Regionální pracoviště Střední Čechy >> Péče o vodní režim krajiny >> Vodohospodářská opatření po povodních >> Poznámky k opatřením proti suchu a povodním: Rybníky, koryta vodních toků, mokřady

Poznámky k opatřením proti suchu a povodním: Rybníky, koryta vodních toků, mokřady

Malé vodní nádrže, mezi nimi pak zvláště ty, které jsou určeny primárně k chovu ryb, tedy rybníky, se u nás těší všelidové oblibě. Produkce ryb, zdroj vody na hašení nebo na závlahy, příležitosti k bruslení....to jsou hlavní přednosti rybníků, kterými například mokřady, oblíbené mezi "ekology", disponují jenom v omezené míře. Lid obecný pojem "malá vodní nádrž" nepoužívá a většině objektů tohoto druhu říká "rybník". Tento přístup má oporu i v soustavně prověřované zkušenosti, že nakonec lze ryby, nejspíše kapry, nasadit skoro do každé nádrže, ať už je její administrativní určení jakékoliv…a ať už je jakýkoliv chovatelský výsledek. Rybník je vnímán jako dobrá investice (alespoň pokud se na jeho výstavbu sežene nějaká dotace), jako objekt, který může být součástí věna potomkům nebo který může být - po vypršení doby udržitelnosti dotačního projektu - zpeněžen. Mnozí si stále, byť poněkud zjednodušeně, představují, že rybník je dobrý nástroj na zbohatnutí - čím víc ryb se do něj nasadí, tím víc se vyloví, sní nebo prodá. Prostý selský pohled a pohled marxistický se shodují v tom, že rybník nutně musí představovat větší hodnotu než třeba pouhá louka nebo mokřad, protože do jeho vytvoření muselo být vloženo značné množství práce. Bohužel to platívá i v případech, kdy původní přírodně cenná luční, mokřadní či podobná plocha byla zdevastována výstavbou nádrže, v dané lokalitě i z technického a nákladového hlediska nepříhodnou.

Na rybníky hledí rámcově příznivě též "ekologové", tedy přinejmenším oficiální směr, spojený s resortem životního prostředí. Kdyby tomu tak nebylo, výstavbu či rekonstrukce rybníků by nepodporovali v rámci "ekologických" dotačních programů. Také mají trochu problémy s pojmoslovím. Lidé, kteří počátkem 90. let vytvářeli současný zákon o ochraně přírody a krajiny, zřejmě neznali pojem malá vodní nádrž a jednotlivé kategorie, pod tento pojem spadající. A tak mezi částmi krajiny, které se přímo ze zákona těší ochraně jako tak zvané významné krajinné prvky, figurují "rybníky", přestože již je zřejmé, že ze strany ochrany přírody a krajiny je potřeba chránit v první řadě ty aspekty existence malých vodních nádrží, které nesouvisejí zejména s intenzivnějšími formami chovu ryb. Respektive že nerybářské aspekty existence nádrží je třeba chránit před těmi rybářskými. Mezi idealisticky založenými přírodovědci, kteří náleží ke zmiňovanému směru oficiálních "ekologů", stále žije představa, kterou můžeme alespoň pracovně popisovat pojmem "ekologická nádrž". Tedy nádrž, která je pokladnicí biodiverzity, plná pulců a žab, s nezdevastovaným bentosem, s litorály bohatě pokrytými vodní a mokřadní květenou, s množstvími vodního a mokřadního ptactva,......Tato představa rybníka, který není rybníkem, ale žábníkem, patří k ideologickým základům dnes poměrně prosperujícího oboru - dotování výstavby, rekonstrukcí či obnovy malých vodních nádrží v rámci programů.......primárně určených k podpoře revitalizací, tedy zlepšování morfologického stavu vodních toků. Od začátku (Program revitalizace říčních systémů započal v roce 1992) se ale ukazuje, že zřetelná inklinace našeho lidu k chovu ryb činí životaschopnost modelu "ekologické nádrže" poněkud problematickou. Idealisté se s tím smiřují hůř a snaží se vyvíjet různé odborné, administrativní a právní nástroje, nutící majitele dotovaných nádrží, aby v rybnících nechovali ryby, ale žáby. Úspěchy těchto nástrojů se zatím nejeví jako příliš průkazné. Pragmatičtější "ekologové" se snaží ve větší míře odůvodňovat podporu nádrží i jinými bohulibými funkcemi, zejména tak zvaným  posilováním retenční funkce krajiny. (Možná mají v určitých aspektech na mysli také nebo spíše funkci akumulační, ale to se běžně moc důsledně nerozlišuje.) Kromě jiného totiž vědí, že bez podpory nádrží, resp. rybníků by se obtížně dařilo realizovat žádoucí velikosti finančních toků revitalizačních programů.......v situaci, kdy zejména správci vodních toků teprve hledají svoji cestu k naplňování evropské rámcové směrnice o vodní politice v oblasti morfologicko-ekologického stavu vodních toků. (Bohužel jde do jisté míry o negativně spojité nádoby - čím snáze projekční a dodavatelská sféra získává relativně výhodné zakázky kolem nádrží, tím menší má potřebu působit na správce vodních toků, případně na obce, aby vytvářeli příležitosti v souvislosti s revitalizacemi toků. Lze mít za to, že stavby nádrží bývají proti revitalizacím zajímavější například vzhledem k podílu zemních prací na celkovém rozsahu díla?)

