí by měli jak ze svých obecných funkcí, tak z pozice držitelů některých pozemků do procesu KPÚ aktivně vstupovat a v každém jednotlivém případě velmi úzce spolupracovat s příslušnými pozemkovými úřady a s obcemi. Takovou spoluprací lze prospět jak konkrétním vodohospodářským zájmům, tak samotnému procesu KPÚ, který tím bude mimo jiné posílen o prvek vodohospodářské odbornosti.
  • Ze strany pracovišť jak vodního hospodářství, tak ochrany přírody a krajiny aktivněji přistupovat k procesu tvorby a změn územních plánů, navrhovat a v rámci procesních možností požadovat vytváření podmínek pro vodohospodářská opatření (týká se zejména úseků toků v intravilánech).
  • Metodicky, organizačně a finančně zabezpečit následné udržování ploch, na nichž byla provedena revitalizační opatření - viz dále samostatný bod.

Následné zacházení s plochami revitalizací

Neujasněnost dalšího nakládání s plochami revitalizací uvádějí správci toků jako významný důvod své zdrženlivosti v získávání takových ploch a vůbec v provádění revitalizačních opatření mimo stávající koryta vodních toků. Tato problematika má tři aspekty - organizační, technologický a finanční. Tedy kdo bude určité plochy držet, jak s nimi bude nakládat a z čeho se to bude platit. Těžko může fungovat nějaké jednotné schéma. Pro podmínky každé konkrétní situace je třeba hledat nejvhodnější řešení. Jakkoliv je ovšem problematika variabilní, lze mít za to, že správcovství ploch, nesoucích vodohospodářská revitalizační opatření, by mělo z největší části náležet správcům vodních toků. Mají podmínky nejlépe se pro to odborně, organizačně a technicky vybavit a jediní jsou schopni zabezpečit jednotný systém nakládání s plochami v rámci toků a povodí. Údržbu některých ploch mohou podle místních podmínek sjednávat s dalšími subjekty, jako jsou obce nebo občanská sdružení. Myšlenka výraznějšího zapojení ekologických, rybářských nebo mysliveckých sdružení zejména ve formě časově omezených nájmů je pozitivní. (Některé plochy mohou tato sdružení i vlastnit, ale tuto formu nelze pokládat za nosný prvek systému správy revitalizovaných ploch, neboť územní pokryvnost sdružení není dostatečná a při nejlepší vůli nejsou zárukou trvalé výkonnosti a funkčnosti.) Četné plochy vlastní a spravují obce a toto uspořádání může také dál fungovat. Autor příspěvku se také domnívá, že větší roli jako správce revitalizovaných ploch by mohla hrát Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, a to zejména v systému chráněných území - byť to není v současné době oficiálním názorem organizace.

Pokud jde o technologii údržby revitalizovaných ploch, pracovníci správ vodních toků si někdy představují, že i ve volné krajině na nich bude potřeba provádět náročné práce na úrovni péče o parkovou okrasnou zeleň. Tak tomu není. Revitalizace ve volné krajině by měly být koncipovány tak, aby vytvářely systémy co nejbližší přírodě, s co nejmenšími nároky na následnou údržbu. V této oblasti lze vidět významný úkol pro AOPK ČR, která by měla dát správcům toků i dalším subjektům k dispozici věrohodnou metodiku údržby revitalizovaných ploch - jakkoliv všechna obecná doporučení bude nutné v každém jednotlivém případě aplikovat podle konkrétních podmínek.

Nároky na údržbu revitalizační stavby, včetně počáteční zaváděcí péče, lze omezit kvalitním, uvážlivým provedením, které nastaví co nejlepší podmínky pro další samovolný vývoj díla. Je možné doporučit zejména tyto přístupy:

  • Vhodně nastavit vlhkostní poměry v revitalizovaných plochách, což bývá poměrně jemná hra s tvarováním terénu a hloubkami koryt. Nakolik to místní podmínky umožňují, vyplácí se plochy co nejvíce zamokřit, neboť pak zpravidla dochází k rychlé a bezúdržbové sukcesi mokřadních formací, které jsou z ekologického hlediska hodnoceny velmi příznivě.
  • Minimalizovat rozsah úprav, které vytvářejí přírodě vzdálené tvary povrchů, omezují následné žádoucí formy vegetační sukcese, a které současně zbytečně zdražují výstavbu. Máme na mysli zejména úpravy podle stavařského klišé „zarovnat, ohumusovat a osít“. Z hlediska zapojení revitalizačních staveb do přírodního prostředí se mnohem lépe uplatní členitější, „nepořádně provedené“ tvary povrchů, které nejsou pokryty úživným humusovým substrátem, ale na nichž je naopak obnažen méně úživný štěrk, jíl nebo podobný materiál, příznivý pro přirozený semenný nálet dřevin.
  • Chránit a co nejlépe využívat přirozené nálety dřevin. Ty nepředstavují nic podřadného, jak si někdy lidé myslí, ale většinou naopak nejvhodnější formu ozelenění. (Zvláštní přístupy ovšem žádají případné nálety invazních rostlin, z dřevin nejčastěji akátů.)
  • Do projektu a do rozpočtu revitalizační stavby zahrnout několik prvních let zaváděcí údržby a korekcí. Tím se mohou významně zmenšit nároky na následnou péči, na níž je zatím obtížné zajišťovat prostředky. Většinou nic nebrání tomu, aby stavba probíhala ve víceletém režimu, využít lze také období zkušebního provozu.

