Stav koryt vodních toků a samočištění vody

Nabízí se zásada, že znečištění odpadních vod by mělo být největší možnou měrou řešeno před vypuštěním do vodních toků, recipientů. Otázka samozřejmě je, co chceme a co jsme schopni dodržovat jako tu největší možnou míru. I kdyby právní požadavky na kvalitu vypouštěných odpadních vod odpovídaly dobrým možnostem soudobé techniky a i kdyby tyto požadavky byly plněny, jisté zbytkové znečištění bude vždy z čistíren odpadních vod do vodních toků odcházet. Bohužel reálné nakládání s odpadními vodami má stále daleko k optimu, takže situace je ještě horší.

Každopádně velký význam jak pro dosahování ekologicky přijatelných poměrů ve vodních tocích, tak pro zásobování vodou, které se významnou měrou děje odebíráním vody z povrchových zdrojů, mají procesy samovolného zlepšování kvality vody v potocích a řekách – samočištění.

Samočištění představuje soubor rozmanitých procesů, kterými se prostředí vodního toku vyrovnává s přísunem znečištění – například z nedostatečně vyčištěné odpadní vody. Jde o procesy ředění, sedimentace, chemického a biologickéko rozkladu nebo naopak srážení, transformace znečištění v potravním řetězci. Na konci samočistícího procesu může být například maso vrcholných konzumentů – ryb.

Zásadním činitelem samočištění, zejména pokud jde o rozklad jeho organických složek, jsou společenstva mikrobních organismů, která žijí jako potahy na aktivním povrchu koryta a živí se znečištěním z vody.

Dlouho bylo za limitující faktor samočisticího působení těchto společenstev pokládáno dostatečné zásobení vody kyslíkem. To mohlo v řadě situací platit třeba v podmínkách některých brutálně organicky znečištěných vodních toků, jaké se v Evropě vyskytovaly hlavně působením průmyslu možná do 60. let minulého století. V dnešní době je organické znečištění málokde tak silné, aby jeho odbourávání záviselo na provzdušnění vody. Samočisticí kapacita dnes ve většině situací závisí na době a intenzitě kontaktu mezi aktivním povrchem koryta vodního toku a znečištěnou vodou.

Zde se mohou i významně projevovat rozdíly mezi přírodními a technicky upravenými koryty vodních toků. Přírodní koryta mají velmi členité povrchy, tedy i velký prostor pro rozvoj samočisticích společenstev. Navíc jejich úseky protéká voda poměrně pomalu, kontakt je tedy dlouhý. Naproti tomu tvarově zjednodušená technicky upravená koryta mají aktivní povrchy – měřeno na jednotku délky údolí – podstatně menší a voda jimi rychleji prochází.

Navracení vodních toků do přírodě bližšího stavu revitalizacemi nebo renaturacemi tedy mimo jiné může posilovat jejich samočisticí kapacitu.

 

Obr. 1  Z obce Č. na Mělnicku v roce 2012 neodtékaly do blízkého „melioráku“ právě vábné vody. (Šedé bakteriální potahy v korytě signalizují velmi silné organické znečištění.)

Obr. 2 Pečlivé pročištění „melioráku“ pod obcí Č. obnažilo hladký povrch koryta, tvořený betonovými tvarovkami. Voda se již nemusela pomalu prodírat zaneseným a zarostlým korytem a okolní rákosinou, ale mohla rychle odtékat. Kontrolní otázka: Pomohlo to procesům samočištění, nebo nepomohlo?

Obr. 3  Přirozeně členité koryto poskytuje samočisticím procesům velký aktivní povrch koryta a pomalý postup vody (⇒ velká doba zdržení, resp. kontaktu s povrchem koryta).

 

Autor textu: Just Tomáš

Regionální pracoviště Střední Čechy

Vyhledávání

Regionální pracoviště

Regionální pracoviště
Resort životního prostředí další instituce resortu ŽP
Skrýt