Kritičtí "ekologové" ovšem vnímají rizika výstavby, obnovy a rekonstrukcí nádrží. Nemají bohužel úplně málo zkušeností s nepříznivými situacemi: Výstavba nové nádrže poškodila nebo zcela zničila relativně hodnotné přírodní či přírodě blízké prostředí - louky, luhy, mokřady, přírodní koryta vodních toků,....Rekonstrukce či obnova nádrže, zejména její odbahnění, zdevastovalo přírodní prvky, které se v prostoru nádrže stačily rozvinout. Rekonstrukce nádrže podpořila intenzivnější formy jejího rybářského využívání, které následně omezily bohatost a rozmanitost přirozeného oživení.   

Pak jsou tu vodohospodáři - jakkoliv je zřejmé, že tato skupina může být vnímána jako homogenní jenom při velké míře zjednodušení. Jsou připraveni kladně vnímat stavební činnosti kolem nádrží jako zakázkové příležitosti. Pro všelidové zájmy rybářské mají převážně pochopení, k představám o ekologických nádržích přistupují v podstatě shovívavě ("když nic jiného, můžou se v tom nakonec aspoň chovat ty ryby"). Většinou shovívavě až příznivě přistupují k malým vodním nádržím jako objektům podporujícím jednak akumulaci (zadržování vody v zásobních částech nádrží, které by teoreticky mohlo mít vliv na období sucha), jednak povodňovou retenci vody (obvykle krátkodobé zadržování vody za větších průtoků v retenčních částech nádrží). Tu pak je zajímavé sledovat, jakou měrou se v určitých situacích postoj vodohospodáře posouvá mezi střízlivým, technokratickým hodnocením reálně dosažitelných efektů akumulace a retence (většině vodohospodářů imponuje, mohou-li být pokládáni za technokraty v původním, nepeiorativním smyslu tohoto slova) a shovívavostí k efektům skromným až nicotným......pokud pro takovou shovívavost existují ekonomické nebo nějaké společenské důvody. Starostové, sdružení rolníků a další v určitém území pociťují rizika sucha nebo povodní.....a nějak nabyli víru, že jim pomůže výstavba rybníků. Tedy proč jim nevyhovět, když se na to najdou dotace.....a když se v tom přinejhorším zase dají aspoň chovat ty ryby.....

Rybníky proti suchu

Výstavba malých vodních nádrží je v dnešní době nabízena jako opatření proti dopadům sucha. Nádrže tu jsou vnímány jako zásoby vody, které výparem ovlivňují místní mikroklima a pomáhají sytit malý vodní oběh, jako zásoby vody pro závlahy a jako zásoby, z nichž může být prováděno nadlepšování průtoků v níže ležících korytech vodních toků. Autority v povodí, zemědělci a v podstatě i vodohospodáři vnímají právě výstavbu rybníků jako opatření první volby......popravdě řadu zúčastněných ani nenapadne nic jiného. Bohužel podrobná analýza účinnosti a efektivnosti nebývá silnou stránkou takových návrhů, mnozí zúčastnění k výstavbě rybníků, aspoň pokud budou zaplaceny z nějakých dotací, přistupují podle výše zmiňované poučky o rybách nakonec.