Jiný případ než stavby ve volné krajině představují vodohospodářské revitalizace v intravilánech a v jejich blízkosti, jejichž výsledkem budou přírodě vzdálenější a na údržbu podstatně náročnější formace vodních ploch a parkové zeleně. V případech, kdy tyto stavby budou provádět správci vodních toků, měl by být mezi investorem a obcí sjednáván rozsah „intravilánového nadstandardu údržby“. Ten by pak měla zajišťovat obec. Podobně lze posuzovat nadstandardní nároky na údržbu, které mohou v některých případech plynout ze specifických požadavků ochrany přírody - například sečení určitých ploch v zájmu zvláště chráněných druhů rostlin. V těchto případech lze využívat existujících finančních zdrojů resortu životního prostředí, zejména Programu péče o krajinu.

I při uplatnění všech výše uvedených přístupů zůstanou na bedrech realizátorů revitalizačních opatření jisté nároky na následnou údržbu ploch a objektů, pro které v současné době není zabezpečeno jiné financování než z jejich provozních prostředků. Zejména pokud se mají dále rozvíjet revitalizace v působnosti správců vodních toků, je třeba tento problém řešit, rozsah těchto nároků specifikovat a z veřejných prostředků vytvořit systémový zdroj financování.

Jak se mají řešit povodňové škody v revitalizovaných úsecích toků?

Předně je třeba rozlišovat, co je opravdu škoda, vyžadující nějaký nápravný zásah, a co je povodňová změna, kterou lze tolerovat nebo která je dokonce z hlediska cílů revitalizace přínosem. (Nakonec takto by se mělo k povodňovým změnám přistupovat vždycky, ne jenom v revitalizovaných úsecích toků.) Usazeniny, břehové nátrže nebo posuny celého koryta nemusejí být na škodu, naopak mohou ještě posilovat členitost vodního toku, a tedy zlepšovat efekty revitalizačního díla. Škodou, na kterou je třeba reagovat provedením nějaké opravy, může být v revitalizovaném úseku toku například nadměrné zahloubení koryta nebo jeho posun mimo vymezený potoční nebo říční pás, do cizích pozemků. Pokud taková škoda vznikne, je třeba ji napravovat se zřetelem k místním podmínkám tak, aby hodnota revitalizačního díla neutrpěla, efektivně, úsporně a přírodě blízkými prostředky.

(Ne)připravenost projekční sféry

Metody přírodě blízkého vodního stavitelství, včetně revitalizací, nepoznali starší vodohospodáři během svého studia téměř vůbec. Mladší absolventi již měli ve školách více příležitostí seznámit se s novými trendy, ale ani zde není stav uspokojivý. Sotva lze říct, že by výukové programy škol oboru vodní stavby a vodní hospodářství byly systémově modernizovány natolik, aby odpovídaly současnému evropskému pojetí ekologicky orientovaného vodního hospodářství. Dílčí modernizace jsou záležitostí některých kateder a předmětů, jinde se ovšem dál vyučuje ve starém duchu jednostranných hydrotechnických přístupů. Z hlediska revitalizací je například chyba, že nauka o stavu a vývoji přirozených vodních toků, fluviální geomorfologie, kterou se zabývají školy geografického směru, do škol směru vodohospodářského téměř neproniká. Nedostatečných informací se studujícím vodního hospodářství dodnes dostává o živých složkách vodních ekosystémů, ať už jde třeba o bentos nebo o břehové porosty. Absolvent možná odchází ze školy s pocitem, že je nad záležitosti „slizů na kamenech“ povznesen a s břehovými porosty si dokáže poradit pomocí motorové pily nebo buldozeru, ale třeba právě v souvislosti s revitalizačními aplikacemi se pak tento stav informovanosti ukazuje jako nedostatečný. Rovněž se nezdá, že by v těchto záležitostech hrál nějakou zaznamenatelnou roli systém autorizace vodohospodářských inženýrů. Pokud jde o revitalizace a další podobná opatření ke zlepšování ekologického stavu vodních toků, projektanti jsou odkázáni na dodatečné získávání informací a na vlastní cit a intuici.