Je zřejmé, že technická opatření proti suchu mají zejména kompenzovat úbytky akumulační a retenční schopnosti vegetačních, půdních  a zeminových povrchů v povodí. Pak by analýza efektivnosti měla začínat otázkou, jaký je v povodích v běžné naší krajině reálně dosažitelný poměr mezi akumulačními a retenčními objemy nádrží (takových nádrží, jaké si dnes obvykle můžeme dovolit stavět) a deficitem zadržovací schopnosti ploch v povodí. Lze se obávat zjištění, že vytvořitelné objemy malých vodních nádrží mohou být v rámci povodí, ve srovnání s deficity zadržovací schopnosti ploch, velmi malé až nepatrné.  

Pokud jde o dílčí aspekty očekávaného působení nádrží proti suchu:

Výpar z nádrže obohacující malý oběh vody a zlepšující místní mikroklima.......příspěvek tohoto efektu je v rámci místa i dílčího povodí nutně nejistý. Bude, ostatně, výpar z hladiny nádrže nutně větší, než by byl například výpar z vegetačního povrchu přírodního nivního území nezastavěného nádrží?

 

Nádrž jako zdroj vody pro závlahy - tuto úlohu může plnit jako součást závlahové soustavy, jejíž funkčnost je zajištěna technicky, provozně a ekonomicky. Kapacita nádrže musí být v odpovídajícím poměru k reálné poptávce po závlahové vodě. Obecné zdůvodnění, že nějaká nádrž má být postavena jako zdroj závlahové vody, se objevuje poměrně často. Ke skutečně efektivní využitelnosti nádrže v rámci funkční závlahové soustavy však může být od takové deklarace ještě daleko.

Nadlepšování: Jak musí být malá vodní nádrž velká, jak musí být technicky uzpůsobená a manipulačně zabezpečená, aby mohlo být efektivní ji využívat k nadlepšování průtoků v níže ležícím vodním toku v období sucha? (Nakolik mohou být modely manipulací přenositelné z velkých na malé vodní nádrže?) Lze se obávat, že malé vodní nádrže těch velikostí, jejichž výstavba v dnešní době, v dnešní krajině připadá v úvahu, budou i pro účely nadlepšování v relacích povodí obvykle "velmi malé". Lze se obávat, že když už nějaká nádrž bude postavena, dříve či později bude nasazena rybami - a tato skutečnost nebude provozovatele posilovat v odhodlání vypouštět si z nádrže vodu zrovna nejsušším období. Nadlepšovací režim by něco stál - kdo by jej platil, jak by se oceňovaly dosahované efekty? Jak vůbec jsou u nás rozšířena vodní díla v kategorii malá vodní nádrž, která by byla běžně využívána k nadlepšování průtoků v době sucha? Jsou vůbec nějaká?

Přestože se zdá, že "nadlepšovací rybník" je ještě méně životný model než "ekologická nádrž", nadlepšování je v některých projektech rybničních staveb uváděno. Kupodivu však v takových projektech nebývají řešeny dva podstatné okruhy otázek:

·         Když už by došlo za sucha k nadlepšovacímu vypouštění, jaké dopady by to mohlo mít na "biologii" nádrže a kvalitu vody? Eutrofizace, kyslíkový režim........život v zátopě, v litorálech, na březích........"usušení" zvláště chráněných druhů měkkýšů a podobné pohromy…..

·         Čeho vlastně by mělo a mohlo být nadlepšováním dosahováno v úsecích vodního toku pod nádrží? Vyhovovala by dotace vodního toku eutrofizovanou vodou z nádrže požadavkům na odběry vody pro vodárenské, průmyslové a podobné účely, uskutečňované níže po toku?  Přinášela by žádoucí dopady na ekologický stav vodního toku? Pokud je tento vodní tok technicky upravený, pak případné dopady sucha na jeho ekologický stav, na přežívání bioty, významně zhoršuje právě technická úprava. Ta zbavila koryto tvarové a hydraulické členitosti, včetně přežívacích stanovišť a úkrytů pro dobu sucha. Významně zmenšila množství vody, běžně - a také za sucha - zadržovaná v délkové jednotce koryta, resp. údolnice. V takové situaci by nejspíš mohlo být konstatováno, že pro zajištění příznivých podmínek ve vodním toku v době sucha by mohlo být vhodnější provést jeho revitalizaci, než rozvíjet nejistý projekt výstavby "nadlepšovacího rybníka". 

Troufneme-li si pokládat nadlepšovací režim malých vodních nádrží za poněkud nepravděpodobný a vyloučíme-li nádrže netěsné, tedy technicky a bezpečnostně defektní, musíme konstatovat, že voda v nádržích představuje v rámci povodí spíše pasivní zásobu. Ta může těžko nahrazovat deficit aktivní, dynamické zásoby v půdách a zeminách v ploše povodí.

Rybníky proti povodním

Zvláštností je tak zvané protipovodňové odbahňování rybníků, tedy odstraňování sedimentů za účelem zvětšování jejich povodňové retenční schopnosti. Evidentně jde spíš o poněkud účelový, skutečnosti ne zcela odpovídající název jakéhosi dotačního titulu, než o reálnou činnost s odpovídajícími účinky. Odstranění sedimentů ležících pod úrovní běžné hladiny nadržení nemá na povodňovou retenční schopnost nádrže vliv. Retenční kapacita nádrže je dána volným prostorem nad běžnou úrovní hladiny a není pro ni podstatné, zda se pod touto úrovní nachází voda nebo sediment. Povodňovou retenční kapacitu nádrže by zvětšovalo odstraňování materiálů, ležících v zátopě nad úrovní běžného nadržení, to ale není obvyklá situace našeho odbahňování rybníků.    

Bohužel i v nedávné minulosti byly případy, kdy odbahnění, deklarované jako "protipovodňové", proběhlo pouhým přehrnutím sedimentů v rámci zátopy nádrže a části objemu sedimentů se ocitly nad úrovní stálého nadržení, tedy v retenčním prostoru (snaha docílit alespoň v části plochy nádrže hloubek, vhodných pro chov ryb, a přitom se nezatěžovat náklady, potřebnými k vyvážení sedimentů mimo prostor nádrže). Pak došlo ke zmenšení retenčního objemu a protipovodňová funkce nádrže byla, v rozporu s deklarovaným cílem, poškozena. Nemluvě o tom, že vyhrnovací postupy, tolerované snad někdy do šedesátých let minulého století, dnes obecně pokládané za nepřijatelné, bývají spojeny s těžkou devastací litorálů a břehů.

Řada projektů výstavby, obnovy nebo rekonstrukce malé vodní nádrže dnes mezi očekávanými efekty uvádí podporu protipovodňové ochrany. Stala se z toho taková oblíbená formulka. Zvykli jsme si nad ní souhlasně pokyvovat.....a většinou moc nerozebíráme reálně dosažitelnou úroveň efektů, ani vznikající rizika. Malé vodní nádrže, o jejichž výstavbě lze dnes v naší krajině obvykle uvažovat, budou nejen velikostí, ale hlavně přípustnou hloubkou retenčního prostoru nejspíše značně vzdálené jihočeskému Rožmberku, jehož retenční schopnosti bývají chváleny. (Ale nejen vzhledem k plochám to vlastně není dobrý příklad, Rožmberk se dnes napouští podstatně níže, než uvažoval Krčín, tedy má neobvykle velkou hloubku pro retenci.......a je to vůbec ještě malá vodní nádrž?)

V dnešní době obvykle nacházíme podmínky pro výstavbu malých vodních nádrží, které jsou malé, velmi malé až nepatrné z hlediska velikosti povodňových vln, jaké jsou povodí nad nimi schopna produkovat. Hned můžeme nechat stranou rybníky, které vznikly jako velmi malé na poměrně vodných potocích, v relativně sklonitých a sevřených údolích - tedy nádrže z vodohospodářského a nákladového hlediska velmi málo efektivní, z hlediska průchodu povodní vytvářející spíše rizika, z ekologických hledisek často problematické. (Archivy dotačních programů vědí, že mezi rybníky, nově postavenými během posledních dvaceti let, takové objekty nechyběly.) Nadějnější z hlediska protipovodňových efektů jsou vodohospodářsky efektivnější nádrže - v relativně plochém terénu, o rozloze od půl do několika hektarů. Které z těchto nádrží ale mají retenční prostor o větší hloubce, než do jaké by mohla povodňová vlna přirozeně nastoupat v nezastavěném nivním prostoru? Častěji lze nejspíš říci, že prostá, nádrží nezastavěná niva představuje na jednotku plochy větší retenční kapacitu než nádrž - a obejde se bez nákladů na výstavbu (výstavba hektaru retenční plochy nádrže stojí několik milionů korun) a bez rizika případného protržení.