Je zřejmé, že významné úkoly ve zlepšování informovanosti studentů mají vysoké školy vodohospodářského směru. Svoji opodstatněnost by měl asi také více prokazovat systém autorizace vodohospodářských inženýrů. Ovšem vodohospodářská praxe stojí již bezprostředně před významnými úkoly, souvisejícími s plány oblastí povodí, a měla by být schopna správně využívat poměrně mohutné podpory evropských dotačních programů. Bez odkladů tedy potřebuje práci projekčních pracovišť, schopných na nejvyšší úrovni řešit závažnější revitalizační úlohy jak ve volné krajině, tak v intravilánech.

Způsobilost projekčních pracovišť podpoří intenzivnější spolupráce s odborníky doplňujících zaměření. Znamená to rozmělňování finančních prostředků a v projekční praxi použitelní specialisté se nerodí jako hrušky na stromě. Je ovšem zcela zřejmé, že sami vodohospodáři si již na dostatečné kvalitativní úrovni neporadí s náročnějšími, komplexnějšími úkoly, aniž by spolupracovali například s dobrými navrhovateli přírodě blízkých vegetačních úprav ve volné krajině. Pro úlohy v intravilánech budou potřební architekti, zaměření na řešení vodních prvků. Projektanty by také měla ke komplexnosti přístupů nutit náročná, dobře propracovaná zadání projektů, studií a dalších souvisejících prací. Vytvořená síť spolupracujících specialistů by pak měla být významným faktorem způsobilosti projekčního pracoviště taková zadání přijímat.

Plavba versus revitalizace

Kolize mezi říční plavbou a zájmy ochrany přírody a krajiny jsou již zažitým tématem hlavně v souvislosti se záměry další zesplavňující výstavby. Pozornost je však třeba věnovat i stávajícím zesplavňujícím úpravám a objektům. Regulace našich největších řek, jejichž významným až rozhodujícím účelem bylo zesplavnění, znamenaly, řečeno dnešní vodohospodářskou terminologií, uvedení těchto toků do ekologicky nepříznivého stavu. Pro potřeby plavby je tento stav řek nadále udržován a ochrana zájmů plavby do značné míry omezuje možnosti opatření ke zlepšení tohoto stavu, tedy opatření revitalizačních. Přitom je říční plavba ve zřetelném hospodářském úpadku, na čemž nic nemění její snahy zachránit se požadavky masivní podpory z veřejných prostředků, včetně financování nové výstavby. Tato situace, která není uspokojivá ani z hlediska ekologického stavu řek, ani z hledisek ekonomických, se bude muset dříve či později změnit, musí nastat nějaký nový vývoj a s ním související významná rozhodnutí. Zdá se, že pro svoje přetrvání potřebuje říční plavba najít nejen novou hospodářskou dynamiku, ale také kvalitativně nové způsoby soužití s prostředím řek a niv, umožňující významná zlepšení jejich ekologického stavu. Pokud se to nepodaří, nemá plavba na českých řekách více místo než v krátké trase pražských rekreačních parníků někde mezi Chuchlí a Císařským ostrovem. Bohužel česká říční plavba kromě povšechných řečí o nejekologičtějším způsobu dopravy zatím nedokázala nabídnout nic konkrétního pro zlepšení ekologického stavu našich řek. To platilo i v jejím posledním rozmachovém období ke konci minulého století, kdy byly v zájmu plavby prováděny například rekonstrukce zdymadel - přestože již tehdy propagátoři plavby velmi pěkně hovořili například o ekologických kompenzačních opatřeních při výstavbě německého kanálu Dunaj - Mohan.

Jak by měla konkrétně vypadat nová kvalita soužití s řekami, aby mohla být plavba i z hlediska ekologického stavu toků akceptována? Funkční migrační zprostupnění plavebních stupňů je nezbytným, ale zdaleka ne postačujícím minimem. Nutná jsou opatření, která v celé délce splavných toků významným způsobem zvětší, respektive obnoví prostorový rozsah a přírodě blízkou tvarovou členitost vodních prvků krajiny, zvětší rozsah říčních pásů s přirozeným průtokovým režimem, aktivují přirozené mechanismy tlumení průběhu povodní. Ze strany správy toků je třeba opustit dogma nekompromisního udržování souvislé, hladké břehové čáry, které je i z hlediska vlastního provozování plavby přežitkem. Pak se otvírají možnosti rozvolňování břehových partií, aktivace ploch pro přirozené povodňové rozlivy, opětovného napojování odříznutých ramen, která zatím hynou v izolaci od přirozeného průtokového režimu, a dalších vhodných revitalizačních opatření.