Koryta vodních toků ve vztahu k suchu a povodním

Jistěže množství vody v přiléhajících půdních a zeminových vrstvách, o jehož zadržitelnosti může rozhodovat to, zda je koryto vodního toku v přírodním, nebo v upraveném stavu, je v celkové bilanci povodí malé. Pokud však dáme na váhu lokální ekologický význam těchto zásob vody (její přítomnost může rozhodovat například o tom, zda se v nivě podél vodního toku bude vyskytovat biologicky velmi důležité povrchové zmokření), docházíme k tomu, že z vodohospodářských i ekologických ohledů je vhodnější koryto potoka či říčky přirozeně mělké, než nadměrně zahloubené technickou úpravou, zbytečně odvodňující okolní území. To je k vlivu koryt na sucho.

Vliv sucha na koryta již byl zmiňován v souvislosti s nadlepšováním z nádrží. Zde jde hlavně o drobné vodní toky, jejichž ekologické poměry mohou být za přísušků nejvíce ovlivněny.....až po značně nepříznivý stav přerušení souvislosti průtoku. Přírodní koryto je v našich podmínkách obvykle relativně mělké, s plochým dnem, tvarově členité. Relativně velká plocha dna vytváří i za nedostatku vody poměrně široký zatopený nebo alespoň mokrý pás. Dno koryta je hloubkově členěno přehloubeninami - dnovými tůněmi, zaplněnými zčásti vodou, zčásti mokrým sedimentem. Toto prostředí může i za dosti hlubokého přísušku umožňovat alespoň přežití většiny složek bioty. Naproti tomu technické úpravy vytvářely koryta relativně velmi hluboká, s poměrně úzkým dnem, tvarově velmi málo členitá. Je zřejmé, že "ekologická odolnost" takových koryt vůči přísuškům je podstatně menší než odolnost koryt přírodních.

Vliv koryt vodních toků na vznik a průběh povodní představuje velmi široké téma.  Zde jenom dílčí poznámky. Existují práce, které rozborem skutečných povodňových událostí ve skutečných terénech dospěly k poznatku, že jak pro vznik povodňové vlny v primárním povodí, zasaženém přívalem, tak pro postup, koncentraci a případné tlumení vlny rozlivem v dalších úsecích toku není bez významu, zda se jedná o koryta přírodní, nebo technicky upravená. Ing. Václav Matoušek, Dr.Sc., studoval například Borovou a Křemžský potok na Českokrumlovsku a některé povodňově aktivní drobné vodní toky na Kolínsku - a dospíval k tomu, že kulminační úrovně i poměrně velkých povodňových průtoků se mohou podle toho, zda jsou koryta ve výše ležících částech povodí přírodní, nebo technicky upravená, lišit v jednotkách až desítkách procent. Pozoruhodné bylo vyhodnocení povodně, která v roce 2001 proběhla tehdy čerstvě revitalizovaným potokem Borová. Lokální příval tehdy spadl právě na horní revitalizované tři kilometry potoka a vyvolal odtoky na úrovni Q80 až Q100. Dle Matouškova vyhodnocení byl kulminační odtok z území, ovlivněného revitalizací, zhruba o pětinu menší proti průtoku, jaký by vygenerovalo toto povodní s nerevitalizovaným, technicky upraveným potokem. Působící mechanismus je zřejmý - relativně velké, hluboké a členitosti zbavené, tedy velmi kapacitní upravené koryto, vede přívalový průtok rychle a nepodporuje tlumivý rozliv do okolní nivy.

Z těchto zjištění jistě nelze vyvozovat, že by revitalizace koryt vodních toků byly zásadním nebo dokonce všeřešícím krokem v ochraně před povodněmi. Je ale zřejmé, že rozdíly mezi přírodním a degradovaným morfologickým stavem koryt vodních toků mohou být jistým, nikoliv zanedbatelným faktorem vzniku a průběhu povodní - tedy že podélné revitalizace koryt mohou být dílčím, leč hodnotným příspěvkem i v této oblasti.

Příležitostně byly prezentovány některé práce, vycházející zejména z počítačového modelování hydrologických a hydraulických jevů, které prezentovaly vliv morfologického stavu koryt na vznik a průběh povodní jako velmi malý až nevýznamný. Autor tohoto příspěvku nerozumí modelování a není disponován pro to, aby zpracovatelům některých modelů přisuzoval záměrně tendenční přístupy. Nicméně v některých případech je nucen potýkat se s dojmem, že modelovací podmínky nejsou vhodně nastavovány. Modelovaný stav "revitalizovaného" vodního toku se může někdy dost podstatně lišit od soudobé představy kvalitní, relativně přírodě dosti blízké revitalizace, od jaké bychom mimo jiné očekávali významnější efekty ovlivnění povodňových průtoků. Jistěže kromě zvlnění trasy, pokud možno co nejbližšího odpovídajícímu přirozenému morfologickému vzoru, by bylo třeba do modelů dosazovat přirozeně málo kapacitní a členité rozměry a tvary koryta, vliv břehové a nivní vegetace,......V některých případech pak může být problémem nevhodné zobecňování výsledků, získaných za určitých, omezeně působících podmínek. Zhodnocení vlivu koryta většího vodního toku na postup povodňové vlny v nižší části povodí představuje jinou úlohu než zhodnocení vlivu koryt drobných vodních toků na vznik povodní v horních částech povodí .....které jsou v sídlech vnímány  a obávány jako tzv. bleskové povodně.

Mokřady

Existují různé definice tohoto pojmu, žádnou z nich ovšem nedisponuje ani náš zákon o vodách, ba dokonce ani zákon o ochraně přírody a krajiny (jinak by tento zákon pojednával o ochraně mokřadů jako významných krajinných prvků....zatím se musíme spoléhat na to, že většina mokřadů se nalézá v nivách, které jako VKP chráněny jsou). Občas narážíme na problém mokřadu jako stavby, resp. vodního díla. Pro naše vodohospodářské aplikace je asi podstatné pojímání mokřadů, uplatňované v praxi krajinotvorných programů. Vzhledem k rozmanitosti možných podmínek a situací však nelze čekat nějakou jednoznačnou definici. Jde o zamokřené části zemského povrchu s velkým podílem mělkého zatopení od 0 do 0,6 m (obvykle uváděná hloubka dosažitelná pro kořenění mokřadních rostlin). Kompozice různých hloubek zatopení a nízko vystupujících suchých povrchů bývá dosti členitá. Nikde se nemluví o tom, jak rozsáhlý mokřad má či nemá být. Rybník v souvislé ploše zatopení hlubšího než 0,6 metru není mokřadem, rybniční mělkovodí (litorál), které je devastováno tlakem intenzivní rybí obsádky se také budeme zdráhat pokládat za mokřad. Ovšem v mělkovodních partiích zejména větších rybníků se mohou rozvíjet společenstva, která z funkčního hlediska působí jako mokřady - zde je asi z ekologického hlediska podstatná omezená přístupnost tohoto prostoru pro rybí obsádku. (Drobný odskok k tak zvaným dělícím hrázkám v rybnících: Která z těchto hrázek skutečně spolehlivě brání vstupu ryb do horního prostoru?)

Pokud má být mokřad jako prvek krajiny budován, může se tak dít zahlubováním terénu, který je následně zatápěn či zamokřován, zvyšováním hladiny vody v určité ploše zavzdutím nebo kombinací těchto přístupů. Dospějeme k tomu, že pokud je mokřad vytvářen vzdouváním vody pomocí hráze, může být z vodohospodářského a stavebního hlediska malou vodní nádrží. V takových případech sice nejspíš nebude vybaven spodní výpustí, nicméně při existenci hráze musí vyhovovat patřičným technicko-bezpečnostním požadavkům, zejména musí být, přiměřeně tomu, jak je vystaven povrchovým odtokům, vybaven bezpečnostním přelivem. Zde pak může vznikat nejasnost ve vztahu k dotačním programům, které poměrně striktně, včetně přisuzování různé míry podpory, rozlišuje na jedné straně nádrže, na druhé straně mokřady a tůně. Mokřad může vzniknout transformací starého rybníka. Může existovat v ploše rybníka, který je trvale vypuštěn, popřípadě prokopán - v případě, že nehrozí vzdouvání vlivem hráze, nejspíše nemusí být na takový objekt nahlíženo jako na malou vodní nádrž. Může existovat v ploše rybníka zabahněného - pak nejspíše vzdouvací účinek hráze trvá a objekt musí být z technicko-bezpečnostního hlediska pojímán jako nádrž.