Literatura k problematice revitalizací:

Arzet, K.: Naturnahe Konzepte der Gewässerentwicklung am Beispiel der Renaturierung der Münchener Isar. Prezentace, Akademie der Wissenschaften, 2005

Arzet, K., Joven, S.: Erlebnis Isar – Fließgewässerentwicklung im städtischen Raum von München. Korrespondenz Wasserwirtschaft 1/2008

Dreiseitl, H., a kol.: Waterscapes. Planen, Bauen und Gestalten mit Wasser. Berlin, 2001

Fließgewässerschutz in Thüringen. Vorsorgender, naturnaher Hochwasserschutz. Ministerium für Landwirtschaft, Naturschutz und Umwelt (Freistaat Thüringen). Erfurt, 2000

Flüsse und Bäche – erhalten, entwickwln, gestalten. Bayerisches Staatsministerium des Innern, Oberste Baubehörde, München 1989

Flüsse und Bäche. Lebensadern Bayerns. Bayerisches Landesamt für Wasserwirtschaft. München 2003

Gebler, R.-J., 2005: Entwicklung naturnaher Bäche und Flüsse. Verlag Wasser + Umwelt, Wlazbachtal, 2005

Gewässerentwicklung in der Kulturlandschaft. Sborník. Schriften der Deutschen Wasserwirtschaftlichen Gesselschaft, Band 7. Siegburg, 2005

Grundzüge der Gewässerpflege – Fliessgewässer. Heft 21. Bayerisches Landesamt für Wasserwirtschaft. München 1987

Hochwasserschutz in Bayern. Aktionsprogramm 2020. Bayerisches Staatsministerium für Landesentwicklung und Umweltfragen. München 2002

Jürging, P., Patt, H., 2004: Fließgewässer- und Auenentwickelung. Grundlagen und Erfahrungen. Springer – Verlag, Berlin 2005

Joven, S.: Die Revitalisierung der Isar in München. Prezentace. Wasserwirtschaftsamt München, 2005

Just, T., a kol., 2003: Revitalizace vodního prostředí. AOPK ČR. Praha, 2003

Just, T., a kol., 2005: Vodohospodářské revitalizace a jejich uplatnění před povodněmi, Hořovice 2005

Manual of River Restoration Techniques. The River Restoration Centre (UK). Silsoe Beds 2002

Matoušek, V.: Hydrologické hodnocení povodní na horní Blanici. In: VTEI, ISSN 0322-8916, Roč. 51, č. 1 (2009), s. 12-16, 7 obr., 8 tab., lit. 2., příloha Vodního hospodářství č. 2 (2009)

Mareš, K., 1997: Úpravy toků. Navrhování koryt. ČVUT, Praha 1997

Merz M.: Wertach vital. Hochwasserschutzprojekt belebt die Wertach neu. ZirbelNews 4/2006

Nachhaltiger Hochwasserschutz in Bayern. Aktionsprogramm 2020 für Donau- und Maingebiet. Bayerisches Staatsministerium für Landesentwicklung und Umweltfragen. München 2002

Patt, H., Jürging, P., Kraus, W. 1998. Naturnaher Wasserbau. Springer, Berlin - Heidelberg, 1998.

Patt, H., 2001: Hochwasser – Handbuch. Auswirkungen und Schutz. Springer – Verlag, Berlin 2001

Schaufuß, D.: Neues Leben für den Fluss – Renaturierung der Isar in München. Tiefbau 11/2003

Směrnice 2000/60/ES Evropského parlamentu a Rady z 23. října 2000, ustavující rámec pro činnost Společenství v oblasti vodní politiky (Rámcová směrnice o vodách).

Uffinger, B.: Wertach vital - Auszüge aus einem Bericht des WWA Donauwörth. www.bn-augsburg.de

Vorbeugender Hochwasserschutz in Thüringen. Ministerium für Landwirtschaft, Naturschutz und Umwelt (Freistaat Thüringen). Erfurt, 2001

Wasserland Bayern. Nachhaltige Wasserwirtschaft in Bayern. Bayerisches Staatsministerium für Landesentwickelung und Umweltfragen. München, 1999

Wasserwirtschaft in Bayern: Flüsse, Auen, Täler; erhalten und entwickeln. Bayerisches Staatsministerium für Landesentwickelung und Umweltfragen. München, 2003

Wedding, S.: Wertach vital ….natürlich für Augsburg. In: Die Flußmeister, 2008. str. 21 - 23. Schwarzstein, K.: Wertach vital? www.schwarzstein.homepage.t-online.de

Autor textu: Just Tomáš

Regionální pracoviště Střední Čechy

Vyhledávání

Regionální pracoviště

Regionální pracoviště
Resort životního prostředí další instituce resortu ŽP
Skrýt