Praxe dotačních programů se moudře nesnaží zřetelněji oddělovat pojmy mokřad a tůň. Rámcově lze říct, že tůň by měla vznikat jako jáma vykopaná do země, kdežto mokřad může částečně vznikat vzdouváním vody, a u tůně se očekává souvislejší vodní plocha, kdežto v mokřadu se může uplatnit pestřejší kombinace souše a vodní hladiny. Zanášením a zarůstáním se tůně mohou měnit v mokřady. Krajinotvorné programy nemají obecně problém s tím, aby mokřady a tůně byly povolovány a stavěny jako vodní díla, naopak, existence územního a vodoprávního rozhodnutí činí situaci zpravidla přehlednější. Vodoprávní úřady již většinou s těmito objekty také nemají problémy, případně si mohou vypomoci s tím, že jde o "vodní plochy, které nejsou malými vodními nádržemi." Jak už naznačeno, tento přístup narazí na problém v případech, kdy by mokřad vznikal vzdouvacím účinkem hráze a s objektem by se muselo vodoprávně zacházet jako s malou vodní nádrží. (V praxi zatím asi nepříliš prověřeno.)    

Mokřad vytvářený vzdouvacím efektem nepropustné hráze se ve vztahu k suchu i k povodním neliší od rybníků, pojednávaných dříve. Jako akumulace se uplatňuje v povodí převážně pasivně, povodňovou retenci umožňuje pouze v rozsahu bezpečného retenčního prostoru. V těchto ohledech mohou být nehrázované mokřady v lepší pozici. Pokud se mohou v období sucha samovolně vyprazdňovat, podílejí se na aktivní zásobě vody v povodí. Nemohou se protrhnout, tedy hloubka jejich povodňového zatopení není omezena bezpečným retenčním prostorem.

Na tomto místě lze zauvažovat o mokřadech, vytvářených propustnými hrázemi. Z praxe je autorovi znám jen poněkud netypický případ Hruškovského rybníka u Stříbrné Skalice. Při rekonstrukci před několika desetiletími byla nad tímto rybníkem postavena porézní hráz na bázi kamenitého náspu, určená k zachycování hojně se vyskytujících splavenin. Materiálu z erozně aktivního povodí bylo tolik, že se prostor nad hrází poměrně rychle zaplnil, hráz pozbyla prostupnost a vznikl poměrně rozsáhlý mokřad......vodoprávně nejasného  statutu. Hráz však nebyla stabilní, a tak při další rekonstrukci rybníka byla nahrazena regulérní pevnou hrází. Mokřad zůstal, a co bylo jedním z užitečných přínosů této druhé akce, byl vodoprávně stabilizován jako vodní plocha. Tím byly vypořádány jakési místní kritické hlasy, naštěstí bez vazby na držbu pozemků, podle nichž „bylo území po zaplavení příliš vlhké a mělo by být znovu odvodněno“. 

Lze očekávat, že v brzké době se nám bude dostávat častějších ponaučení z oboru porézních hrází od bobrů, kteří začínají pronikat i do středu Čech. Bobři jsou schopni nejen vytvářet, ale také udržovat a hydraulicky regulovat porézní hráze. Tato jejich činnost se nezastavuje ani před úseky vodních toků, které byly v minulosti morfologicky degradovány technickými úpravami koryt. Bude docházet ke střetům se zájmy pobřežníků, nelze však nevidět také dosti  efektivní revitalizace zavzdouváním, včetně vzniku potočních či říčních mokřadů.

Ing. Tomáš Just

Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky

Krajské středisko Praha a Střední Čechy a správa CHKO Blaník

tomas.just@nature.cz

23.4.2014

Regionální pracoviště Střední Čechy

Vyhledávání

Regionální pracoviště

Regionální pracoviště
Resort životního prostředí další instituce resortu ŽP
Skrýt